Předseda České unie sportu (ČUS) Jan Boháč varuje, že části české sportovní infrastruktury hrozí kolaps. V rozhovoru s Ekonomickým deníkem uvádí, že průměrné stáří sportovišť dosahuje 51 let. Vnitřní investiční dluh na údržbě je pak ve stovkách miliard korun.
Podle Boháče je státní podpora dlouhodobě nedostatečná. Pokud vláda nezačne aktivně řešit vícezdrojové financování – tedy nezajistí miliardy z fondů EU a legislativně nezapojí firmy do společenské odpovědnosti – hrozí, že sportoviště i kluby začnou hromadně zavírat. To povede k nedostupnosti sportu pro veřejnost.
Klíčovým prvkem pro obnovu může být Státní fond sportovní infrastruktury. Důležitá je ale také modernizace stávajících sportovních center pro přípravu reprezentace, jako je například v Nymburku.
Kdybyste měl otevřeně popsat reálný stav české sportovní infrastruktury, jak by prospěla?
Znám podrobná data mapující sportoviště členské základny České unie sportu. Máme už více než 20 let digitální pasport sportovišť všech našich členských tělovýchovných jednot a sportovních klubů. Postupně ho zdokonalujeme. V součinnosti a na objednávku některých krajských úřadů máme pasport sportovišť dopracován do podoby, že víme o kompletní sportovní infrastruktuře v daném kraji.
Když to vezmu odzadu, průměrné stáří sportovišť je v letošním roce 51 let. To platí pro všechny typy sportovišť, venkovní hřiště i haly, se všemi údaji, které k tomu jsou.
Mohlo by vás zajímat
Opravdu 51 let? A v jaké jsou kondici?
Do údržby a obnovy sportovních staveb by se měla dávat dvě procenta pořizovací hodnoty ročně. Ta se ani vzdáleně nedávají. Dle existujících modelů výpočtu dosahuje vnitřní dluh na údržbě stovek miliard korun. A podle toho ta sportoviště také samozřejmě vypadají.
Nejsou to jen obce, které odkládají opravy, protože polovina sportovišť patří sportovním klubům. Ty už vůbec nepočítají nějaká procenta, ty potřebují přežít a zaplatit alespoň provoz. Dotační podmínky jsou navíc takové, že klub nesmí vytvářet zisk, aby naplnil podmínky přidělení dotace. On si nemůže ani našetřit na žádnou investici a obnovu, když výklad zjednoduším. Blíží se období, kdy kluby buď sportoviště zavřou, zavře jim je hygienik, technická havárie, nebo je předají obci. A starosta je zavře, protože řada obcí prostředky na obnovu nemá. V lepším případě najde prostředky alespoň na základní provoz.
A pozor, je tu ještě druhá stránka věci. Nemodernost sportovišť odrazuje jejich potenciální uživatele. Na rozdíl od dětí, kterým je celkem jedno, kde se vyskotačí, rodiče nechtějí vodit děti do nemoderních, zastaralých sportovišť, kde je nevábné sociální zařízení nebo šatny. To je velký problém.
Navrhovaná řešení a zdroje financování
Zmínil jste investiční dluh ve výši stovek miliard. Kde na to vzít, aby tam ty peníze zase začaly efektivním způsobem proudit a aby se sportoviště modernizovala?
Vzít se na to evidentně dá, protože i vláda o tom přemýšlela a má v programovém prohlášení, že jedním z cílů bude zajistit vícezdrojové financování sportu. Aby to nebyl jen státní rozpočet, rozpočty měst a obcí nebo náklady domácností. Kupodivu, nejmenším donátorem sportu je státní rozpočet.
Nabízí se řada možných zdrojů. Zaprvé, je tu možnost rozvoje a obnovy infrastruktury měst a obcí s pomocí zdrojů Evropské unie. Zadruhé, je možné určitě zřídit Státní fond sportovní infrastruktury. Stát si takovými nástroji pomáhá v jiných kritických oblastech – existuje fond dopravy, kultury, životního prostředí. Proč by tu nemohl být fond sportovní infrastruktury, který by byl částečně plněn ze zdrojů Evropské unie? To by byla motivace pro starosty obcí, aby přebírali sportoviště od klubů. Když starosta zajistí spolufinancování z mimorozpočtového zdroje, bude pro něj politicky i finančně jednodušší takovou investici zrealizovat.
A zatřetí, já bych do toho ještě hodil další možný příjem, který se ve světě také využívá, dobře to má zpracované například Nizozemsko. Hovořím o společenské odpovědnosti firem – tedy o tom, jak by se mohly podílet na veřejně prospěšné činnosti. Tam firmy, které se ucházejí o veřejné zakázky, musí doložit, že přispívají určitým způsobem na veřejně prospěšnou činnost, na sport, na charitu, na kulturu. Ale nepleťme si to s daňovou asignací (způsob veřejného financování neziskového sektoru – pozn. red). I tento nástroj by se dal využít na úrovni České republiky. Předpokládá to samozřejmě politickou shodu na legislativních změnách. A mohl by to být nezanedbatelný zdroj. Skutečně, vícezdrojové financování sportu je legitimní a reálný cíl. Toto jsou možné cesty, jak nastartovat revitalizaci zanedbané sportovní infrastruktury, které by pomohly i řešit úbytek dobrovolníků ve sportu.
Modernizace Národního sportovního centra Nymburk
Je známo, že ČUS má v rámci infrastruktury sportovní centrum v Nymburku. Máte pod sebou ještě i jiná?
Historicky máme ve správě sportovní centrum Nymburk, máme ve správě plavecký stadion v Praze Podolí, obojí pro přípravu státní reprezentace a dále lyžařský areál na Šumavském Zadově.
O Nymburku se ví, že léta chátrá. Co s ním lze dělat, když se tam připravují elitní čeští sportovci?
Nejdřív bych krátce shrnul historii Nymburka. Vznikl v 60. letech minulého století, největší rozvoj zaznamenal v době přípravy pro olympijské hry v Mnichově 1972. Od té doby byly investice z jiných než vlastních zdrojů jen sporadické. Celkově je to centrum z investičního pohledu velice podfinancované.
Přitom je potřeba udržovat sportoviště v chodu a pro sportovní svazy přijatelnou cenu „člověkodne“. Kdybychom tam napálili cenu, která by nám sice zabezpečila část zdrojů na obnovu, sportovci by začali jezdit jinam. Což se děje už teď, ale z jiných důvodů. Například nemáme klimatizované pokoje, protože na ně nestačí ani energetické kapacity. Atleti dnes jezdí na soustředění do Jižní Afriky, kanoisté do střediska amerického olympijského výboru, a další sporty tam, kde mají podmínky, které potřebují, aby byli konkurenceschopní.
V okolních zemích, například v Polsku, mají takových Nymburků pět, a jejich reprezentace jsou úspěšné. A přiznejme si na rovinu, bez přispění státu to prostě nejde.
Co by modernizace centra mohla sportovcům nově přinést? Mohla by něco přinést i regionální ekonomice Nymburska?
ČUS dlouhodobě pracuje na obnově Nymburka a projednala s národními sportovními svazy to, co by tam mělo a mohlo být. V současnosti Nymburk intenzivně využívá zhruba 40 svazů. Sportoviště musí splňovat standardy Mezinárodních sportovních federací. Hala na míčové sporty nemůže být nižší nebo užší, než je nutné. Reprezentanti se musí připravovat na hřišti, které bude kvalitou odpovídat těm, která budou používat při mezinárodních startech.
My jsme intenzivně opakovaně žádali stát, že jsme investičně připraveni na obnovu, ale potřebujeme jeho podporu. Na to bylo reagováno: byl přijat Národní investiční program „Národní sportovní centra 2023–2033“. Pozval jsem pana bývalého premiéra do Nymburka, aby se podíval, v čem se čeští sportovci připravují. Prohlídka měla dobrý výsledek – vláda přijala podprogram pro obnovu Nymburka a garantovala 800 milionů korun pro první tříletou etapu.
Nyní máme stavební povolení, připravujeme zadávací dokumentaci. Předpokládáme, že podmínky dotační výzvy Národní sportovní agentury budeme moct přijmout. Jsme připraveni, když vše půjde hladce, ještě v roce 2026 zahájíme první etapu obnovy.
Jak by ty etapy obnovy Národního sportovního centra Nymburka měly vypadat?
Obnova je rozdělena celkem do tří etap. V první etapě vznikne jen jedno nové sportoviště, a to venkovní kryté sportoviště pro pálkovací a vrhačské sporty (baseball, softball, lukostřelba, oštěp, koule, kladivo), aby kvalitní příprava mohla nerušeně probíhat i v zimním počasí. Na jeho vývoji se podílel oštěpař Jan Železný. Hlavní částí této fáze pak bude i obnova všech inženýrských sítí ze 60. a 70. let, které nemají parametry pro moderní fungování, včetně rozvodů, energií, trafostanice a čističky odpadních vod a podobně.
Druhá etapa zahrnuje demolici nejstaršího, dožitého objektu z 60. let. Na uvolněném místě vznikne moderní ubytovací a metodické centrum. Bude tam i nový catering a hlavně kompletní zázemí pro vědecko-lékařskou podporu sportovní přípravy (laboratoře, testování). Na tom spolupracujeme s národními svazy a Olympijským výborem.
Třetí etapou bude výstavba Centra míčových sportů. Bude to trojhala se dvěma různými povrchy, která bude mít parametry mezinárodních federací pro všechny halové kolektivní míčové sporty. To bude obrovský přínos pro dlouhodobou přípravu od talentované mládeže až po seniorskou reprezentaci.
Aktuálně Nymburk nejvíce využívá fotbal, judo, plavání, atletika a další sporty.
V některých sportech jsme byli dlouhodobě světovou velmocí, ale nyní dlouhodobě padáme dolů. Zmíním například skoky na lyžích. Co se skokany?
Některé sporty u nás prostě ideální podmínky nemají. Alpské lyžování to těžko dožene na harrachovských sjezdovkách. Co se týče můstků, členská základna skokanů se pohybuje někde mezi 150 až 200 členy celkem. Můstky u nás dožívají. Před 14 lety tady byla téměř desítka renovovaných můstků, bohužel z materiálu s životností deset let, takže potřebují obnovu.
To je ale na prioritách Svazu lyžařů ČR. Situace by se asi měla řešit od dětí a mládeže, aby měly nejdřív k dispozici menší, investičně i údržbově méně náročné můstky. Tento sport je atraktivní a divácky přitažlivý a není důvod, aby tomu tak nebylo i u nás, ale k tomu vedou postupné kroky.
Osobní zkušenost s politizací sportu
V minulosti se nejen vaše jméno objevilo v jedné z těch kauz spojovaných se sportovními dotacemi a fotbalovým činovníkem Miroslavem Peltou. Vás soudy následně zcela očištily. Co pro vás tato zkušenost osobně i profesně znamenala?
Pro mě to byla drsná životní zkušenost, sedmiletá zastávka. Já mám to štěstí, že jsem od samého začátku věděl, že je to celé nesmysl, ale bylo potřeba odpracovat si obhajobu u soudu. Mě to naštěstí nepoznamenalo ani na zdraví, ani na duši, což bohužel nelze říct o všech aktérech.
Já se budu do budoucna určitě hodně rozmýšlet, jestli budu chtít někdy pomáhat státním orgánům řešit nějaký problém. Celé to vzniklo z toho, že jsem byl požádán spolu s dalšími osmi kolegy, abychom v rámci komise dali na něco expertní názory. Když jsme je dali a jednomyslně se na nich shodli, byl jsem obžalován.
Pokud budu chtít pomáhat dobrovolně státní správě, velice dobře si nejdřív ošetřím, aby mě nikdo nemohl znova zatáhnout do podobného mlýna. Budu chtít, aby bylo jasné, že tam nebude střet zájmů a že to bude ošetřené v Evropě používanými pravidly správného řízení. Odbornost a znalosti mám, ale abych za to byl popotahován po soudech, to mi za to nestojí.
Nepřipadalo vám to jako nějaká, v uvozovkách, politická objednávka?
Já si myslím, že se to sportu vůbec netýkalo, že to mělo nějaký hlubší podtext, který nedokážu přesně odhadnout. To by byly jenom moje domněnky a hypotézy.
Budoucnost českého sportu (vize 2030)
Jak vidíte budoucnost českého sportu? Jak by měl sport vypadat v roce 2030, pokud se podaří prosadit kroky, které jste v rozhovoru zmínil v počátku? Olympijští vítězové a mistři světa?
To je dobrá science fiction, ale k tomu nejspíš úplně nedospějeme. Programové prohlášení vlády pro sport je dobré, ambiciózní. Ale jen domácí zdroje na to určitě stačit nebudou, česká ekonomika je ve stavu, v jakém je. Nicméně ty jiné zdroje, o kterých jsme hovořili, jsou naprosto reálné. Čili, pokud se to všechno povede, tak v roce 2030 může začít velký stavební boom v obcích a městech, začnou se obnovovat a modernizovat sportoviště.
Bude také více propojen školský systém vzdělávání ke sportu s aktivitami sportovních klubů. Trenéři budou moct být profesionálové, protože budou dopoledne pracovat pro školské zařízení a odpoledne pro kluby. Budeme mít proto daleko vzdělanější trenéry.
Hodně bude záležet na tom, jaká bude meziresortní koordinace. Může přijít daleko víc podnětů ze strany zdravotních pojišťoven: motivace lidí k tomu, aby se hýbali, a spousta výzev v podobě nových akcí pro neorganizovanou veřejnost. Sport by se mohl stát součástí životního stylu pro většinu občanů.
Ale nedá se to stihnout za pět let. Když se podíváme na skandinávské země, kde na tom pracovali desítky let, tam to takto funguje, a je to úplně normální, přirozené. Stav jejich populace, fyzické zdatnosti dětí a mládeže, i délka dožití ve zdraví tam jsou v jiných relacích. My k podobnému stavu nedospějeme za pět let, možná tak za 20. Ale záleží na tom, jestli politici i celá veřejnost budou vnímat péči o zdraví tak, jako se v současné době již vnímá péče o životní prostředí. A to vše pod tíhou toho, že už teď se ví, jak na tom bude rozpočet na zdravotnictví za deset let a že se zdravím lidí bude mít stát hodně práce.
