Je to přesně 40 let, kdy členové vlád Belgie, Německa, Lucemburska, Francie a Nizozemska nastoupili na loď Princess Marie-Astrid a vydali se do středu řeky Mosely na trojmezí v srdci Evropy. A poblíž malé lucemburské obce Schengen podepsali závazky k odstranění kontrol na společných hranicích.
Právě to se stalo základem největšího území pro volné cestování na světě. Schengenský prostor dnes nabízí bezhraniční pohyb 450 milionům lidí z celkem 29 zemí – čtyři z nich nejsou členy EU.
Hraniční kontroly se v tomto bloku staly minulostí a pokud už probíhaly, měly být pouze dočasným a krajním opatřením ve výjimečných situacích. Tedy až donedávna.
I přes aktuální oslavy 40. výročí smlouvy o bezhraničním cestování se kontroly opět stávají realitou. Schengen už zkrátka není tím mladým a čilým prostorem pro volné cestování jako kdysi. Upozorňuje na to vlivný bruselský web Politico.
Mohlo by vás zajímat
Prostor se rozpadá před očima
Politico zmiňuje, že aktuálně oznámilo hned 11 z celkových 29 zemí Schengenského prostoru Evropské komisi své plány na znovuzavedení kontrol. A jsou mezi nimi klíčové státy jako Německo, Francie, Rakousko, Itálie nebo Nizozemsko.
Hned deset z nich zavedlo kontroly na období šesti měsíců, přičemž v některých případech šlo o další prodloužení už trvajících souvislých opatření. „Schengen se nám doslova rozpadá před očima,“ komentoval podle Politica situaci například španělský sociálnědemokratický europoslanec Juan Fernando López Aguilar.
Byl to právě on, kdo po koronavirové krizi vedl snahu o obnovení prostoru volného pohybu poté, co jednotlivé státy zavíraly své hranice ve snaze zastavit šíření covidu.
To se sice ukázalo jako více méně úspěšné. Ale od dob pandemie se podle Lópeze Aguilara „situace výrazně zhoršila”. Státy prý začaly příliš často sahat po vnitřních kontrolách v rámci snah řešit migraci.
Například Německo loni zavedlo kontroly na všech svých hranicích s odkazem na „vážné ohrožení veřejné bezpečnosti“ způsobené nelegální migrací. A když se letos stal kancléřem Friedrich Merz, Berlín tato opatření ještě zpřísnil.
Polský premiér Donald Tusk v reakci na to označil kontroly za nepřijatelné, zatímco český ministr vnitra Vít Rakušan požadoval, aby Německo zmírnilo jejich dopad na přeshraniční dopravu. Zcela jiný – osobní – rozměr má ale celá věc podle Politica pro Lucembursko.
Tamní vláda už v obavách z dopadů německých kontrol na příhraniční region a tisíce pendlerů, kteří denně překračují hranice, podala stížnost Evropské komisi. „Bezhraniční prostor EU je živý projekt. Závisí na naší ostražitosti, spolupráci a pevném přesvědčení v Evropu bez bariér,“ uvedl pro Politico lucemburský ministr vnitra Léon Gloden.
„Lucembursko, jakožto místo zrodu Schengenu, nese zvláštní odpovědnost za udržení jeho ducha při životě,” doplnil člen kabinetu země vklíněné mezi Belgii, Německo a Francii.
Migrace jako mantra
V odůvodnění zemí, které kontroly zavádějí, přitom funguje migrace jako klíčové slovo – nebo snad spíš jako zaklínadlo. Coby hlavní důvod ji uvedlo Slovinsko, Rakousko, Itálie, Nizozemsko, Francie a také Bulharsko.
Sama Evropská komise ve své poslední výroční zprávě o stavu Schengenu ze začátku letošního roku označila dočasné hraniční kontroly za „výjimku“ z principů volného pohybu v EU. Monitoring komise zároveň ukázal, že kontroly jsou „nesystémové”.
Má to ale háček, připomíná Politico. Podle Lópeze Aguilara totiž Evropská komise selhává v prověřování, zda jsou kontroly skutečně nezbytné nebo přiměřené. „Obvykle používají nicneříkající žargon typu ‚vedeme strukturovaný dialog… pečlivě sledujeme situaci… máme vývoj pod kontrolou‘,“ řekl poslanec. Odezva komise v oblasti vymáhání práva je podle něj „velmi slabá“.
A komentář komisaře pro vnitřní záležitosti a migraci Magnuse Brunnera? Ten v písemném prohlášení uvedl, že síla Schengenu je úzce spjata s ochranou vnějších hranic EU. „Udržení a rozvoj Schengenu je možné jen díky pečlivě vyladěnému systému podpory se silnou policejní spoluprací a účinnou ochranou hranic,“ uvedl Brunner.
Komise je podle něj „odhodlána posílit ochranu našich vnějších hranic, napravit problémy s řízením migrace a zajistit, aby orgány činné v trestním řízení měly nástroje k řešení hrozeb“. „Jako někdo, kdo sám vyrůstal na vnější schengenské hranici, jsem osobně zažil svobodu, kterou Schengenský prostor poskytuje,“ dodal podle Politica Brunner, který pochází z Rakouska.
Bourat hranice v myslích
Web přitom upozorňuje, že kontroly zaměřené na omezení migrace se v evropských metropolích těší značnému pochopení. „Také Belgie by měla „obnovit jistou formu kontroly na našich vnitřních hranicích, aby mohla realizovat silné migrační plány své vlády“, řekl minulý měsíc Politicu belgický ministr vnitra Bernard Quintin.
Dodal nicméně, že by to nemělo „komplikovat život lidem, kteří chtějí překračovat hranice, které jsou už dávno jen virtuální”. Quintin trvá na tom, že kontroly nejsou v rozporu s principy Schengenu, protože „situace v Evropě a ve světě se mezi lety 1985 a 2025 velmi změnila“ a právní rámce „se vyvíjejí“.
Politici v Lucembursku to ale vidí jinak. Vláda zřídila speciální e-mailovou adresu, kam mohou občané zasílat stížnosti na hraniční kontroly. A v obavách z postupného návratu hranic po celé Evropě ministři pravidelně otevírají toto téma na setkáních se svými unijními protějšky v Bruselu. „Je nezbytné bourat hranice v myslích lidí, ne je znovu budovat,“ cituje Politico lucemburského ministra vnitra.
Sliby v rozporu
Jenže Německo, jak se zdá, jde coby evropský lídr přesně opačným směrem. Obavy Berlína z nelegální migrace vedly k postupnému rozšiřování kontrol. Například od roku 2023 probíhají mezi polským městem Słubice a německým Frankfurtem nad Odrou. Nejsou nijak přísné. Znudění policisté u stanoviště na řece Odře většinu aut jen mávnutím propustí, přiblížil v květnovém textu britský týdeník The Economist.
Podle jakých kritérií vybírají, koho zkontrolovat, přitom podle něj není zřejmé. Velmi jasný je naopak praktický dopad kontrol. Na dálnici A12 je kvůli nim doprava stažena do jednoho pruhu, což způsobuje dlouhé kolony. Ve špatných dnech může přejezd trvat i několik hodin. „Je to jen populistický nesmysl,” komentuje to podle týdeníku jeden z místních obyvatel, který hranice přejíždí téměř denně už desítky let.
Merz coby nový spolkový kancléř během kampaně slíbil okamžitý zásah proti nelegální migraci, ale také lepší vztahy se sousedy – kromě Francie především s Polskem. Tyto dva sliby si nicméně ve skutečnosti odporují, upozornil The Economist.
Už 7. května nový ministr vnitra Alexander Dobrindt zrušil opatření z dob kancléřky Angely Merkelové, které nutilo hraniční policii přijímat žadatele o azyl. Nově mohou být odmítnuti všichni kromě „zranitelných“ osob. Místní sice podle týdeníku zatím žádné výrazné změny nezaznamenali, ale základy nové politiky už byly položeny.
A mimo jiné to proměnilo polskou podrážděnost v opravdové obavy. Tusk v této souvislosti například v květnu při setkání s Merzem ve Varšavě prohlásil, že „nepřijme, aby mu – ať už Německo nebo kdokoliv jiný – posílali skupiny migrantů“. Podobně rozladěni jsou i Švýcaři, Češi a – jak zmíněno výše – Lucemburčané.
Brzda přeshraničního života
Tuskova slova je třeba vnímat v souvislosti s dnes už letitou realitou na polských hranicích s Běloruskem. Tento stát závislý na Rusku totiž dlouhodobě posílá do Polska migranty z Blízkého východu a Asie. Mnoho z nich pak míří dál do Německa.
Podle náměstka polského ministra vnitra Macieje Duszczyka by se úsilí mělo soustředit právě na vnější hranice Schengenu, aby se zabránilo kontrolám na těch uvnitř prostoru.
Obavy Varšavy jsou přitom pochopitelné. Vždyť počet pendlerů z Polska do Německa v posledních letech prudce vzrostl. A pro firmy, které musí skloubit požadavky na dodávky s předpisy, jako jsou povinné přestávky řidičů, mohou být hraniční zpoždění víc než jen obtěžující, konstatoval The Economist.
Například Damian Gołunski z kurýrní služby Dago Express týdeníku vysvětlil, že polští řidiči, se kterými spolupracuje, často uvíznou ve tříhodinových kolonách a následně musejí projít kontrolami, které mohou trvat i hodinu. Zatím jeho firma náklady pokrývá, ale přísnější kontroly by to mohly znemožnit.
„Politici dopady hraničních kontrol hrubě podceňují,“ cituje pak The Economist Normu Grossovou z hospodářské komory Východního Braniborska. Úředníci z takzvaného dvojměsta Frankfurt–Słubice si stěžují, že kontroly brzdí společné městské plánování, na které si zvykli.
Kancléřova šance
Merzova politika vyvolává odpor i doma, připomíná britský týdeník. Kancléř chce snížit počet žádostí o azyl pod 100 tisíc ročně a zastavit růst krajně pravicové Alternativy pro Německo (AfD). Vláda tvrdí, že její nová opatření vycházejí z doložky ve smlouvě EU, která umožňuje odmítnutí vstupu kvůli ochraně vnitřní bezpečnosti. Ta má přednost před dublinským nařízením, jež vyžaduje, aby státy přijaly žadatele a teprve poté rozhodly, kdo má jejich žádost posuzovat.
Například podle Constantina Hruschky z Evangelické vysoké školy ve Freiburgu jsou však i dosavadní kontroly nezákonné, natož pak nové Dobrindtovy směrnice. Tvrdě to kritizuje opozice v čele se Zelenými – a soudy jistě budou mít poslední slovo, konstatuje The Economist.
Merzovi by každopádně mezitím mohla podle týdeníku pomoct i náhoda. Počet žádostí o azyl v uplynulém roce prudce klesl, což přitom nebylo ani tak důsledkem německé politiky, jako spíš určitého uklidnění situace za hranicemi EU. Pokud tento pokles potrvá, může to Merzovi poskytnout záminku, aby si připsal zásluhy a velkoryse kontroly zmírnil. Zda to ale zastaví AfD, je otázka, upozorňuje The Economist.
