„Je to memento pro všechny, zejména pro nás, kteří jsme tu dobu nezažili. Na těchto případech totiž vidíme, kam až může zajít lidská závist, zášť a nenávist.“ Tak komentovala rehabilitační rozhodnutí rozhodnutí předsedkyně senátu Okresního soudu v Jindřichově Hradci Eva Svobodová. Rudolfu Kolářovi, soukromému zemědělci z Lovětína na Jindřichohradecku, byla například v červnu 1953 úředně „odebrána výfuková řezačka“. Předseda místního JZD František Ráftl však zjistil, že Kolář nevydal s řezačkou všechny její roury, ale asi 5 metrů rour mu zůstalo doma“, a tak si pro ně přišel. Koláře předsedova návštěva tak rozčílila, že mu začal nadávat „zloděj zlodějská“ a vzal na něj rýžové koště, které je nasazené na holi.
Soud rozhodoval o perzekuci rodin Strachotových z Člunku a Kolářových z Lovětína na Jindřichohradecku. Obě rodiny byly po Vítězném únoru 1948 opakovaně tvrdě perzekuovány. Ačkoli obě rodiny po listopadu 1989 dosáhly částečné rehabilitace, některé jejich kauzy, spojené s perzekucí totalitním režimem, zůstaly dosud nedořešené.
Vysídlete Strachotovy!
Strachotovi se stali jednou z prvních perzekuovaných sedláckých rodin na Jindřichohradecku. Už 1. července 1949 navrhl předseda Místního akčního výboru – národního výboru v Člunku „urychlené uzavření hostince Josefa Strachoty v Člunku čp. 73“ a také, aby „jmenovaný Josef Strachota byl s obce Člunku vysídlen“. Důvod?
Josef Strachota (1905-1959) „svými řečmi dělá v obci nepokoje a rozvrací pracovní morálku“; „jeho poměr ke komunistické straně Československa jest ostře a se vší krajností zahrocen takže u něho nelze naprosto očekávat že by se někdy vůbec mohl smířiti s politickým zaměřením našeho státu“.
Foto: Ústav pro studium totalitních režimů
Předseda poznamenal, že Strachotova usedlost „by se výborně hodila pro jednotné zemědělské družstvo, ve kterém by se s úspěchem zřídila výkrmna vepřů, drůbežárna a odchovna telat“.
18. srpna 1949 pak trestní komise Okresního národního výboru v Jindřichově Hradci rozhodla, že Josef Strachota (1904-1959) je vinen a bude potrestán pokutou 5 000 korun československých (náhradní trest odnětí svobody v trvání 14 dnů), odnětím živnostenského oprávnění a vysídlením.
Ačkoli byl Josef Strachota za pozdější věznění rehabilitován, a dokonce mu bylo vydáno osvědčení podle zákona o tzv. třetím odboji, v této kauze byl očištěn až nyní na návrh pozůstalé vnučky Jany Hanzlíčkové.
Neměl osivo a měl zapýřené pozemky
Rudolfu Kolářovi, soukromému zemědělci z Lovětína, byla v červnu 1953 úředně „odebrána výfuková řezačka“. Předseda místního JZD František Ráftl však zjistil, že Kolář nevydal s řezačkou všechny její roury, ale „asi 5 metrů rour mu zůstalo doma“, a tak si pro ně přišel.
Koláře předsedova návštěva tak rozčílila, že mu začal nadávat „zloděj zlodějská“ a vzal na něj „rýžové koště, které je nasazené na holi“. Když to viděla Kolářova manželka Jiřina začala mu bránit, „aby předsedovi JZD Ráftlovi neublížil“. Rozčílený Kolář ale křičel: „Pusť mě, ať ho zabiji, mně už je všechno jedno.“ Manželka to ale nevzdala, a tak Ráftl využil příležitosti a „okamžitě odešel ven a šel ze stavení“.
Ráftlovi se tedy fakticky nic nestalo, nicméně vše nahlásil. Sedlákovu zpupnost pak potrestal Lidový soud v Jindřichově Hradci 11. září 1953 těmito tresty: odnětí svobody v trvání 15 měsíců nepodmíněně; ztráta čestných práv občanských na 3 roky; propadnutí jmění; zákaz pobytu v okrese Jindřichův Hradec navždy.
Zjevnou nespravedlnost napravil Okresní soud v Jindřichově Hradci až loni, po 67 letech. Soud vyslovil účast Jiřiny Kolářové na soudní rehabilitaci. Senát pod vedením Evy Svobodové konstatoval, že Kolářova manželka „byla nezákonně zbavena majetku v souvislosti s trestným činem, za který byl odsouzen její manžel. Stala se tak obětí trestně právní represe ze strany trestních orgánů, aniž by proti ní bylo zahájeno trestní stíhání… ona se žádné trestné činnosti nedopustila.“
Soud tak nejen vyslovil Jiřině Kolářové in memoriam morální satisfakci, ale dal také jasně najevo, že nelze perzekuovat manželky za to, že jejich manželé začnou nezřízeně láteřit. A to platí zejména tehdy, když se manželka snaží rozčíleného manžela zklidnit.
Aktuálně řešil Jindřichohradecký okresní soud soud pokutu ve výši 10 000 korun, kterou Rudolf Kolář dostal 31. července 1951 za to, že „na jaře toho roku neobdělal 2,20 ha pozemku, tudíž zůstaly ladem. Tímto jednáním nesplnil povinnost ve výrobě rostlinné. Důvody ohledně neobdělání pozemků, že neměl osivo, že byly tyto pozemky zapýřené a konečně, že Strojní a traktorová stanice tyto pozemky neobdělala, nemohly býti vzaty v úvahu, protože jako samostatný zemědělec byl povinen své hospodářství přizpůsobiti tak, aby splnil veškeré povinnosti jemu kladené.“
Jak u soudu vysvětlil navrhovatel Rudolf Kolář mladší, otcovy vlastní pozemky mu byly odňaty a na náhradních se fakticky nedalo hospodařit. V roce 1953 byl tedy, jak jsme již napsali výše, otec uvězněn a z obce vysídlen.
Předseda Jednotného zemědělského družstva v Lovětíně František Ráftl pak prohlásil, že byt, v němž po vysídlení Rudolfa Koláře st. zůstala jeho manželka Jiřina s tehdy jedenáctiletý synem Rudolfem, družstvo „potřebuje pro některého svého člena“.
Předseda proto podal žalobu na vyklizení. Té senát Lidového soudu v Jindřichově Hradci za předsednictví Františka Dubenského bez problémů vyhověl. Vystěhování se pak uskutečnilo ve dnech 19. a 20. července 1958. A rodina za něj musela zaplatit 376,20 korun československých a k tomu ještě náklady soudního řízení ve výši 10 korun.
Jindřichohradecký soud až v uplynulých dnech vyslovil rehabilitaci jak ve vztahu k pokutě 10 000 korun, udělené v roce 1951 Rudolfu Kolářovi staršímu, tak kvůli násilnému vysídlení jeho manželky a syna v roce 1958.
„Ačkoli veškerá perzekuce Strachotových a Kolářových probíhala pod rouškou práva a veřejného zájmu, nynější soudní jednání odhalilo skutečné pohnutky těch, kteří v Člunku a Lovětíně reprezentovali tehdejší režim: „Závist, zášť a nenávist.“ Proto jsou rehabilitační rozhodnutí cenná nejen pro dvě postižené rodiny, ale zároveň jsou „mementem“ i pro dnešní dobu,“ uvedl k tomu právní zástupce poškozených rodin Lubomír Müller.
Jan Hrbáček
