Dlouhá léta zpochybňovali historici rozsudek československého Národního soudu, jímž byli v roce 1947 odsouzeni k 20 letům těžkého žaláře předsedové vlády v letech 1938-1939 generál Jan Syrový a Rudolf Beran. Nicméně až nyní, po 75 letech, byl rozsudek zrušen. Učinil tak Vrchní soud v Praze. Ekonomický deník přináší kompletní text usnesení.
Z iniciativy generálova praprasynovce, jeho jmenovce Jana Syrového (nar. 1990), podal loni městský státní zástupce v Praze v generálův prospěch návrh na povolení obnovy řízení. Neuspěl.
Městský soud v Praze jeho návrh 14. 12. 2021 zamítl. Ustanovený obhájce Jakub Backa se však nevzdal a podal stížnost.
A senát Vrchního soudu v Praze pod vedením Vladimíra Stiboříka jeho námitkám vyhověl. Uznal, že proces byl nezákonně ovlivněn, a proto je třeba odsuzující rozsudek zrušen. Soudci odhalili i celou řadu dalších pochybení, které přiložené usnesení podrobně popisuje.
Ačkoli původní podnět směřoval jen ve prospěch generála Jana Syrového, soudci vrchního soudu dospěli k závěru, že důvody pro obnovu řízení svědčí stejně i ve prospěch Rudolfa Berana, a proto zrušili rozsudek i v jeho případě.
Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 4. 2022 zásadním způsobem přepisuje novodobé československé dějiny.
Legionář a legenda
Rodák z Třebíče Jan Syrový absolvoval obor stavitelství na průmyslové škole v Brně. Profesní dráhu zahájil ve Varšavě. Jako jeden z prvních dobrovolníků vstoupil do České družiny. Během válečných let zastával řadu velitelských funkcí. Do generálské hodnosti byl jmenován v srpnu 1918 a stanul v čele Čs. armádního sboru v Rusku. Národním dobrovolnickým jednotkám v Rusku velel až do června 1920, kdy se vrátil do vlasti.
„Jako první generál čs. branné moci byl jmenován do čela Hlavního štábu v lednu 1926. Ve stejném roce nakrátko usedl do křesla ministra národní obrany. Na místě náčelníka Hlavního štábu setrval do závěru roku 1933. Po odchodu z Hlavního štábu se stal generálním inspektorem branné moci. Dne 23. září 1938 jej prezident republiky jmenoval předsedou vlády a ministrem národní obrany. Z čela vlády odešel v prosinci 1938. V kabinetu nadále setrval ve funkci ministra národní obrany,“ lze se o něm dočíst na webu Vojenského historického ústavu.
Patnáctého března 1939 vydal rozkaz, jenž armádě ukládal, aby se nestavěla na odpor přicházejícím okupantům. Jako nejznámější vojenská osobnost byl fakticky přinucen k pasivitě v souvislosti s protinacistickým odbojem. Nacistický bezpečnostní aparát jej od počátku bedlivě a trvale sledoval. Za těchto mimořádně složitých a nepříznivých podmínek finančně přispíval odbojovým organizacím.
Navzdory svým postojům z doby okupace byl krátce po osvobození zatčen a obviněn z kolaborace. Té se však objektivně nedopustil. Jako kontroverzní důkazy byly proti Syrovému použity propagandistické snímky z nechtěného setkání s A. Hitlerem a jeho přítomnost na přehlídce nacistické armády, jíž se zúčastnil ve stejnokroji čs. branné moci.
„Za vinu mu byl kladen podíl na rozhodnutí o prodeji dělostřeleckého materiálu čs. armády, jenž se uskutečnil na počátku roku 1939, a to, že nevydal 15. března 1939 rozkaz ke zničení vojenského materiálu. Rozsudek Národního soudu v Praze z roku 1947 zněl na 20 let odnětí svobody a zároveň mu byla odňata hodnost. Z výkonu trestu byl propuštěn až v roce 1960. Do důchodu odešel v roce 1964. Zemřel v Praze. Ze života odešel s pocitem hluboké a nezaviněné křivdy a navíc bez sebemenší naděje na rehabilitaci,“ uzavírá příběh generála Syrového Vojenský historický ústav.
Premiér v nejtěžších časech
„Rudolf Beran v mládí absolvoval vyšší hospodářskou školu, působil mezi rolnictvem a byl uznávaným řečníkem na venkovských schůzích. Byl jednatelem agrárního dorostu a v Agrární straně se stal uznávaným organizátorem. Od roku 1915 byl generálním tajemníkem strany a blízkým spolupracovníkem tehdejšího předsedy Antonína Švehly. V roce 1918 jej strana vyslala do revolučního národního shromáždění. Od té doby byl poslancem až do března 1939. Soustřeďoval se na práci ve straně, která se stala nejsilnější českou stranou. Na rozdíl od Švehly byl představitelem kritického směru k Benešově zahraniční politice,“ píše o Beranovi server Totalita.
Po Švehlově smrti v roce 1933 se stal úřadujícím místopředsedou a od sjezdu strany v roce 1935 jejím předsedou. V této době se Agrární strana pokusila neúspěšně zabránit volbě Edvarda Beneše prezidentem republiky. V konzervativních kruzích pak udával hlavní tón, zejména když upadal vliv Karla Kramáře, s nímž kritizoval hradní politiku vnitřní a především zahraniční. Po smrti Kramářově v roce 1937 se Beranův význam ještě zvětšil.
„Na mnichovské kapitulaci se Rudolf Beran výrazně nepodílel, ale po Mnichovu se dostal do čela politického života. Dal podnět k vytvoření Strany národní jednoty, v níž se kromě Československé sociální demokracie sloučily všechny tehdejší české strany. Měl podíl na zvolení Emila Háchy prezidentem republiky. Od 1. 2. 1938 byl předsedou vlády. Ve vládním prohlášení zdůrazňoval význam autoritativní demokracie a hodlal najít nový vztah k Německu. Návrh Strany národní jednoty, jíž byl předsedou, obsahoval všechny prvky stavovského, korporativního státu. Beranova vláda měla ovšem mnoho hospodářsko-sociálních starostí. Musela zajišťovat existenci uprchlíků z odtrženého pohraničí i Čechů vyháněných ze Slovenska,“ popisuje server Totalita.
Ve vnitřní i zahraniční politice se bezmocný stát stále více přizpůsoboval nacistickému Německu. Přesto však v Berlíně nebyli s vývojem v Česko-Slovensku spokojeni, neboť součástí nacistických plánů byla jeho úplná likvidace. Když 15.3.1939 došlo k okupaci, Rudolf Beran vítal Hitlera, generála Blaskowitze a říšského protektora Neuratha v Praze. To se mu po válce stalo osudným.
V dubnu 1939 nastoupila nová vláda a Rudolf Beran se uchýlil do soukromí. Dál však sledoval politické dění, u prezidenta Háchy se přimlouval za propuštění zatčených, byl ve styku s vojenskou odbojovou skupinou Obrana národa. Měl spojení i se zahraničím. V červnu 1941 jej zatklo Gestapo a v dubnu 1942 byl lidovým soudem v Berlíně odsouzen k 10 letům káznice a pokutě 100 000 marek za napomáhání k velezradě a nadržování nepříteli.
V srpnu 1943 byl z věznice dopraven na Pankrác a v září 1943 dokonce přiveden k Frankovi, který nebyl spokojen s jeho vyhýbavými odpověďmi ohledně jeho vztahu k ministru národní obrany Františku Machníkovi, postoji k Edvardu Benešovi a názory na československo-sovětské vztahy. Když Beran na Pankráci odpověděl na 8 Frankových otázek, byl v prosinci 1943 propuštěn z vězení. Uchýlil se na svůj statek v Pracejovicích a zabýval se hospodařením.
„Po válce po dohodě představitelů londýnské emigrace s komunistickou emigrací v Moskvě nebyla Agrární strana povolena. Beran byl už 19. května 1945 zatčen a v dubnu 1947 odsouzen za protinárodní činnost a kolaboraci k 20 letům těžkého žaláře, přestože v jeho prospěch vypovídala řada svědků a Beran sám poukázal na velké oběti Agrární strany za okupace. Rudolf Beran, jenž byl odsouzen ve zjevně politickém procesu, se nikdy nedočkal rehabilitace a zemřel ve vězení,“ dodává server Totalita.
Usnesení Vrchního soudu v Praze je možné si přečíst ZDE.
Jan Hrbáček
