Paříž udělala na cestě k ulicím bez aut veliký pokrok. Rozšířila prostor pro pěší, ale nic z toho se nestalo ze dne na den.
Hlavní město Francie na sebe v minulosti často poutalo pozornost hořekováním nad neutěšenou dopravní situací. Smog, hustý provoz a nekonečné kolony – to vše byly ještě na počátku 90. let jedny z hlavních charakteristik francouzské metropole. Ačkoli Paříž udělala v tomto ohledu obrovský pokrok, zaslouží si víc. Alespoň podle Laury Blissové, dopravní analytičky portálu CityLab.com.
Ohlédneme-li se osmadvacet let zpět a porovnáme tehdejší dobu s dneškem, zjistíme následující: objem automobilové dopravy do, za a uvnitř Paříže se snížil o 45 procent, tranzitní doprava přes Paříž je menší o 30 procent, zatímco počet cyklistů se za sledované období zvýšil více než desetinásobně. Pro srovnání – podíl cest vykonaných automobilem v New Yorku klesl od roku 1990 také. Přesto se v něm jezdí přibližně dvakrát intenzivněji než v Paříži.
Chiracův základ
Změna, kterou Paříž za téměř tři dekády zaznamenala, se však nedostavil jen tak a už vůbec ne ze dne na den. V průběhu celého dvacátého století se objem automobilové dopravy neustále zvyšoval. Na svůj strop narazil právě na počátku 90. let. Politici, kteří Paříž vedli v nedávných dobách se o to sice zasloužili více než jejich „osmdesátkoví“ předchůdci, ale ani jim nelze upřít podstatný podíl na tom, že se dnes ve francouzské metropoli o poznání lépe dýchá.
Tak například konzervativní politik Jacques Chirac, který vedl Paříž coby starosta v letech 1977 až 1995 napomohl pěší dopravě tím, že zvýšil počet refýžových sloupků zabraňujících nedovolenému parkování na chodnících. Současně obnovil a rozšířil promenádu pro pěší na Champs-Elysees, revitalizoval zeleň a omezil počet pouličních parkovacích míst.
Naproti tomu jeho nástupce Jean Tibéri si vysloužil tvrdou kritiku za to, že neprosadil účinná opatření, která měla řešit problémy s kvalitou ovzduší. Na druhé straně to byl ale právě Tibéri, kdo zakázal vjezd automobilům na Place de la Concorde. V roce 1996 navíc zavedl první plán rozvoje cyklistiky ve městě. Ten mimo jiné položil základ výstavbě cyklostezek na hlavních pařížských ulicích včetně zón, kde se auta mohla pohybovat jen omezenou rychlostí.
Více cyklostezek i pěších zón
Tibéri ale svůj mandát neobhájil, v křesle starosty ho totiž vystřídal Bertrand Delanoë. Ten dal hlasitě najevo, že s vozy uvnitř města zatočí, když v roce 2001 prohlásil, že zájmy automobilového lobby už nebudou politice města dominovat, a že se soustředí na zvětšení veřejného prostranství.
Delanoë se sliby v zásadě během třinácti let v čele Paříže splnil. Mnoho frekventovaných ulic bylo vybaveno zvláštními pruhy pro autobusy, vzniklo více než 600 kilometrů cyklostezek, břehy Seiny byly přes léto pro automobily uzavřeny – město na ně nechalo navézt písek, aby tak připomínaly mořské pláže. A konečně, v roce 2007 Paříž zavedla svůj první program na sdílení jízdních kol.
Delanoëova nástupkyně a současná starostka Paříže Anne Hidalgová je otevřená environmentalistka. A ve svém úsilí je skutečně systematická. Neváhala například prosadit zákaz vjezdu starších vozů do města o víkendech a zavedla pěší zóny na dolních nábřežích u Seiny. Její kritici namítali, že taková přísná antiautomobilová politika povede ke zhoršení dopravních zácp v Paříži. Nic takového se ovšem nestalo – počet kilometrů ujetých vozy uvnitř města se snížil.
Umírá méně lidí při dopravních nehodách
Kromě poklesu objemu automobilové dopravy se také podstatně snížil počet úmrtí při dopravních nehodách. Od roku 2010 úbytek dělá čtyřicet procent. Mimo Paříž je situace ale jiná. Zejména díky hospodářskému oživení vzrostl počet kilometrů v automobilové dopravě a s tím i počet usmrcených osob při nehodách. Není to ale trend výlučně francouzský, podobně je tomu například také ve Spojených státech.
Paříž má však před sebou ještě stále mnoho práce. To se projevuje zejména v době nepříznivých rozptylových podmínek, kdy se nad metropolí vznáší příkrov smogu. Před dvěma lety se Paříž stala smutnou hrdinkou, když se ukázalo, že ji v kvalitě ovzduší předehnala města jako Dillí nebo Peking. Největším znečišťovatelem vzduchu jsou zplodiny z dieselových motorů. Francie chce do roku 2040 zcela zakázat výrobu nejen vozů s naftovými, ale i benzínovými pohonnými jednotkami. Pokud se cíl podaří splnit, zajisté se to projeví i na pařížském ovzduší.
-usi-
