Klíčový zlom pro celé hnutí, tak vnímá předseda České unie sportu (ČUS) Jan Boháč vznik nové vládní pozice s agendou sportu. V pondělí ji obsadí Boris Šťastný (Motoristé). Unie sdružující 79 národních sportovních svazů a přes 7 500 klubů usilovala o tuto ministerskou pozici dlouhodobě. Podle Boháče je to reakce na vážné společenské problémy, které už nelze ignorovat.
Jan Boháč pro Ekonomický deník potvrdil, že jmenování ministra s agendou sportu je přímým splněním usnesení Valné hromady ČUS. Šlo o výsledek intenzivních jednání s politickými stranami, ačkoliv krize sportu byla patrná i bez lobbingu.
„Je nutné, aby v současné době byl už konečně odpovědný člověk ve vládě, který bude mít tuto problematiku výslovně na starosti a bude za ni zodpovídat,“ uvedl Jan Boháč.
Proč ministr? Kondice i infrastruktura selhávají
Podle Boháče se krize sportu projevuje v několika oblastech. Předně se dramaticky zhoršuje zdravotní kondice a fyzická kondice obyvatel, zejména mladých lidí, a stoupají náklady na zdravotnictví. Současně sportovní infrastruktura je v katastrofálním stavu a odchází, přičemž je nutné posílit i civilní připravenost a odolnost společnosti. Sport a prevence zdraví se tak v nebývalé míře dostaly jak do předvolebních programů, tak do prohlášení nové vlády.
Boháčovi se nelíbí dosavadní postavení Národní sportovní agentury (NSA), která správu sportu ze zákona zajišťuje. Ačkoliv má NSA samostatnou rozpočtovou kapitolu, její předseda nemá podle Boháče přístup na každé jednání vlády a nemůže účinně prosazovat zájmy sportu které jsou v gesci jiných ministerstev. Sport se totiž prolíná s agendami zhruba osmi resortů. Bez ministerského zástupce na úrovni vlády chybí sportu partner pro jednání s nimi, míní Boháč.
Mohlo by vás zajímat
Sport jako rukojmí
Jan Boháč uvedl konkrétní příklady, jakým způsobem resortní politika nepřímo paralyzuje sportovní hnutí. Ministerstvo práce a sociálních věcí například zavedlo opatření týkající se tzv. „dohodářů“, ve sportu působících ve statisících (rozhodčí, trenéři), která masivním nárůstem administrativy prakticky paralyzují sportovní hnutí. „Možná nechtěně, ale se sportem se o tom nikdo nebavil,“ říká Boháč.
Dále ministerstvo financí má pravidla pro poskytování peněz neziskovým organizacím, ministerstvo pro místní rozvoj má zákon o zadávání veřejných zakázek, a ta pravidla nejsou přizpůsobena specifickým potřebám sportu. Co vyhovuje kultuře, charitě, Červenému kříži, nelze zcela praktikovat ve sportu, například nákup materiálu pro reprezentanty nebo financování výjezdů do zahraničí.
V kritice se Boháč dotkl i ministerstva zdravotnictví, jehož pracovní skupiny pro spolupráci se sportem dlouhodobě nepřinášejí v prevenci žádné hmatatelné výsledky. Rozvoj sportovní infrastruktury postrádá jakoukoli koordinaci.
Největší hrozba? Ztráta miliard z Bruselu
Nejdůležitější a časově nejkritičtější prioritou pro nového ministra je podle Boháče zajistit začlenění sportu mezi strategické priority Česka v připravovaném strategickém rámci České republiky pro víceletý finanční rámce Evropské unie pro období 2028–2034. Pro zemi je první pololetí 2026 poslední šance, jak zapojit evropské fondy do financování sportovní infrastruktury obcí, míní předseda ČUS.
Garance vytvoření českého strategického rámce priorit spadá pod ministerstvo pro místní rozvoj, vysvětluje Boháč. „Co nebude v tom dokumentu obsaženo do půlky roku 2026, tak už potom nebude moci být předmětem dalších přípravných jednání… …Prostě sport na dalších 7, 8, 9 let do roku 2034 vypadne z priorit,“ varuje Boháč. Jiné státy zdroje EU pro sportoviště využívají.
Pokud sportovní infrastrukturu nezařadíme do českých priorit ohledně EU, zůstane podle Boháče obnova sportovišť plně odkázaná na nepostačující domácí zdroje – tedy státní rozpočet a rozpočty obcí a měst.
Katastrofální dluh na sportovištích: Obce musí mít kapacitu převzít majetky
Problém je umocněn katastrofálním stavem sportovní infrastruktury v České republice, která nese obrovský vnitřní dluh. Boháč poukazuje na její specifickou vlastnickou strukturu, která nemá v Evropě obdobu. Kluby, které majetky získaly na začátku tisíciletí, a vlastní téměř polovinu všech sportovišť v České republice, k nim nedostaly žádné prostředky na obnovu, pravidelnou údržbu ani na investice.
Podle ČUS je nutný zásadní krok: budoucími příjemci evropských peněz by měly být obce a města, aby zvládly obnovu a rozvoj svých sportovišť a ještě měly finanční kapacitu převzít sportoviště od klubů, které na ně nebudou mít sílu. Obnova infrastruktury je totiž tak finančně náročná, že ji rozpočty obcí samy neutáhnou, a řešením může být spolufinancování z EU, aby se zamezilo dalšímu chátrání.
