Soud: I advokáti mají nárok na „covidovou“ podporu

Výkon advokacie je formou podnikání obdobné tomu živnostenskému a není proto důvod, aby byli advokáti vyloučeni z programů podpory Ministerstva průmyslu a obchodu (MPO) pro podnikatele, které zasáhl výpadek příjmů v souvislosti s pandemií COVID. K tomuto závěru dospěl minulý týden Městský soud v Praze (MS), který vyhověl žalobě advokáta, jehož žádost MPO odmítlo pro nesplnění podmínek.

Advokát podal žádost o vyplacení podpory v programu MPO v dubnu letošního roku. Do programu se mohli hlásit podnikatelé, jejichž podnikání bylo zasaženo důsledky pandemie COVID, konkrétně u nich došlo k poklesu tržeb o 50 procent. Podmínky stanovily, že musí vykonávat podnikatelskou činnost podle živnostenského zákona, nebo obdobným způsobem. Právě výklad onoho ustanovení „nebo obdobným způsobem“ se stal předmětem sporu.

Ministerstvo totiž žádost zamítlo, protože žadatel coby advokát podle něho nesplnil podmínky pro poskytnutí dotace. Rozhodnutí odůvodnilo tím, že jako advokát nevykonává podnikatelskou činnost na základě zákona o živnostenském podnikání, či obdobným způsobem. Dalším argumentem bylo, že zákaz poskytování služeb stanovený krizovými opatřeními vlády se nevztahoval na advokáty.  

S tím ovšem dotčený advokát nesouhlasil a podal žalobu. Trval na tom, že výkon advokacie je podnikatelskou činností, neboť jejím soustavným výkonem jsou naplněny veškeré pojmové znaky podnikání dle § 420 odst. 1 občanského zákoníku. Podle § 421 odst. 2 občanského zákoníku je totiž podnikatelem osoba, která má k podnikání živnostenské nebo jiné oprávnění podle jiného zákona, kterým je v tomto případě zákon o advokacii.

V žalobě upozornil rovněž na to, že názor publikovaný v komentáři k § 420 občanského zákoníku autora Jana Lasáka z roku 2014, na který MPO odkazuje, je zcela ojedinělý, excesivní a nesprávný, když žádný jiný komentář, sekundární literatura, ani praxe se k tomuto názoru nehlásí.
Není zde tedy relevantní důvod, pro který by činnosti, jež nejsou živností dle § 3 živnostenského zákona, neměly představovat podnikání obdobné živnostenskému podnikání. A naopak aby činnosti, uvedené v § 3 odst. 1 a 3 tohoto zákona, požadavek na „obdobnost“ živnostenskému podnikání splňovaly.

Ohledně dalšího důvodu, kdy ministerstvo tvrdilo, že podmínky advokát nesplňuje i proto, že vládní opatření nijak neomezovala výkon advokacie, žalobce upozornil na tu skutečnost, že program takovou podmínku neobsahuje. Poukázal také na jeho smysl, se kterým byl vyhlášen, tedy podpořit podnikatele zasažené výpadkem příjmů v důsledku pandemie. V souladu s aktuální judikaturou správních soudů je také podle žalobce nutné nevykládat jeho podmínky restriktivně, pokud by byly snad shledány jako nejednoznačné.

Petr Dimun