Skutečnost, že se v České republice podařilo dostat šíření onemocnění covid-19 pod kontrolu, ještě neznamená, že infekce zmizela a je možné přestat dodržovat potřebná opatření. Naopak, musíme se připravit na to, že covid-19 tu s námi bude ještě dlouho. Pravděpodobně před sebou máme období, kdy se budou střídat větší nárůsty počtů nemocných s klidnějším obdobím, tedy budeme průběžně přijímat a uvolňovat jednotlivá opatření a současně připravovat zdravotnický systém na zvládnutí většího přívalu nemocných. Tak vidí budoucnost pandemie covid-19 Srđan Matić, ředitel české kanceláře Světové zdravotnické organizace (WHO) a současně expert na problematiku veřejného zdraví. Zlom podle něj přinese až účinná vakcína, a to v okamžiku, kdy jí bude možné použít v široké populaci.
Jak hodnotíte současnou situaci ohledně covid-19 v České republice?
Z mého pohledu je poměrně dobrá. První propuknutí nákazy se podařilo dostat pod kontrolu a nyní se nacházíme v situaci, kdy dochází ke kontrolovanému nízkému šíření infekce. Zdravotnický systém není přetížený velkým množstvím nemocných v závažném stavu, kteří vyžadují intenzivní péči, a má tak dostatečné kapacity. Na druhé straně většinu nově infikovaných tvoří blízké kontakty známých případů, a lidé, kteří se pohybují v zařízeních, ať již zdravotnických nebo sociální péče, a to je něco, co by nás mělo znepokojovat, protože z těchto jednotlivých případů se velmi snadno mohou stát velké počty, pokud se nám nepodaří zasáhnout a zabránit šíření infekce. Zásadní je posílení systému hygienických stanic a institucí věnujících se veřejnému zdraví, aby byly schopné kontrolovat epidemii a udržovat jí na nízké úrovni.
Pokud nejsme dostatečně opatrní, tato infekce se v zařízení zdravotní či sociální péče může šířit rychleji než požár
To tedy znamená, že potřebujeme maximálně přesně cílená ochranná opatření právě ve zdravotnictví či sociálních službách, abychom chránili jejich pacienty/klienty a také personál?
Jednoznačně. Strategie, že ohrožené skupiny pacientů/klientů prostě zamkneme uvnitř zařízení a ponecháme je dlouhodobě takto uzavřené, je velmi problematická. Na jedné straně musíme být obezřetní před nákazou a přijímat řadu potřebných opatření, ale současně nemůžeme zcela omezit životy pacientů/klientů, kdy je dlouhodobě izolujeme od jejich přátel a rodiny. Naprostým základem je dostatečné testování personálu a pacientů/klientů, následně, pokud se potvrdí pozitivní případy, izolovat je od ostatních. Současně je nutné zvýšit celkovou úroveň hygieny, nejen prostředí, jako je pravidelné čištění povrchů, ale také používání metod osobní ochrany před nákazou, a také přijmout opatření před tím, aby nedošlo k zavlečení infekce ze zahraničí. Dodržovat toto všechno je náročné. Život sám o sobě tato pravidla narušuje. Avšak pokud nejsme dostatečně opatrní, tato infekce se v zařízení zdravotní či sociální péče může šířit rychleji než požár.
Řada českých zařízení sociální péče se však nyní v obavách před nákazou doslova hermeticky uzavřela před světem. Návštěvy jsou zakázané a i personál žije s klienty ve dne v noci. Je něco takového dlouhodobě udržitelné?
Možná by stálo za to zeptat se samotných klientů, co chtějí oni sami. Domnívám se, že po měsíci či dvou karantény, kterou prožili, by řada lidí řekla, že by rádi opět vedli svůj obvyklý život. Toto je jejich právo. Na druhé straně nechceme seniory vystavovat extrémnímu riziku nákazy. V praxi to znamená neustále balancovat mezi tím umožnit jim relativně normální život, zejména pokud riziko nákazy ve vnějším prostředí je nižší, než uvnitř zařízení, a zároveň minimalizovat pravděpodobnost, že dojde k zavlečení infekce, která se následně bude nekontrolovaně šířit. Na toto není jednoduchá ani jednoznačná odpověď.
V obdobné situaci se nachází také senioři, kteří žijí mimo pobytová zařízení sociální péče. Ti poslední týdny poslouchají výzvy, že nemají vycházet ze svých domovů. Socioložka Lucie Vidovićová, která se věnuje problematice stárnutí, jejich situaci označuje jako „být laskavě zamčený zámkem zevnitř“. Představa, že budou takto izolovaní dlouhodobě, je pro ně velmi tíživá.
Nedomnívám se, že bychom mohli přikázat seniorům, aby zůstali doma a nevycházeli, zejména, pokud nebyl vydán všeobecný zákaz pohybu pro všechny bez ohledu na věk. Avšak můžeme dávat určitá doporučení vzhledem k tomu, že senioři jsou více ohroženi komplikacemi onemocnění covid-19 a také je u nich větší riziko úmrtí. To znamená informovat je o tom, že mají být opatrní a dodržovat potřebná preventivní opatření, jako je pečlivá hygiena rukou, používat roušky tam, kde je to vhodné a současně se vyhýbat místům s velkým množstvím lidí, pokud je to jen možné. Na druhé straně nyní v České republice máme pouze řadu malých ohnisek nákazy, tedy není nezbytně nutné přijímat plošná opatření pro určitou skupinu obyvatel. Podstatné je soustředit se na to, jak se může správně chránit každý jednotlivec.
Realistický scénář
Při pohledu na různé zprávy v médiích situace vypadá tak, že jsme tu několik týdnů měli dramatickou krizi, která nyní povolila a je po všem. Tak proč nyní dodržovat řadu opatření?
WHO vidí tři možné scénáře. První je, že zcela přerušíme šíření viru mezi lidmi, což je nejméně pravděpodobné. Druhým je opakování menších či větších vln epidemie a třetím je kontinuální nízké šíření infekce. Nejpravděpodobněji doje ke kombinaci druhého a třetího scénáře. Tato infekce nezmizela a zůstává s námi. Je možné, že s námi zůstane navždy nebo přinejmenším na hodně dlouhou dobu, dokud nebudeme mít účinné očkování proti ní. Proto máme povinnost chránit veřejnost. Navzdory tomu, že se nyní podařilo dostat covid-19 v Česku pod kontrolu, neznamená, že byl vir eliminován. Z pohledu epidemiologie eliminace znamená, že musíme být schopni identifikovat a diagnostikovat každý jednotlivý případ onemocnění, dohledat všechny jeho kontakty, ty testovat, izolovat je a dělat to tak dlouho, než se dostaneme k poslednímu případu. I kdyby se eliminace viru podařila v některé z evropských zemí, co se stane, až se znovu otevřou hranice? Pak znovu dojde k importu nákazy, avšak není možné uzavřít hranice natrvalo. Prakticky tedy není úplná eliminace viru realizovatelná.
budou se střídat větší nárůsty počtů nemocných s klidnějším obdobím a budeme průběžně přijímat a uvolňovat opatření
Současně potřebujeme nezbytné kapacity, abychom situaci, kdy znovu dojde k možnému nárůstu případů, nezahltili zdravotnické služby. Nejsem si však jistý, zda všechny země mají tyto kapacity. Domnívám se, že do okamžiku, než bude dostupné účinné očkování, máme před sebou období, kdy se budou střídat větší nárůsty počtů nemocných s klidnějším obdobím, tedy budeme průběžně přijímat a uvolňovat jednotlivá opatření a současně připravovat zdravotnický systém, aby zvládl větší příval nemocných. Na druhé straně nevíme nic o sezónnosti viru, o tom, zda vzniká imunita po prodělání onemocnění a jak dlouho případně trvá. Tedy je velmi obtížné vytvářet dlouhodobé předpovědi. Zvlášť když víme, že není možné zcela zastavit fungování zdravotnického systému a přestat řešit další onemocnění. V praxi to znamená průběžně testovat a udržet zdravotnický systém funkční, ale současně využít klidnější období – kdy je epidemie pod kontrolou – pro obnovení sil, posílení stávajícího systémů a institucí a přípravu na opětovný nápor.
Při pohledu na česká média se však zdá, že existují pouze dvě cesty: buď eliminace viru nebo „řízené promořování populace“ s cílem získat kolektivní imunitu. Jsou tyto scénáře realistické?
Eliminace viru je bez účinného očkování nereálná. Zejména, když Česká republika nemůže zůstat dlouhodobě uzavřená před světem. Celonárodní karanténa je velmi tvrdé opatření, které lze aplikovat pouze krátkodobě, protože přináší velké ekonomické a společenské škody. Realističtější je scénář, který nyní zažíváme, tedy pokračovat v testování a snažit se držet šíření infekce pod kontrolou.
Kdybychom chtěli promořenost zásadně zvýšit, velmi riskujeme, že se situace vymkne kontrole
Dosažení kolektivní imunity bez očkování je rovněž nereálné. Aby kolektivní imunita fungovala, bylo by nutné dosáhnout promoření alespoň na úrovni 50 až 60 %, přitom realita je taková, že se promořenost v jednotlivých evropských zemích pohybuje v řádu jednotek procent či dokonce jen promile. Ve chvíli, kdy bychom chtěli promořenost takto zásadně zvýšit, velmi riskujeme, že se situace vymkne kontrole a my najednou budeme mít tisíce lidí, kteří budou potřebovat hospitalizaci na jednotkách intenzivní péče, a současně dojde k mnoha zbytečným úmrtím. A to je obrovské riziko, které může mít zásadní dopady na životy jednotlivých lidí. Zejména v době, kdy nevíme, zda prodělání onemocnění covid-19 přináší dlouhodobou ochranu před opakovanou nákazou. K dispozici nemáme žádné důkazy, které by podporovaly tuto strategii.
Komunikace s veřejností
Neměla by se skutečnost, že covid-19 s námi bude dlouhodobě, promítnout také do komunikace a vysvětlování preventivních opatření směrem k veřejnosti?
Jistě, covid-19 „jen tak“ nezmizí během týdnů nebo měsíců. Současně nevíme, jak se bude tato infekce chovat v dlouhodobém horizontu. Nejsme tak schopni zcela spolehlivě předvídat, jak se pandemie bude dále vyvíjet v budoucnu. Před sto lety jsme zažili španělskou chřipku, která přišla v několika vlnách, mezi kterými se situace zklidnila, ale následně opět zhoršila. Nyní nevíme, zda se něco podobného bude opakovat a případně v jaké podobně. Nicméně musíme být připraveni na to, že může přijít druhá vlna covid-19. Z pohledu veřejného zdraví naše práce nekončí, dokud tu stále máme nějaké případy onemocnění. A to také musíme vysvětlovat veřejnosti a zároveň mluvit o skutečnosti, že je zde riziko opětovného vzplanutí epidemie, i když se dnes může zdát, že je vše v pořádku a nemáme důvod k obavám. To je však náročné vysvětlovat ve chvíli, kdy lidé za sebou mají několik týdnů celonárodní karantény a chtějí opět vést normální život, ať už to pro ně znamená cokoliv. Nicméně určitá opatření potřebujeme dodržovat i nyní a před zodpovědnými úřady stojí důležitý úkol vysvětlovat je veřejnosti. Právě věrohodná a na maximu vědeckých důkazů, jenž nyní máme k dispozici, postavená komunikace směrem k veřejnosti je nyní naprosto klíčová. Občané jsou důležitou součástí naší reakce na pandemii, a proto je naprosto nezbytná jejich plná podpora a spolupráce. Lidé potřebují vědět, proč a jakým způsobem jsou přijímaná jednotlivá opatření.
Není důvod tlačit veřejnost do plošného dodržování tvrdých doporučení, která mají nízkou efektivitu
Zdůrazňujete, že komunikace směrem k veřejnosti má být postavená na vědeckých důkazech. Ty jsou ale nyní omezené. Co to znamená pro náš každodenní život?
Mimo jiné to znamená vysvětlovat, že některá opatření jsou účinnější než jiná a také mluvit o různé míře rizika při různých opatřeních. Není důvod tlačit veřejnost do plošného dodržování tvrdých doporučení, která mají nízkou efektivitu. Současně je třeba jednotlivá opatření přesně cílit, protože jinak mohou nadělat víc škody než užitku. Výsledkem je plýtvání času, energie i peněz. Také to znamená komunikovat vědecky podložené informace, které vychází i z reálných podmínek, nikoliv jen z laboratorního pozorování či teoretických prací. Ne všechny životní situace jsou nyní stejně rizikové, už jen proto, že viry způsobující infekci covid-19 nečíhají někde ve vzduchu, ale šíří se za splnění určitých podmínek. Například víme, že pro přenos infekce je nutný poměrně těsný kontakt, a proto je tedy dodržování dostatečné vzdálenosti mezi lidmi velmi jednoduchým a účinným preventivním opatřením. Stačí si udržovat odstup od druhých. Avšak ne vždy je to možné. Nicméně lidé by měli vědět, že je rozdíl mezi tím, když potkají někoho na ulici a pozdraví se, pracují venku anebo když tráví dlouhý čas společně v uzavřeném prostoru. Riziko nákazy roste třeba při delší cestě MHD během dopravní špičky, kdy je velké množství různých lidí vměstnáno do malého prostoru. K řadě případů nákazy došlo v zaměstnání, kdy lidé trávili mnoho hodin v jedné kanceláři. A ve chvíli, kdy byl jeden člen domácnosti infikován, byla velká pravděpodobnost, že nakazí i další. K přenosu infekce dochází při úzkém sociálním kontaktu, třeba při společné večeři, kdy lidé sedí dlouho u jednoho stolu. Právě o různé míře rizika nákazy v různých situacích by veřejnost měla být informována. Domnívám se, že bychom neměli podceňovat inteligenci občanů. Pokud jsou jim nařízení srozumitelně vysvětlená, jsou ochotní je dodržovat.
V české debatě postrádám konkrétní doporučení pro zaměstnavatele, jak připravit pracoviště, kde lidé tráví mnoho hodin
Mám však pocit, že řada lidí je zmatená z dlouhého seznamu různých opatření a zároveň ztrácí motivaci je dodržovat.
Před několika týdny byla veškerá pozornost veřejnosti upřena na strach z nemoci, nyní se však obrací na ekonomické dopady krize, které jsou skutečně závažné. Stejně tak se pozornost vlády a úřadů přesunula pouze k ekonomickým tématům, místo toho, aby se zabývala tím podstatným, co musí být stále ve středu našeho zájmu, a to je – jak udržet epidemii pod kontrolou a zároveň umožnit společnosti v omezených podmínkách co nejvíce fungovat. Proto bychom neměli diskutovat o tom, zda se smí stříhat psi či jaké obchody otevřít, ale o tom, jaké rizika jsou spojena s různými situacemi a jak je snížit. V české debatě velmi postrádám například konkrétní doporučení pro zaměstnavatele, jak připravit pracoviště, kde lidé tráví mnoho hodin a riziko přenosu nákazy zde rozhodně není malé. Místo toho jsme diskutovali o tom, jaká odvětví jsou nejdůležitější pro chod společnosti. Také mě velmi překvapilo brzké otevření posiloven, kde dochází k dlouhému a těsnému kontaktu mezi lidmi, kteří se potí, dýchají zhluboka, zatímco třeba kadeřnictví nesměla mít otevřená, i když v nich je snazší zajistit, aby se v prostoru potkával jen omezený počet klientů a například byla obsazená jen dvě křesla ze čtyř. Stejně tak nebyla dostatečně diskutována problematika vzduchotechniky a ventilace ve veřejných prostorách, přitom tyto technické detaily měly být vyřešeny ještě před tím, než dojde k otevření těchto prostor, zejména obchodů. Konečně, aby došlo k tomu, že budou jednotlivá opatření dodržována správně, musí být lehce srozumitelná, jednoduchá a musí být snadné se jimi řídit. Základem je dobrá hygiena a udržování dostatečné vzdáleností od druhých, což platí ve všech situacích.
Takřka univerzální odpovědí na libovolnou otázku se pro představitele politické moci stala věta “tak rozhodli epidemiologové”. Kdo ale nyní má rozhodovat? Mají to být politici nebo odborníci?
Rozhodnutí činí politici, kteří byli zvoleni k tomu, aby tak činili. Někdy činí správně, jindy špatně, ale to je součást demokracie. Vlády vzešlé z voleb jsou zodpovědné parlamentům a také se budou zodpovídat ve volbách. Jejich rozhodnutí by se však mělo opírat o kvalitní vědecké informace. To také znamená zapojit řadu expertů, kteří spolu seriózně diskutují o problémech, vyhodnocují důkazy, a jakmile dosáhnou konsensu, předají jej politikům.
To, co může fungovat ve Švédsku, už nemusí přinést stejný efekt v České republice
Velmi odlišnou cestou oproti jiným evropským státům se vydalo Švédsko, kde nyní rozhoduje hlavní epidemiolog. Ten říká, že přistupuje pouze k takovým krokům, které jsou vědecky podloženy. Jak je to možné?
Nejsem podrobně seznámen s tím, co a jak je přijímáno ve Švédsku, a tak se nemohu vyjádřit k tamnímu procesu rozhodování. Epidemiologie není zcela exaktní věda jako třeba chemie, kdy smícháte dvě sloučeniny a vždy dosáhnete stejného výsledku. Velmi záleží na místních podmínkách a lokálním kontextu, tedy to, co může fungovat ve Švédsku, už nemusí přinést stejný efekt v České republice. Světová zdravotnická organizace však sleduje různé přístupy v jednotlivých zemích, jejich výsledky, to vše samozřejmě s přihlédnutím k místním podmínkám. Ne vše totiž lze srovnávat, a proto je obtížné nalézat jednoznačné odpovědi na otázky, které si nyní klademe. Nicméně jistá doporučení jsou univerzální, a to podporovat jednotlivé země v tom, aby zdůrazňovaly význam dostatečné vzdálenosti mezi lidmi, dostatečně testovaly, včas izolovaly nemocné a umožnily jim přístup k léčbě.
WHO informovala včas
Porovnávání přístupu jednotlivých zemí, počtu nakažených i zemřelých se však nyní nelze vyhnout. Jak dalece jsou tato data důvěryhodná?
Kvalita epidemiologických dat vždy závisí na kvalitě jejich sběru. Jejich analýza pak bude jen tak dobrá, jak dostatečně jednotlivé země sbírají a sdílí svá data. Úkolem WHO je pak tyto údaje komplexně analyzovat a sledovat to, jak jednotlivé státy a jejich zdravotnické systémy reagují na pandemii covid-19. Nesmíme zapomínat ani na to, že existují země, které jednoduše nejsou schopny poskytnout kvalitní data.
Věříte vy sám datům, která předkládá Čína?
Lepší otázka by byla: Do jaké míry se můžeme spolehnout na údaje z jakékoliv země či území? Bohužel některé země mají politickou motivaci omezovat data, která mezinárodně sdílí. Dalším velkým problémem je, že ne všechny země jsou schopny dostatečně testovat nebo plně monitorovat situaci. Na některých místech je dohled úřadů nad situací a jejím vývojem nedostatečný, a tak jednoduše není možné získat kvalitní data. Stejně tak se v různých zemích liší to, za jakých podmínek jsou do mezinárodního systému hlášeny údaje o úmrtí v důsledku covid-19. Tedy takto získaná data nejsou vždy kompatibilní ke vzájemnému srovnávání a vždy je nutné je hodnotit v širším kontextu zahrnujícím místní podmínky. I když jednotlivé země mají povinnost shromažďovat data podle Mezinárodních zdravotních předpisů (International Health Regulations – IHR – pozn. redakce) z roku 2005, neexistuje mechanismus, jak je k tomu donutit.
Dojmy nejsou totéž, co důkazy. Nebylo žádné varování z Taiwanu
Čínu však lze v mezinárodním kontextu vnímat jako nedůvěryhodnou právě proto, že ne všechna data o vývoji situace otevřeně sdílela s ostatními státy. V ostrém kontrastu proti tomu stojí Taiwan, který je naopak vnímán jako země ochotně sdílející svá data a informace, a také jako země, která první informovala o přenosu infekce mezi lidmi. Jak vnímáte toto?
Dojmy nejsou totéž, co důkazy. Ale děkuji vám za tuto otázku, protože mi umožňuje popsat časový vývoj situace. Nebylo žádné varování z Taiwanu. Jak jsem řekl, stejně jako tu mohou být pochybnosti o údajích sdílených Čínou, tak tu jsou legitimní otázky ohledně dat z také z mnoha dalších zemí. Na vaši otázku již WHO odpovídalo na tiskových brífincích 20. dubna a 4. května, a tyto informace jsou volně přístupné (najdete je zde a zde – pozn. redakce). Konkrétně 31. prosince 2019 představitelé místních úřadů veřejného zdraví ve Wuhanu oznámili 27 případů pneumonie v souvislosti s místním trhem. Současně byla upozorněna WHO a ta okamžitě prostřednictvím své čínské kanceláře zažádala o více informací. Taiwan 31. prosince prostřednictvím emailu skrze systém IHR požádal spolu s dalšími zeměmi o objasnění. Tento email však nebyl varováním a obsahoval informace již zveřejněné WHO, přesněji se jednalo o požadavek o další podklady k případům atypických pneumonií a nic dalšího. WHO 1. ledna 2020 skrze systém IHR formálně požádala o potvrzení událostí a další podrobnosti. O tři dny později pak WHO zveřejňuje získané informace, 5. ledna pak sdílí další zprávy pomocí systému IHR. Současně všem zemím zapojeným v systému IHR doporučuje, aby přijaly preventivní opatření ke snížení rizika nákazy akutními infekcemi dýchacích cest, s tím, že se mají připravit na to, že může dojít k přenosu infekce z člověka na člověka. WHO také intenzivně po Číně požadovala doplnění zpráv, které nezahrnovaly informace o přenosu infekce mezi lidmi, toto, tedy, že důkazy pro mezilidský přenos chybí, také WHO zveřejňuje 15. ledna. Nicméně absence důkazů sama o sobě důkazem není, proto ve stejný den odpoledne WHO na globální tiskové konferenci varuje před tím, že existuje vysoká pravděpodobnost přenosu infekce mezi lidmi.
Nicméně otázka Číny a Taiwanu není otázkou pro vedení WHO, ale pro jednotlivé členské státy. Taiwan je považován ze strany OSN a WHO za část Číny stejně jako Hongkong nebo Macao. Mimochodem v tomto ohledu se oficiální postoj WHO nijak neliší od oficiálního postoje české vlády, která neuznává Taiwan jako samostatný stát. Nicméně, v zájmu globálního zdraví je důležité zapojit lidi všude na světě. Taiwan tak má přístup k našim informačním systémům, stejně tak k jednáním expertů, nicméně z pohledu statistik je zařazen jako jedna z čínských provincií.
Varování ze strany WHO přišlo brzy, jasně a hlasitě
Vzhledem k diplomatickým odpovědím se zeptám jinak: Kdyby Čína informovala již v prosinci, že se virus přenáší ze zvířete na člověka a kdyby pak lednu/únoru uvedla několikanásobně vyšší počet mrtvých, než jaký tenkrát potvrdila, zazněla by varování WHO směrem k ostatním zemím světa dříve a důrazněji?
Celá časová osa průběhu událostí je veřejně dostupná na webových stránkách WHO (https://www.who.int/emergencies/diseases/novel-coronavirus-2019/events-as-they-happen) Reportování událostí, které je pro 196 zemí zapojených do systému IHR povinné, se provádí v elektronickém systému spravovaném WHO, jenž je přístupný všem zúčastněným stranám. První čínské hlášení z 31. prosince 2019 tak bylo k dispozici všem, stejně jako následná komunikace. Následně 2. ledna 2020 byl aktivován plán řízení mimořádných událostí napříč třemi úrovněmi WHO (národní kanceláře, regionální kanceláře a vedení). První případy v Thajsku, Japonsku a Jižní Koreji byly hlášeny mezi 13. a 15. lednem. Od 21. ledna, kdy bylo hlášeno 278 případů z Číny, 2 z Thajska, 1 z Japonska a 1 z Jižní Koreje, pak WHO veřejně reportovala o vývoji situace každý den a současně zveřejňovala konkrétní doporučení. Krizový výbor WHO a nezávislý mezinárodní vědecký poradní výbor zahrnující odborníky z celého světa, které v rámci systému IHR radí generálnímu sekretáři WHO v případě vyhlašování mimořádných celosvětových událostí, byly svolány 23. a 30. ledna. V době, kdy 30. ledna generální sekretář WHO, vyhlásil covid-19 za stav globální zdravotní nouze, bylo hlášeno pouze asi 80 případů onemocnění mimo Čínu. Varování ze strany WHO tedy přišlo brzy, jasně a hlasitě. Například v České republice byla první opatření přijata v podobě zvýšeného dohledu na letišti 26. ledna, tedy velmi rychle.
Nesehrálo ve vývoji pandemie covid-19 svou roli také to, že pro země západní Evropy či USA bylo jen těžko představitelné, že se opět objeví infekční nemoc, která zasáhne celý svět?
Domnívám se, že tyto země dostatečně nevyužily příležitost k tomu být ostražité. Investice do veřejného zdraví a připravenosti na infekční choroby byly po mnoho let nedostatečné, což bylo ještě zhoršeno finanční krizí a škrty ve výdajích na zdravotnictví. Rovněž epidemie SARS a MERS se Evropě a USA prakticky vyhnuly a pouze v omezené míře zasáhly Austrálii, Kanadu a blízký východ. Dvě epidemie eboly, které dopadly v mezinárodním měřítku na veřejné zdraví, zasáhly západ pouze v podobě omezeného počtu případů, kdy se jednalo o zdravotní evakuace a několik místních případů. Obdobný případ byla epidemie viru zika v Jižní Americe, která se rovněž prakticky vyhnula ostatním kontinentům. To vše přispělo k tomu, že bylo velmi obtížné si představit pandemii, která by mohla přijít a zasáhnout celý svět.
Obecnější pandemické plány
Česká republika stejně jako další země v roce 2009 zažila pandemii chřipky A H1N1, která však pro nás nebyla ničivá a dokonce tehdejší vláda byla kritizována za to, že nakoupila příliš velké množství vakcín a léků. Mohla mít tato zkušenost, že jsme byli připraveni „příliš“ na krizi, která se nakonec neukázala až tak závažná, vliv také na to, v jaké situaci se nacházíme dnes?
Každá země světa musela mít svůj vlastní pandemický plán, který byl revidován právě po pandemii prasečí chřipky. Nicméně je zajímavé sledovat, že tyto aktualizované pandemické plány vůbec nepočítaly s jinou pandemií, než způsobenou další chřipkou. Vědecká obec téměř jednomyslně očekávala, že další pandemií bude chřipka. Nyní se však ukázalo, že by pandemické plány měly být obecnější pro více typů virů, které se mohou stát globální hrozbou. . Naše přípravy se tak týkaly jiného viru a také většina pandemických plánů byla aktivována příliš pozdě nebo nebyly aktivovány vůbec.
Znamená to, že nyní vznikne něco jako „univerzální pandemický plán“, který bude použitelný ve více situacích?
Je to možné. Bylo by velmi užitečné mít připravené plány, které by byly použitelné na různé hrozby. Myslím, že jedním z nejdůležitějších důsledků pandemie covid-19 bude pečlivé zhodnocení a analýza toho, co jsme nyní zažili, co jsme udělali správně a co špatně, protože musíme být připraveni na další pandemii, která rozhodně přijde. Nevíme, kdy a odkud, ani jaký bude zdroj, zda půjde o vir či něco jiného, ale během dalších pěti až patnácti let se zcela jistě objeví. To také znamená, že se musíme naučit pochopit, že se pandemie byly součástí naší historie a budou i součástí přítomnosti.
Infekční choroby se pro nás staly něčím dávným v minulosti, a právě proto jsme zranitelnější než kdy dřív
Jenže jako lidé v bohatých vyspělých zemích světa jsme odvykli přítomnosti infekčních chorob. Nemoci jako tuberkulóza, dětská přenosná obrna nebo třeba záškrt přestaly být pro nás ohrožením.
Infekční choroby ale vždy byly součástí lidského života. Díky očkování, objevu antibiotik a také zlepšení hygieny jsme se ve vyspělých zemích světa dostali do stavu, kdy populaci trápí obezita, kardiovaskulární nemoci a diabetes, a také na ně se soustředí pozornost zdravotnických systémů. Stejně tak jsme začali věřit tomu, že medicína se svými moderními technologiemi vyřeší vše. Infekční choroby se tak pro nás staly něčím dávným v minulosti, a právě proto jsme zranitelnější než kdy dřív. Mimo jiné i proto, že jsme do programů ochrany před infekčními chorobami přestali tolik investovat.
V rozvinutých zemích pijeme čistou vodu, která je pro nás bezpečná, máme kanalizační systémy a čističky vody. Právě toto bylo z pohledu veřejného zdraví tím největším vynálezem v historii. Ale současně bychom si měli uvědomit, že tím vůbec nejlepším a nejjednodušším preventivním nástrojem před nákazou jsou naše vlastní čisté ruce. Jednoduše pečlivé mytí rukou může být tím, co znamená rozdíl mezi životem a smrtí, a stále zůstává jedním z nejdůležitějších opatření v oblasti veřejného zdraví pro ochranu jednotlivců, rodin i celých komunit nejen před covid-19, ale i mnoha dalšími nemocemi.
Jen pokud budeme vědět, co jsme udělali špatně, můžeme příště jednat lépe
Jak covid-19 změní samotnou WHO? Bude silnější nebo naopak slabší?
Myslím si, že tato situace ukázala, jak hodně potřebujeme mezinárodní spolupráci a musíme reagovat na globální úrovni. Po každé pandemii přichází čas na zhodnocení kroků, což nás čeká i nyní. Stalo se tak i po epidemii eboly, kdy došlo k nezávislému mezinárodnímu auditu WHO a také byly analyzovány chyby, které se během řešení této krize staly. Jen pokud budeme vědět, co jsme udělali špatně, můžeme příště jednat lépe. Bez ohledu na současnou kritiku jsem přesvědčený, že WHO reagovala lépe než v předchozích letech právě díky zkušenostem, které jsme získali v minulosti. Pracuji pro WHO, ale i jako občan bych se velmi obával stavu, kdy bychom neměli silnou mezinárodní organizaci schopnou koordinovat vzájemnou spolupráci při zvládání zdravotních krizí.
Ludmila Hamplová
Text je převzat z portálu Zdravotnický deník, který patří do portfolia vydavatelství Media Network, stejně jako Ekonomický deník.
