Pokles ceny ropy způsobuje v mnoha zemích, kde má ropa významný podíl na vývozu, pokles popularity vládnoucích politických elit. Skotsko a Rusko jsou však výjimkou. Prý je to způsobeno nacionalismem. Přinášíme vám krátkou analýzu přispěvatele agentury Reuters Johna Lloyda, v níž se zamýšlí nad ekonomicko-politickými souvislostmi levné ropy.
Cena ropy kolem 40 dolarů za barel dělí země na vítěze a poražené. Producenti a vývozci ropy si dlouho užívali vysokých cen kolem 100 dolarů za barel. A mnoho tamních politiků si mohlo díky příjmům z prodeje ropy dovolit doslova kupovat svou popularitu skrze štědré vládní výdaje. V té době to ale příliš neprospívalo zemím, které ropu musejí dovážet – jako Indie či Egypt. Dnes se karta zcela obrátila. Dovozci ropy těží z jejích nízkých cen, zatímco v zemích, které ropu exportují, pomalu nastává soumrak vládnoucích garnitur.
Například současný venezuelský prezident Nicolas Maduro čelí před prosincovými prezidentskými volbami poklesu popularity. Průzkumy ukazují, že by se Venezuelané mohli rozhodnout pro lídra opozičního kandidáta. Maduro postrádá charisma svého předchůdce Huga Cháveze, který svou popularitu postavil na tvrzení, že vysoké ceny ropy přinášejí užitek chudým a pomáhají budovat velký národ.
V Kanadě, která je jedním z největších producentů ropy, těžené z ropných písků v Albertě, ukazují volební průzkumy, že popularita současného konzervativního premiéra Harpera je velmi volatilní. V dubnu byl ještě na výsluní, zatímco v červenci už ne. Stephen Harper stojí v čele kanadské vlády od roku 2006, takže jedním z faktorů, které jeho popularitu ovlivňují, je jistě i únava voličů. Dalším faktorem bude jistě i propad ceny ropy, která přináší až čtvrtinu příjmů země z exportu a tvoří téměř 10 % kanadského HDP. Nízká cena ropy tak může ovlivnit i kanadské volby, které se budou konat v říjnu.
Nigerijského prezidenta Buhariho žádné volby nečekají, právě jedny vyhrál. Nicméně i on musí počítat s tím, že bude čelit problémům, které jeho zemi čekají v souvislosti s levnou ropou. Vládní příjmy mají až z 80 % původ v těžbě ropy. Již dnes vláda dluží mzdy svým zaměstnancům za několik měsíců, pozastavují se veřejné investice a roste napětí v zemi.
Pokles ceny ropy pociťují země napříč Středním východem, a to jak ty, které jsou zoufale závislé na ropných příjmech (Irák, Sýrie, Libye), tak ty, které jsou o poznání bohatší (Saudská Arábie). Pouze Rusko a Skotsko se tomuto trendu vymykají. Jejich lídři jako by byli z teflonu – příjmy z obchodu s ropou jim sice klesají, ale jejich popularitou to ani nehne.
Vládnoucí strana ve skotském parlamentu Skotská národní strana, představila svůj ekonomický program předtím, než lidé rozhodovali v referendu o skotské nezávislosti. A slibovala větší sociální výdaje, výdaje na infrastrukturu a vzdělání. Přitom se opírala o příjmy z ropy, a to v době, kdy se její cena pohybovala kolem 100 dolarů za barel. Skotská národní strana měla totiž spočítáno, že po případném osamostatnění Skotska by mu připadlo až 90 % ropných polí v Severním moři. Nyní se však ukazuje, že pokud by se Skotsko skutečně osamostatnilo, mělo by zřejmě vážné ekonomické problémy. Přesto však levná ropa nijak negativně popularitu Skotské národní strany neovlivňuje. Ba naopak, dokonce vzrostla.
Podobnou situaci můžeme pozorovat v Rusku. Rostoucí ceny, klesající zaměstnanost, stagnující nebo dokonce klesající mzdy, to všechno má jediný politický dopad: nárůst podpory, uctívání, a až lásky k prezidentu Putinovi. Co spojuje lídryni Skotské národní strany Sturgeonovou a ruského prezidenta Putina? Co je činí imunními vůči veřejnému opovržení? Oba jsou horlivými nacionalisty.
Putin při návštěvě přístavního města Baltijsk vykreslil svou zemi jako tu, která se opět musí vypořádat s nepřátelstvím Západu, spoléhat na své vlastní občany a zdroje. Sturgeonová je méně důrazná než Putin. Ale loňské oslavy vítězství Skotů nad Angličany v bitvě u Bannockburnu v roce 1314 ukázaly, že Skotská národní strana zůstává v jádru hluboce protianglická. Udržování při životě populárních legend o národních hrdinech a triumfech nad Angličany to jen potvrzuje. Během kampaně před skotským referendem byl tehdejší lídr labouristů Ed Miliband donucen zrušit své projevy a mítinky v Edinburghu. Skotská národní strana sice nad tím vyjádřila lítost, nicméně nešlo přehlédnout, že skotský nacionalismus nabral agresivních forem.
Popularita Putina i Sturgeonové je poháněna daleko mocnější silou, než jakou je spokojenost se životní úrovní. Zejména v Rusku je to národní hrdost a vlastenectví, vyvolané domnělou agresivitou Spojených států. Ve Skotsku není protianglická propaganda tolik slyšet, Angličané nejsou jako nepřátelé vykreslováni tak jasně. Nacionalismus však potřebuje nepřítele a tím Angličané jsou. Nacionalismus není něco, co odchází s odlivem, ale jev, který přichází ve vlnách.
-usi-
