Nelze vyloučit, že ministr spravedlnosti Robert Pelikán (ANO) snížením exekutorského tarifu sleduje spíše politické než právní záměry – a to i za cenu ohrožení exekuční činnosti jako podstatné náležitosti právního státu. I tak argumentují senátoři v ústavní stížnosti, ve které požadují zrušit část vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 330/2001 Sb., o odměně a náhradách soudního exekutora, která přinesla u pohledávek do deseti tisíc snížení odměny ze tří na dva tisíce.
Návrh, který sepsal advokát Zdeněk Koudelka, podala skupina deseti senátorů, za níž jedná Jiří Oberfalzer (ODS). Senátoři ve stížnosti upozorňují rovněž na to, že se snížením nesouhlasili ani další politici, či představitelé soudů. Česká justice má test stížnosti k dispozici pro předplatitele Legislativního monitoru.
[mn_protected]
„Dodejme, že s návrhem vyhlášky nesouhlasil ani Nejvyšší správní soud dopisem jeho předsedy z 28. 7. 2016. Rovněž Nejvyšší soud měl negativní přístup ke změně iniciované ministrem Pelikánem, Ph.D., a uvedl ve svém stanovisku k návrhu napadené vyhlášky a nesouhlas vyjádřil mimo jiné místopředseda vlády Pavel Bělobrádek,“ konstatují dále senátoři. Podle senátorů napadené ustanovení, kterým došlo ke snížení odměny a náhrady exekutora, je svévolným způsobem v rozsahu, že to ohrožuje výkon exekuční činnosti jakožto podstatné náležitosti demokratického právního státu. „Znakem právního státu je vymahatelnost jeho norem v praxi. Pokud stát má formálně právní řád bezvadný, ale v praxi není schopen realizovat rozhodnutí orgánů veřejné moci, včetně rozhodnutí soudů o právech a povinnostech osob jako účastníků řízení, pak z hlediska materiálního není právním státem.“
Mohlo by vás zajímat
Odměna není pouhým ziskem
Jak dále senátoři vysvětlují, odměna exekutora není vlastním ziskem exekutora, ale jde o finanční plnění, ze kterého je povinen hradit veškeré náklady exekuční činnosti, včetně mezd zaměstnanců, sídla úřadu atd. Nejde jen o náklady jednoho konkrétního řízení a už vůbec nejde o odměnu jako částku pro osobní potřeby exekutora. Odměna má odrážet nikoli jen prvek sanační za vzniklou námahu, za vzniklé mzdové a provozní náklady, ale také vyrovnávat to, že soudní exekutoři mají jinou činnost zakázánu a nemohou si peníze vydělat jinak než činností exekuční s výjimkou výslovně omezených možností (umělecká, vědecká, pedagogická, tlumočnická, znalecká činnost). Například insolvenční správce, může mít několik firem, funkce v orgánech společností nebo státních strukturách. Toto znevýhodnění by měla vyrovnávat adekvátně nastavená (zvýšená) odměna. „Odměna má odrážet i odpovědnost exekutora, včetně odpovědnosti kárné, kde může v jednoinstančním kárném řízení dokonce i za nepřímé zavinění, jehož se dopustí zaměstnanec exekutora, vzniknout kárná sankce v podobě pokuty až 5 000 000 Kč. V porovnání s tím je ve dvojinstančním trestním řízení taková pokuta udělována jen za výrazné majetkové delikty,“ argumentují dále senátoři. Přitom do nutných materiálních nákladů na činnost soudních exekutorů a jejich úřadů je nutné započíst částky, které zajišťují dlouhodobou udržitelnost činnosti. Je podle nich nežádoucí takový stav, kdy exekutoři budou rušit nutné investice do dlouhodobého majetku s tím, že budou udržovat nutné technické zařízení v činnosti, byť je již dávno za morální i technickou hranicí životnosti, nebo budou fungovat exekutoři před důchodem, kteří se při omezení investic soustředí na využití svého vybudovaného úřadu a dosloužení do hranice důchodového věku, a jejich místa pak již nebudou chtít obsadit noví nástupci. Stát musí mít podle senátorů na zřeteli i územní dostupnost exekuční činnosti. „Je logické, že v Praze se soustřeďuje vymáhání velkých pohledávek, neboť jsou zde sídla celostátních velkých společností a vymáhání malých pohledávek nemá pro činnost exekutorského úřadu význam. Na druhé straně jsou venkovské okresy, kde je významně vyšší agenda malých pohledávek fyzických osob a kde má napadená vyhláška vyšší dopad.“ Podle senátorů nelze vyloučit, že ministr spravedlnosti Robert Pelikán (ANO) svým záměrem stanovit účinnost právního předpisu, který využívá neoblíbenosti exekutorů ve společnosti a tedy i mezi voliči, sleduje spíše politické než právní záměry – a to i za cenu ohrožení exekuční činnosti jako podstatné náležitosti právního státu.
Navíc vznikly nové povinnosti exekutorů, které vyvolaly růst výdajů bez růstu odměny exekutora či náhrady nákladů. Například v roce 2013 byly zrušeny exekutorské archivy u exekučních soudů. Zrušení archivů na soudech působí výraznou finanční zátěž exekutorů, neboť ukončené spisy jsou povinni archivovat sami, přičemž nově jmenovaní exekutoři přebírají rozsáhlé archivy svých předchůdců. Dále byly předány neukončené výkony rozhodnutí ve věcech daňových pohledávek exekutorům a další práce, které při původním stanovení odměny a náhrady nákladů nebyly – dražby, rozvrhy, odklady, natáčení mobiliárních exekucí. Náklady vznikají okamžitě i začínajícímu exekutorovi, zatímco zisku dosahuje až po několika letech provozu úřadu. „Dodejme, že s návrhem vyhlášky nesouhlasil ani Nejvyšší správní soud dopisem jeho předsedy z 28. 7. 2016. Rovněž Nejvyšší soud měl negativní přístup ke změně iniciované ministrem Pelikánem, Ph.D., a uvedl ve svém stanovisku k návrhu napadené vyhlášky a nesouhlas vyjádřil mimo jiné místopředseda vlády Pavel Bělobrádek,“ konstatují dále senátoři.
Ekonomické vyhladovění
Argumentují rovněž tím, že soudní exekutor je sice z daňového hlediska a občanského práva podnikatelem (provozovatelem hospodářské činnosti), ale jeho činnost je regulována státem více než jiné podnikatelské profese, jelikož je na něj přenesená část veřejné moci. Zatímco běžný podnikatel může odmítnout malou zakázku, která se mu nevyplatí, jelikož je subjektem smluvní volnosti a svobody, tak exekutor nemůže říci, že nebude provádět malé exekuce, protože jsou pro něj ztrátové. Každá vysouzená pohledávka musí být realizována, pokud to navrhne oprávněný, a exekutoru se nedostává smluvní volnosti odmítnout ztrátové případy. To však na druhé straně zavazuje stát k tomu, aby odměnu exekutora, jakožto fakticky regulovanou cenu za jeho činnost, stanovil v takové míře, která je schopna zajistit dlouhodobý výkon této činnosti a nepřistupoval k nedůvodným změnám. Pokud tak učinil formou napadené vyhlášky, pak je narušeno legitimní očekávání a právo na podnikání či provoz jiné hospodářské činnosti dle čl. 26 odst. 1 Listiny. „Navrhovatel se domnívá, že důvodem může být faktická snaha ministra po snížení počtu exekutorů formou ekonomického vyhladovění. Ministr se tak několikrát veřejně přiznal k tomu, že v rozporu s článkem 9 odst. 1 a článkem 26 Listiny základních práv a svobod reguluje v rozporu s ústavním pořádkem výkon konkrétního povolání ministerskou vyhláškou, ačkoliv tak může být učiněno pouze zákonem. Ovšem ke snižování počtu exekutorů stát nemůže zneužít právní předpis řešící obecně odměňování exekutorů, neboť by byl vydán v rozporu se zákonem, k jehož provedení měl být vydán, což překračuje ústavně vymezenou legislativní pravomoc ministerstva zakotvenou v čl. 79 odst. 3 Ústavy.“
Závěrem ústavní stížnosti pak senátoři vypočítávají rizika, která snížení tarifu může přinést:
- riziko spočívající ve změnách na trhu exekučních služeb, ať se již jedná o případné změny kvantitativní (snížení počtu exekutorských úřadů v důsledku opuštění „trhu“) či kvalitativní (snížení kvality nezbytných činností, eliminace zbytných činností v důsledku adaptace na snížení příjmů),
- negativní ovlivnění hospodaření podnikatelské veřejnosti, snížení vymahatelnosti práva zejména dopadne na malé a střední podniky (druhotná platební neschopnost) a „potřebné“ věřitele (poškozené z trestných činů, vyživované osoby),
- v důsledku možného úpadku některých soudních exekutorů i v důsledku neúpadkového ukončení činnosti soudních exekutorů dojde ke vzniku nemalých transakčních nákladů na straně věřitelů (návrhy na změnu exekutora, analýzy nevymoženého plnění, přihlašování pohledávek atp.),
- v důsledku snížení vymahatelnosti práva bude ohrožena „kredibilita“ v zahraničí (ohrožení pozice ČR u zahraničních investorů),
- dojde ke zvýšení průměrné splatnosti pohledávek věřitele (tj. dojde k prodloužení tzv. peněžního cyklu), které bude muset věřitel sanovat např. poklesem obratu zásob či krátkodobým úvěrovým financováním,
- zvýšení nákladů na administraci pohledávek v důsledku prodloužení peněžního cyklu, včetně nákladů na monitoring).
[/mn_protected]
Dušan Šrámek
