Po dlouhých padesát let si Němci mysleli, že Rusové jsou spolehlivým dodavatelem zemního plynu. Jejich názor se nezměnil po přepadení Gruzie, anexi Krymu, válce o Donbas ani po dalších ruských lumpárnách. Obrat přinesl až brutální ruský útok na Ukrajinu v letošním roce. Nebude na škodu si připomenout, jak Německo po dlouhá desetiletí svou závislost na ruském plynu budovalo a posilovalo.
Budování obchodních vztahů mezi Sovětským svazem a Západním Německem začíná v roce 1955, kdy Moskvu navštívil kancléř Konrad Adenauer. Výsledkem bylo navázání diplomatických vztahů a propuštění zbývajících zajatců ze sovětských lágrů. V roce 1958 následovala obchodní dohoda, která odstartovala dodávky zboží a surovin mezi oběma státy.
Dynamicky rostoucí německá ekonomika potřebovala ropu a plyn, kterých shodou okolností měl Sovětský svaz nadbytek. Dostáváme se do éry sociálně demokratického kancléře Willyho Brandta, který měl pro socialistické země zvláštní slabost. Výsledkem byla historická dohoda z roku 1970 (dva roky po sovětské intervenci v Československu!), která umožnila prodloužení velkokapacitního plynovodu z Československa do Bavorska.
Nepřesvědčil je ani Reagan
První dodávky byly zahájení v roce 1973, tedy právě včas. Západní svět mířil do první ropné krize, která podkopala důvěru v arabské země i další ropné exportéry ze sdružení OPEC. Sovětský svaz najednou ve srovnání s nenasytnými Araby působil jako rozumná alternativa. A to navzdory faktu, že se Evropa nacházela ve stavu Studené války, která se mohla kdykoli zvrhnout do opravdové války mezi NATO a socialistickým blokem vedeným SSSR.
Objem exportu plynu do Německa postupně rostl a rostl ke spokojenosti obou smluvních stran. Nic na tom nezměnil ani protisovětsky zaměřený prezident USA Ronald Reagan, který se v 80. letech opakovaně snažil přesvědčit Německo a Francii, ať objem dováženého ruského plynu sníží.
Po rozpadu Sovětského svazu v roce 1991 zůstala nejbohatší naleziště plynu Rusku. Za prezidentování Borise Jelcina nepůsobilo Rusko nijak zvlášť nebezpečně, takže obchod dál kvetl. Vzhledem k opakovaným sporům s Ukrajinou o cenu plynu a tranzitní poplatky začali Rusové hledat jiné cesty. Nejprve bylo ve hře posílení plynovodu Jamal, který spojoval Rusko a Německo přes běloruské a polské území, ale nakonec zvítězila jiná, kontroverznější varianta.
Výsledkem byl podpis smlouvy v září 2005 mezi koncerny Gazprom, E.ON a BASF o stavbě podmořského plynovodu Nord Stream. Ten spojil přímo Rusko a Německo po dně Baltského moře. Výstavba v moři je sice dražší, ale zase nemusíte vyjednávat se zeměmi na trase plynovodu a odvádět jim tranzitní poplatky. U podpisu smlouvy nechyběl ruský prezident Vladimir Putin a kancléř Gerhard Schröder, který po odchodu z vysoké politiky dostal za odměnu „trafiku“ ve vedení společnosti Nord Stream AG.
Nový plynovod s kapacitou 55 miliard metrů krychlových, spuštěný do provozu v letech 2011 a 2012, byl brzy využitý na plný výkon. Převzal hlavní roli v zásobování nejen Německa, ale i České republiky. Část plynu směřuje dále na Slovensko, do Rakouska a Itálie. Naopak využití plynovodů vedoucích přes území Ukrajiny a Běloruska významně kleslo.
To by byla škoda nenavázat na takový úspěch, řekli si hned v roce 2011 v Gazpromu a začali chystat Nord Stream 2. Po sankcích na Rusko uvalených po anexi Krymu a válce o Donbas v roce 2014 to vypadalo, že kontroverzní projekt skončí v šuplíku. Jenže hned v červnu 2015 došlo k podpisu dohody o stavbě Nord Streamu 2, podepsaný šéfy koncernů Gazprom, Royal Dutch Shell, E.ON, OMV a Engie.
Pro představu: Nord Stream 2 měl do střední Evropy přivést dalších 55 miliard kubíků ruského plynu ročně. Vedle pokrytí zvýšené spotřeby Německa měla značná část plynu směřovat dál na západ – do Francie, Nizozemska, Belgie a Velké Británie. Výstavbě „dvojky“ nakonec nezabránil ani silný odpor ze strany Spojených států, Polska a Ukrajiny.
Zmařená investice
Zúčastněným společnostem se podařilo Nord Stream 2 postavit, ale ne spustit. Nejprve se ozval německý regulátor Bundesnetzagentur, že musí před spuštěním důkladně posoudit, zda nový plynovod vyhovuje pravidlům liberalizovaného energetického trhu včetně přístupu třetích stran k přepravě. Hned po zprávě o ruském pokusu anektovat Donbas německý kancléř Olaf Scholz dne 22. února oznámil, že schvalování nového baltského plynovodu Nord Stream 2 je pozastaveno.
Krátce po ruském útoku na Ukrajinu oznámil provozovatel plynovodu Nord Stream 2, že propustil všech svých 140 zaměstnanců (sídlo měl stejně jako Nord Stream AG ve švýcarském Zugu). Fakticky se jednalo o přiznání, že „dvojka“ nebude v dohledné době spuštěna do provozu.
V posledních týdnech již vývoj nabral zpětný chod. Německo chce padesáti letech odběr ruského plynu ukončit a chce to stihnout do dvou let. Řešením má být urychlený nákup čtyř plovoucích terminálů pro příjem zkapalněného plynu. Umístěny budou v různých německých přístavech, první z nich má být připravený do konce roku ve Wilhelmshavenu. Rusko-německé plynové bratrství tak po 50 letech míří k zániku.
David Tramba
