Okresní soud v Liberci rozhodl, že se disident Pavel Wonka nedopustil trestného činu, když v roce 1987 odmítl ve věznici v Minkovicích pracovat. Wonka tvrdil, že je vězněn protiprávně, a proto nikdo nemá právo nutit ho ve věznici pracovat. Vzdor mu vynesl trestní stíhání, které bylo zastaveno jen proto, že v dubnu roku 1988 zemřel v královéhradecké věznici, kde byl ve vazbě.
Okresní soud v Liberci ve středu 19. května rozhodl, že disident Pavel Wonka (1953-1988) se nedopustil trestného činu, když v roce 1987 odmítl ve věznici v Minkovicích pracovat.
Pavel Wonka tvrdil, že je vězněn protiprávně, a proto nikdo nemá právo nutit ho ve věznici pracovat. Jeho vzdor mu vynesl trestní stíhání. To bylo zastaveno jen proto, že 26. dubna 1988 zemřel v královéhradecké věznici, kde byl ve vazbě kvůli tomu, že se po propuštění z výkonu trestu odmítl podrobit ochrannému dohledu.
V letech 1990 a 1991 však byl Wonka v kauze, kvůli které byl v Minkovicích, plně rehabilitován. Tím byl odsuzující rozsudek „zrušen, a to s účinky ex tunc, tedy od počátku“.
Mohlo by vás zajímat
Pavlův pozůstalý bratr Jiří Wonka (nar. 1950) proto požádal o obnovu řízení, která byla – navzdory odporu státního zástupce – povolena.
Liberecká soudkyně Denisa Kalfeřtová konstatovala, „v podstatě … byla potvrzena obhajoba obviněného, který tvrdil, že je odsouzen neprávem, čímž odůvodňoval odmítání přidělené práce“.
Trestní stíhání proti Wonkovi proto bylo zastaveno ne kvůli tomu, že zemřel, ale proto, že žalovaný skutek nebyl trestným činem. To je z hlediska mravního velmi zásadní rozdíl.
Oběť komunistického režimu
V roce 1981 byl Pavel Wonka trutnovským soudem odsouzen k pětadvacetiprocentním srážkám z platu po dobu pěti měsíců za nezákonné vniknutí do bytu tchyně. Hájil se tím, že v bytě byl hlášen, zatímco jeho tchyně ne. Po letech právních bojů se Pavel Wonka domohl obnovy řízení, a tím se dostalo do fáze, kdy bylo zapotřebí znovu rozhodnout o podané obžalobě.
Trutnovský soud v březnu 1988 kvůli neúčelnosti trestní stíhání zastavil, protože Wonka byl v roce 1987 odsouzen za závažnější čin.
Wonka 26. dubna 1988 za dosud nevyjasněných okolností v pouhých 35 letech v královéhradecké věznici zemřel.
Zpráva o Wonkově úmrtí vyvolala pobouření i ve světě. Pohřeb se uskutečnil v jeho rodném Vrchlabí za účasti asi 2000 lidí, včetně signatářů Charty 77 nebo členů Jazzové sekce a Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných, ale i zástupců osmi velvyslanectví západních zemí. Za Wonkovu smrt nebyl nikdo potrestán.
Soudy na začátku 90. let Wonku rehabilitovaly v souvislosti s rozsudkem z roku 1987, který byl podkladem pro usnesení z roku 1988.
Další kauzy Wonkových
Okresní soud v Hradci Králové projednává znovu případ z roku 1984, kdy měl Pavel Wonka uzavřít provokativní „socialistický závazek k 40. výročí Slovenského národního povstání“ a přitom nepravdivě osočit dva členy KSČ, Karla Novotného a Jiřího Noska.
Okresní soud v Trutnově řeší případ z roku 1985, kdy byl Pavel Wonka zadržován a následně pokutován kvůli tomu, že se odmítl legitimovat příslušníkům Veřejné bezpečnosti. (Pavel se hájil tím, že když ho jeden z příslušníků oslovil „pane Wonko“, nebyl důvod k tomu, aby prokazoval svoji totožnost.)
Okresní soud v Trutnově řeší případ z roku 1989, kdy byl Jiří Wonka pokutován za to, že měl způsobit výtržnost na soudu v Pardubicích. (Ačkoli pardubický soud Jiřího dne 28. 1. 2021 ve věci samé rehabilitoval, následná pokuta dosud nebyla zrušena.)
Ministerstvo spravedlnosti přezkoumává trestní stíhání, které bylo vedeno proti Gertrudě Wonkové (matce Jiřího a Pavla), protože na více institucí rozeslala dopisy, v nichž si stěžovala na „zákeřné odvlečení jejího syna Pavla Wonky do vězení“.
Krajský soud v Plzni projedná v neveřejném zasedání 2. 6. 2021 návrh, aby byla vyslovena účast na soudní rehabilitaci římskokatolického kněze a prastrýce Jiřího a Pavla Františka Wonky kvůli tomu, že byl od 15. 7. 1949 do 29. 10. 1949 nezákonně zbaven osobní svobody.
Kauzy rodiny Wonkových ukazují, že náprava křivd způsobených za minulého režimu je často zdlouhavá, ale občas se přece jen něco podaří.
Kruté Minkovice
Poslední komunistický lágr z padesátých let, kam byl soudem poslán disident Pavel Wonka, fungoval do 28. února roku 1990. Přezdívalo se mu Rudé peklo kvůli otřesným podmínkám srovnatelnými s koncentračními tábory či gulagem.
„Byly to galeje, jaké si člověk nedovede představit. Téměř tam nebyli vězni starší třiceti let. Starší by ten pracovní nápor nevydrželi,“ řekl Paměti národa Miroslav Kočica, který v době normalizace strávil v Minkovicích pět let.
Zřízení minkovického kriminálu v roce 1958 mělo zcela pragmatický důvod: místní továrna Preciosa, která vyráběla především skleněnou bižuterii a broušené ověsy na křišťálové lustry, měla podle rozhodnutí ministerstva průmyslu ztrojnásobit objem výroby.
Třpytivé cetky, určené především na vývoz, přinášely komunistickému hospodářství tvrdou měnu. Ale světový věhlas jablonecké bižuterie byl vykoupen otrockou prací vězňů, díky níž mohla Preciosa rychle navýšit výrobu, aniž investovala do nových strojů.
Od vězňů se požadoval více než dvojnásobný objem práce ve srovnání s civilními zaměstnanci: zatímco denní výkonová norma pro „civily“ činila čtyři a půl kilogramu přívěsků za jednu směnu, u vězňů to bylo devět a půl kilogramu. A od plnění či neplnění této normy se odvíjela kvalita vězňova života ve všech směrech: kdo nestíhal, dostával méně jídla, neměl právo na balíček od rodiny, byl terčem násilí dozorců a šikany spoluvězňů.
Vězni pracovali v mrazivých halách nebo naopak v pekelném horku, v mačkárně korálků dosahovaly teploty až devadesáti stupňů. Neustále byli vystaveni chemickým výparům nebo unikajícímu plnu.
„Jediným odsávacím zařízením jsou plíce vězňů. Mnohdy stačí, poklekne-li vězeň k podlaze a během několika minut se zhroutí, nadýchaný jedovatých výparů,“ napsal ve své zprávě o Minkovicích disident Jiří Wolf, který zde jako odsouzený pobýval na konci 70. let.
Ochranné pomůcky jako brýle, respirátory nebo gumové rukavice pro vězně prostě nebyly. Brusiči fasovali jednu zástěru a holínky za rok. Gumové boty se stávaly semeništěm plísní, ekzémů a vyrážek, které vězeňští lékaři odmítali léčit.
„Neustálý styk s vodou a rozmělněným pískovcem odsouzeným navíc způsoboval ekzémy na rukou. Často je trápily plicní choroby, nedoléčené úrazy a vypadávání zubů vlivem nedostatečné výživy a hygieny. Vězni si je trhali navzájem, protože kvůli pracovnímu nasazení neměli šanci dostat se k zubaři,“ lze se dočíst na webu Paměti národa.
Jan Hrbáček
