Česko stále neví jak se vyrovnat s problémy energetické bezpečnosti či bezpečnosti dodávek ropných a plynných produktů.
Jaderná energetika a územní limity těžby hnědého uhlí v severních Čechách – to jsou hlavní otázky, které se rozebírají v souvislosti s přijatou Státní energetickou koncepcí. Stranou přitom zůstávají další významné problémy, s nimiž se bude muset Česká republika vypořádat – jako je bezpečnost energetické soustavy či otázky bezpečnosti dodávek ropných a plynných produktů. V neposlední řadě je možné přijatou energetickou koncepci chápat jako první významnou porážku ekonomických záměrů Andreje Babiše.
Jak u uhelných limitů, tak u jádra nejsou některé zásadní otázky zatím zodpovězeny. Rozpracování budoucnosti jaderné energetiky bude konkretizováno v dokumentu Národní akční plán pro jadernou energetiku, který vláda teprve bude projednávat, a problém prolomení limitů ve Státní energetické koncepci vyřešen nebyl vůbec. Vláda si objednala další studie, a teprve poté možná rozhodne.
Riziko blackoutu
I další oblasti zmiňované v SEK čekají na bližší zpracování a odkazují na další související dokumenty. Rozvoj decentralizované energetiky – výroby i distribuce bude například vyžadovat mnohem složitější řízení elektroenergetické sítě. Této problematice se podrobněji věnuje dokument Národní akční plán pro chytré sítě. Dnes nelze ani přibližně stanovit, jakou část energetického mixu budou lokální zdroje zaujímat. Záležet bude na nastavení podmínek státem. Částečně k tomu bylo nakročeno již v souběžně přijímaném energetickém zákonu, který například zrušil povinnost získání licencí malých solárních elektráren.
S rozvojem obnovitelných zdrojů, a především kvůli výkonnostní nestabilitě větrné energie se každoročně potýkáme s nevyrovnaností výroby a spotřeby elektrické energie. Když začne na severu Německa foukat, tak se energetici třesou, že spadne elektrická síť i u nás. Naše civilizace je už natolik závislá na elektřině, že v okamžiku vypadnutí sítě se život ve městech prakticky zastaví – včetně komunikačních sítí, vytápění, většiny dopravy, prodeje a výroby. Státní energetická koncepce jako řešení zdůrazňuje potřebu dobudování takzvaných ostrovních provozů, které by zajistily, že nedojde ke kompletnímu rozpadu elektrické sítě a totálnímu výpadku elektrického proudu.
Severojižní magistrála
Podle SEK by nás rovněž měly čekat významné změny v plynárenství, které je z hlediska diverzifikace zdrojů a národní bezpečnosti achilovou patou domácí energetiky. Dokument například počítá s významným rozvojem používání stlačeného zemního plynu CNG ve veřejné dopravě, v „městské hromadné dopravě, komunálních vozidel pro svoz odpadu a dalších, včetně pořízení vozidel na CNG pro vozový park velkých podniků.“ Zda se tato vize naplní, je ale otázkou, a záleží na tom, jak se k tomu postaví vedení měst, zda bude například možné na tato opatření čerpat dotace, protože konkrétní projekty i technologie jsou poměrně finančně náročné.
Navíc celá oblast dopravy je ve Státní energetické koncepci zachycena dost nekonkrétně. Kromě obecných cílů nejsou v koncepci popsány způsoby, jak by jich mělo být dosaženo. Je určitě chvályhodné tlačit na snížení používání nafty ve veřejné dopravě, ale konkrétní plán, jak toho dosáhnout, chybí.
Zásadní změnou v oblasti plynárenství je změna v geografické orientaci plynovodů, tedy dopravních tras. Po více než čtyřicet let byl zemní plyn dodáván do České republiky z Ruska přes Ukrajinu a Slovensko. Poté přes naše území do Německa. Obavy z Ruska, které energetickou politiku zařadilo jako oficiální součást bezpečnostní politiky, zcela změnily situaci. Přispělo k tomu rovněž omezení dodávek zemního plynu na počátku roku 2009, či snaha otočit reverzním způsobem ropovod Oděsa – Brody o dva roky dříve, aby mohla ropa proudit z Kazachstánu do střední Evropy. Tehdy došlo k několikatýdennímu nevysvětlitelnému výpadku, který ruská strana odůvodňovala „technickými problémy“.
První změna již nastala, když se vybudoval plynovod Gazela, který zajišťuje dodávky z Ruska plynovodem Nord stream, a který obcházel státy střední Evropy. Další změnou by mělo být vybudování plynovodu Moravia, který propojí náš plynovod s Polskem, a zajistí dodávky z budoucích LNG terminálů v Polsku. Na jihu Moravy by se plynovod měl propojit s Rakouskem a zajistit tak propojení na jižní plynovody včetně LNG terminálů Adria. Za pár let bychom tedy měli mít plynovody nikoli z východu na západ, ale severojižně propojené. V oblasti bezpečnosti dodávek zemního plynu chce stát spoléhat na zvýšení podílu strategických zásob, a tak ještě ve větší míře budovat podzemní zásobníky zemního plynu, a nutit obchodníky k jeho skladování.
Kudy cestička…
S rozvojem a obnovou energetické infrastruktury, který se dotýká i přenosové soustavy, souvisí ale jeden zásadní problém. SEK na mnoha místech zmiňuje potřebu vytvořit lepší podmínky pro výstavbu liniových staveb. Tento bezpochyby potřebný požadavek je znám již několik let, naráží ale na znění stavebního zákona, zákonů na ochranu životního prostředí a jednání stavebně správního odboru Ministerstva pro místní rozvoj, které jen velmi neochotně liniové stavby povoluje.
Nejenom otázka prolomení územních limitů, ale i budování liniových staveb souvisí s dalším rozvojem teplárenství, a tedy s dlouhodobými stabilními dodávkami této suroviny pro milióny českých domácností i průmyslové podniky. Nepřekvapí, že Státní energetická koncepce v oblasti teplárenství chce spoléhat nadále na hnědé uhlí, které je z hlediska ceny stále nejlepším způsobem vytápění v centrálních soustavách zásobování teplem. Zajímavé bude, zda se podaří prosadit vybudování teplovodů při dobudování jaderných elektráren v Dukovanech a v Temelínu. Zásobovány teplem by tak mohly být lokality Brna, Jihlavy, Třebíče, či Českých Budějovic. I tady ovšem bude záležet na tom, jaké stát nastaví podmínky při schvalování a budování liniových staveb. Vedle byrokratických překážek se jako další zdroj možných potíží nepochybně projeví i novelizovaný zákon o EIA, který dává různým „ekologickým“ organizacím i aktivistům daleko větší práva při blokování investičních záměrů a akcí.
SEK kontra Babiš
Koncepce je ale bohužel v některých pasážích nedomyšlená. Snaha o větší zpracování ropy na ropné produkty (naftu či benzín) v České republice je sice správná, ale vůbec neodpovídající současné situaci, kdy české petrochemické firmy spíše bojují o přežití, neboť ve střední Evropě je přebytek kapacit a výrobci v okolních zemích více investují do modernizace. Není jasné, jak by stát nutil soukromé firmy k investicím do těchto oblastí.
S ropným průmyslem souvisí, že SEK počítá s tím, že strategické podniky MERO, které vlastní přenos nafty, a ČEPRO, jež vlastní produktovody, mají zůstat ve výhradním vlastnictví státu. Ve stejné době schvalování dokumentu ovšem ministr financí Andrej Babiš mluvil o částečné privatizaci těchto podniků. Jeho záměr není nový. Vynořil se již za vlády ODS, kdy Ministerstvu průmyslu a obchodu vládl Martin Kuba. Tehdy se uvažovalo o vytvoření mamutího petrochemického holdingu, částečně státního, částečně privátního, který by zahrnoval vše, od výroby po distribuci.
Pokud by Babiš záměr prosadil, měl by pod kontrolou svůj byznys s biosložkou, včetně výběrových řízení, či cenotvorby.
Sám již nakročil k prvním realizačním opatřením. Vyměnil management MERO, kam dosadil osoby, které s ním privatizovaly Unipetrol. Snaha převést tyto strategické podniky pod MPO stála za Babišovou pohrůžkou odchodu z koalice. Závěr, proč svůj záměr v Státní energetické koncepci neprosadil, může být dvojí. Buď ji vůbec nečetl, anebo se jedná o historicky první prohru v jeho záměrech.
Dušan Šrámek
