Podle posledních dostupných statistik firmy ze zemí Evropské unie získaly v roce 2012 259 licencí na vývoz vojenského materiálu do Ruska v hodnotě 259 milionů dolarů.
Před krizí na Krymu Rusko nakupovalo vojenskou techniku ze západních zemí. Kromě obligátně známých francouzských výsadkových lodí třídy Mistral šlo například o terénní vozidla, motory pro raketové čluny nebo ruční palné zbraně.
Západní vojenská technika v Rusku
„V roce 2014 jsme prodali zbraně za částku mírně překračující 13 miliard dolarů,“ uvedl Sergej Čemezov, šéf státní korporace Rostěch, jejíž součástí je ruská státní exportní agentura Rosoboronexport.
Rusko společně se Spojenými státy patří mezi dva jasně nejvýznamnější exportéry vojenské techniky. Z dlouhodobého hlediska je objem vyvezených zbraní u obou zemí prakticky srovnatelný. Jak je to ale dovozem zbraní do Ruska?
Ještě v roce 2012 se zdálo, že vztahy mezi Ruskem a západem se ubírají pozitivním směrem, alespoň na ruském ministerstvu obrany. V té době byl ruským ministrem obrany Anatolij Sedjukov a náčelník generálního štábu armádní generál Nikolaj Makarov. Za působnosti obou mužů došlo ke sjednání několika významných zbrojních obchodů se západními firmami.
Nejvěrohodnější data o importu zahraničního vojenského materiálu do Ruska poskytuje stockholmský institut SIPRI (Stockholm International Peace Research). Jaké zbraně Rusko ze západu tedy kupovalo?
Podle údajů SIPRI v roce 2010 ruská armáda koupila z České republiky čtyři lehká dopravní letadla L-410. V roce 2013 se začalo uvažovat o výrobě českých letadel v Rusku. V současné době ale nejsou o projektu žádné zprávy. O dva roky později Francie pro srovnávací zkoušky dodala ruské armádě dva vrtulníky AS-350B a trojici AS-355N3. Tehdejší ruské ministerstvo obrany počítalo s nákupem až patnácti vrtulníků AS-350B a třiceti AS-355N3. Možná zakázka dosahovala výše 201 milionů dolarů.
Ruské ministerstvo plánovalo nákup zahraničních vrtulníků, vzhledem k problémům s vývojem vlastní lehké helikoptéry Kazan Ansat, jejíž vývoj trval 15 let. V současné době ale ruská armáda provozuje okolo třiceti strojů Kazan Ansat a z nákupu francouzských strojů sešlo.
Za zmínku stojí dodávka (2006) dvou německých motorů MTU-4000 pro raketové čluny Škorpion (Projekt 12300). Dvojice motorů MTU-4000 o výkonu 2×4,3 MW zkušebně poháněla jediné plavidlo Škorpion.
Tradičním dodavatelem vojenské techniky a dílů do Ruska byla Ukrajina. Mezi roky 2009 až 2014 Ukrajinci poslali do Ruska 264 proudových motorů AI-224 pro lehké cvičné stíhačky Jak-130. V roce 2011 Rusové získali z Ukrajiny 19 transportních letadel An-140 a o dva roky později 15 letadel An-148.
V letech 2009 až 2010 ruská armáda obdržela bezpilotní letadla z Izraele. Šlo konkrétně o osm kusů malých průzkumných dronů I-View-150 a dvanáct těžších (68 kg) Searcher-2.
Jedním z nejvýznamnějších nákupů západní vojenské techniky se stala dodávka 358 lehkých terénních vozidel Iveco LMV z Itálie. Poslední vozidla ruská strana obdržela v minulém roce. Zpočátku se uvažovalo dokonce o licenční výrobě 1775 vozidel Iveco LMV v Rusku. Ze záměru však nakonec sešlo.
Největším kontraktem se stala objednávka dvou francouzských útočných vrtulníkových lodí třídy Mistral. Dvojicí lodí Sevastopol a Vladivostok si Rusko za 1,6 miliardy euro objednalo v roce 2011.
Lodě měly posílit ruskou schopnost vzdálené projekce síly a především získat potřebné know-how pro ruský loďařský průmysl. Každá loď dokáže unést až 16 vrtulníků a 500 členů námořní pěchoty. V současné době se však Francie, vzhledem ke krizi na Krymu a východní Ukrajině, zdráhá plavidla do Ruska dodat.
Výše uvedené jsou hlavní nákupy zahraniční techniky za posledních deset let. Ruská armáda však nakoupila i drobnější vojenské vybavení. Speciální jednotky Spetcnaz například získaly pro své operátory rakouské odstřelovací pušky SSG 04, pistole Glock, německé samopaly H&K MP5 nebo české pistole CZ 75.
Za zmínku jistě stojí také nákup (a následně licenční výroba) francouzských termovizních kamer pro tanky T-90 a modernizované T-72B3. Termovizní kamery jsou hlavními senzory moderních tanků.
Ruská armáda navíc testovala západních obrněnou vojenskou techniku. Rusové si mohli například vyzkoušet italské kolové vozidlo Centurio nebo nizozemsko-německý Boxer.
Německá firma Rheinmetall plánovala v Rusku vybudovat bojové výcvikové středisko v hodnotě 120 miliardy euro.Vzhledem ke krizi na Krymu opět z obchodu sešlo.
Podle posledních dostupných statistik firmy ze zemí Evropské unie získaly v roce 2012 259 licencí na vývoz vojenského materiálu do Ruska v hodnotě 259 milionů dolarů. Nejaktivnějšími byly firmy z Francie, Velké Británie a Francie. Pro příklad – EU vyvezla ve stejném roce do Spojených států vojenský materiál v hodnotě 4,3 miliardy euro.
Obrat ve vztazích před krymskou krizí
V současné době platí západní sankce na dovoz zboží do Ruska využitelného pro vojenské potřeby. Ale zásadní obrat na ruském ministerstvu obrany se udál již dříve. V roce 2013 byl odvolán jak ministr obrany Sedjukov, tak náčelník generálního štábu generál Makarov.
Generál Makarov byl současně okamžitě propuštěn z armády. Neoficiálně nejvíce skloňovaným důvodem byl právě nákup západní vojenské techniky, který s obrovskou nelibostí nesli jak zástupci ruského průmyslu, tak někteří nacionálně naladění představitelé ruských politických kruhů.
Nelibost nad nákupem zbraní v zahraničí dal v roce 2013 najevo například místopředseda ruské vlády pro obranný průmysl Dmitrij Rogozin, když označil řadu těchto nákupů za zbytečných.
„V souvislosti s masovým nákupem zbraní v zahraničí a také v souvislosti s jeho nezodpovědnými veřejnými vyjádřeními, podrývajícími autoritu a exportní potenciál našeho zbrojního průmyslu, měla vždy Vládní vojensko-průmyslová komise řadu otázek na bývalého náčelníka generálního štábu N. Makarova,“napsal na svém blogu Rogozin v roce 2013.
Nákup zahraniční techniky však měl své logické důvody. Rusko jednoduše nemá potřebné lidské, technické, vědecké a ekonomické schopnosti, aby pokrylo vývoj a výrobu veškeré vojenské techniky. To nedokáže žádná země.
Nejde přitom jen o vývoj a kusovou výrobu nové techniky – to je pozlátko určené pro vojenské přehlídky. Obrovskou výzvou je vytvořit potřebnou komplexní logistickou, servisní a výcvikovou základnu pro novou techniku.
Další výzvou je vyrábět zbraňové systémy dostatečně rychle. Vždyť dodávky protivzdušného systému S-400 do ruské armády, ač se jedná bez debat o špičkový systém, potrvají neuvěřitelných 15 let (2007 až 2022).
Každopádně v v roce 2013 se stal ministrem obrany Sergej Šojgu a náčelník generálního štábu generál Valerij Gerasimov, které jmenoval ruský prezident Vladimír Putin. Oba pánové zaveleli pryč od vojenského sbližování Ruska se západem a stopli nákup západní vojenské techniky. Není jistě bez zajímavosti, že Valerij Gerasimov je autorem konceptu hybridních válek, ve kterém obviňuje cizí mocnosti z vedení dlouhodobě nepřátelských aktivit proti Rusku.
Jan Grohmann, Armádní noviny
