Německé provozovatele solárních elektráren svírá byrokratické šílenství. Protože jim chybí zvláštní certifikace, která ve skutečnosti není nutná, 1 000 plně instalovaných solárních elektráren nesmí být připojeno do sítě. A to zdaleka není jediná byrokratická překážka. Frustrace v odvětví roste – stejně jako mezi zákazníky. Informoval o tom web německého týdeníku Focus.
Majitel logistické firmy v Horním Bavorsku nemá čas ani chuť telefonovat se zvědavým novinářem o solárním systému na střeše své haly. Než však zavěsí, stačí mu říct jednu věci.
„Kdybych věděl, jaké problémy to způsobí, tak bych to neinstaloval,“ říká podnikatel.
„Pořád se říká, že přechod na novou energii je tady, že přechod na novou energii je tam, a já mám od podzimu na střeše solární systém, který nesmím používat. A to jen proto, že chybí nějaký hloupý dokument,“ podotýká podnikatel.
Dotyčný „hloupý dokument“ je takzvaný systémový certifikát, který potřebuje každý velký solární systém v Německu, aby mohl být připojen k síti. Zjednodušeně řečeno, majitel solárního systému musí být schopen prokázat provozovateli sítě, že splňuje určité technické normy, aby připojení systému k síti neohrozilo její stabilitu.
Toto pravidlo, které platí od roku 2019, výrazně snižuje prahovou hodnotu, při které je nutná certifikace, a to z původních 1 000 kilowattů výkonu na 135 kilowattů. Certifikaci ale může provádět pouze speciálně akreditovaný certifikační orgán, kterých je v Německu přibližně dvacet.
V důsledku toho se počet žádostí znásobil a orgány již nejsou schopny držet krok s certifikačním procesem.
„Čekací doby se výrazně prodloužily a nyní někdy přesahují i jeden rok,“ říká Carsten Körnig, výkonný ředitel německého sdružení solárního průmyslu. Podle odhadů sdružení nemůže být z tohoto důvodu uvedeno do provozu více než 1 000 plně instalovaných solárních systémů.
Vymyšlené nařízení
Pro majitele těchto systémů to znamená nejen dlouhé čekací doby, a tím i ztrátu peněz, ale také velké byrokratické úsilí.
„Dokumenty k žádosti o osvědčení pro elektrárnu mohou zaplnit několik složek,“ vysvětluje Katharina Vieweg-Puschmann, právnička pro energetické právo v advokátní kanceláři Engemann & Partner v Lippstadtu.
Někdy se vyskytnou dotazy ze strany provozovatele sítě nebo je třeba předložit nové dokumenty.
„Tento nový požadavek je všechno, jen ne ‚jednoduchý‘, a v našich očích je pro menší zdroje zcela nepřiměřený,“ zlobí se Carsten Körnig.
Nový limit 135 megawattů vychází z rozhodnutí Spolkové agentury pro sítě. Menší elektrárny s výkonem nižším než 1 000 kilowattů musejí „přispět ke stabilitě soustavy“ poté, co se na výrobě elektřiny v Německu podílejí téměř 20 procenty, tvrdila tehdy agentura. Odborné podklady, které by nový limit podpořily, však podle našich informací provozovatelé sítí nikdy nezveřejnili,“ říká Körnig.
Zajímavé také je, že nařízení, které stanoví povinnost certifikovat zdroje, se mělo ve skutečnosti pouze implementovat do německého práva kvůli odpovídající směrnici EU z roku 2017. Původní směrnice EU však vůbec nestanovila, že pro připojení k síti musí být předložen certifikát.
„Německý zákonodárce přehnaně plní požadavky práva EU,“ říká Katharina Vieweg-Puschmann.
Časově náročný proces certifikace, včetně zdlouhavých počítačových simulací, je ve skutečnosti určen pouze pro mnohem větší zařízení. Německo tedy přijalo směrnici EU – a pouze přidalo byrokratickou překážku.
Rozdíl 141 gigawattů
„Fraška s certifikací systémů je obzvláště drastickým příkladem toho, jak nařízení a předpisy zpomalují rozvoj solární energie v Německu. Přesto nás tlačí čas: Německo chce být do roku 2035 stoprocentně zásobováno zelenou elektřinou. Aby toho bylo možné dosáhnout, musí se rychle rozšířit i fotovoltaika; do roku 2030 mají být instalovány systémy o celkovém výkonu 200 gigawattů,“ konstatuje týdeník Focus.
Podle Spolkové agentury pro sítě má Německo zatím celkovou kapacitu 59 gigawattů. V následujících sedmi a půl letech by mělo přibýt přibližně 20 gigawattů ročně – v roce 2021 však bylo instalováno pouze pět gigawattů. Rozdíl mezi přáním a skutečností je velký.
„V Německu budeme muset pokrýt solární energií každou střechu,“ říká Oliver Koch, generální ředitel společnosti Sonnen, jednoho z předních německých výrobců fotovoltaických zásobníků elektřiny.
„Jinak to nepůjde,“ varuje.
Jde to jako po másle
Zájem je, a to jak z komerční, tak ze soukromé sféry.
„Obchod vzkvétá, jde to jako po másle,“ říká Koch.
„I tak to šlo dobře, ale zvýšené ceny elektřiny už jednou poptávku zvýšily.“ Výrobní cena elektřiny z fotovoltaických systémů je již dlouho vyšší než u fosilní konkurence a nyní se objevují i obavy o bezpečnost dodávek.
„Lidé se chtějí zbavit ropy a plynu, a to najednou,“ říká Koch.
Soukromí energetici se však také potýkají s mnoha překážkami, když se rozhodnou instalovat systém na vlastní střechu. Je pravda, že menší systémy na rodinných domech nebo střechách garáží nevyžadují žádnou složitou certifikaci. Stále se však musí registrovat u místního provozovatele sítě, například u místní veřejné energetické společnosti.
Problémy jako ve středověku
A tady začíná další problém. Podle Spolkové agentury pro sítě je v Německu téměř 900 těchto provozovatelů sítí, což je v Evropě absolutní rekord. A všichni mají vlastní představy o tom, jak má být taková žádost podána. Zatímco někteří operátoři již aktivovali online portál, jiní stále trvají na faxu. Je na zákazníkovi, aby zjistil, jakým způsobem má žádost podat – a jaké dokumenty jsou k tomu potřeba.
Ti, kdo hovoří se zástupci solárního průmyslu, často slyší srovnání se středověkem.
„Je to skutečně malý stát jako v roce 1650,“ říká Mario Kohle, generální ředitel společnosti Enpal, která poskytuje solární systémy.
„Pro zákazníky je to jako vánoční dárek. Už je pod stromečkem, ale nesmějí ho rozbalit.“
Jeho společnost solární systémy místo prodeje pronajímá – a zároveň se stará o papírování svých zákazníků.
„Naším snem je, aby po zakoupení solárního systému stačilo jen otevřít našim řemeslníkům bránu na zahradu,“ říká Kohle. V Německu je to ale komplikovaný sen.
„Nyní zaměstnáváme více než 40 lidí, kteří nedělají nic jiného, než že se starají o bezproblémovou registraci našich zákazníků do sítě,“ říká šéf Enpalu.
I tito interní odborníci potřebují podle společnosti na jednu registraci přibližně čtyři až pět hodin, tak složitý je tento postup. Mezitím se u provozovatelů sítí hromadí žádosti.
„Někteří provozovatelé sítí potřebují na vyřízení takové žádosti tři měsíce,“ říká Kohle.
„A když jsou zákazníci nespokojení, jedním z nejčastějších důvodů je doba čekání. Pak za námi přijdou a řeknou: ´Enpale, to je velký problém´. A pak zákazníkovi vysvětlete, v čem je problém. Někdy se prostě nedá nic dělat. Nemáme dovoleno jen tak zapnout systém,“ podotýká Mario Kohle.
„V ojedinělých případech již dochází k dramatickým zvratům,“ říká Mario Meyer, vedoucí oddělení regulace a energetické politiky ve společnosti Enpal.
„Někdy provozovatelé sítí říkají: ‚No, expanze je pro nás příliš rychlá, nemáme další kapacity pro připojení.´ Tento problém už nemůžeme dál snášet,“ zlobí se.
Zákonodárce musí podle něj jednat. Meyer zmiňuje například povinnou možnost online registrace a lhůtu, do které musí být registrace zpracována.
„V současné době je předepsáno, že provozovatel sítě musí zpracovat registraci, ale nemá žádnou lhůtu,“ říká Meyer.
Pošta z obchodní komory
Úspěšná registrace často neznamená konec problémů. Každý, kdo provozuje systém s výkonem větším než 10 kW a dodává přebytečnou elektřinu například svým sousedům, je podle německého práva považován za obchodníka – se všemi souvisejícími povinnostmi. Podnik musí být registrován na obecním úřadě, finanční úřad vydává dodatečné daňové číslo, Federální agentura pro sítě chce vědět, komu je elektřina distribuována, dokonce se ozve i hlavní celní úřad. Může se také jednat o daň z příjmu a daň z přidané hodnoty.
Podle Bündnis Bürgerenergie musí majitelé bytových domů, kteří chtějí své nájemníky zásobovat vlastní elektřinou, splnit devět tzv. dodavatelských povinností a deset ohlašovacích povinností. Mnoho majitelů domů si proto záměrně instaluje menší systémy, aby nepřekročili limit 10 kW.
„Vím to podle sebe,“ říká Oliver Koch, generální ředitel společnosti Sonnen.
„Na svém domě mám také soukromý systém. Zrovna nedávno jsem dostal mail z obchodní komory, protože jsem také podnikatel. Z obchodní komory!“
Hranici 10 kilowattů je třeba urychleně zvýšit na 30 kilowattů nebo ještě více, požaduje Koch, protože spotřeba elektřiny na osobu se v průběhu energetické transformace výrazně zvýší.
„Je šílenstvím všechno elektrifikovat – tepelná čerpadla, elektromobily – ale pak předpokládat, že se spotřeba elektřiny nezvýší,“ podotýká Koch
Ponecháni sami sobě
Ministerstvo hospodářství pod vedením Zelených si je problémů vědomo. V době velké koalice byl státní tajemník Oliver Krischer jedním z poslanců, kteří na plénu Spolkového sněmu opakovaně upozorňovali na byrokratické překážky. Zrušení poplatku EEG k 1. červenci již uvolnilo některá byrokratická pouta, ale průmysl zatím marně čekal na velký zásah.
„Když o tom vyprávíme kolegům ze zahraničí, nevědí, o čem mluvíme,“ říká Koch o německé paragrafové džungli. „Určité aspekty“ skutečně dorazily do nové vlády, Koch však říká: „Nevidím nic, co by solární energii usnadnilo.“
Při rozhovorech se zástupci průmyslu se stále objevuje jedno přání: Jednoduše chceme, aby nás nechali na pokoji. Na oplátku by stát podle nich nemusel fotovoltaiku dotovat.
„Nejsem toho názoru, že je třeba velké finanční podpory ze strany státu, protože obnovitelné zdroje energie jsou prostě budoucnost,“ říká šéf Enpalu Kohle. „Už to by stačilo k odstranění překážek,“ míní.
Kolega z branže Koch souhlasí.
„Nepotřebujeme nové složité předpisy pro každý detail, můžeme to nechat na firmách,“ domnívá se. „To můžeme udělat. Výroba solární energie musí být jednoduchá,“ dodává.
V Horním Bavorsku mezitím naštvaný šéf logistické společnosti stále čeká, až jeho solární elektrárna konečně získá certifikaci. „Od loňského podzimu se nestalo vůbec nic,“ zlobí se.
Kdy si myslí, že bude moci svůj systém připojit k síti?
„Nevím,“ zabručí podnikatel, „a už je mi to skoro jedno.“ A zavěsí telefon.
(hrb)
