Je odvoleno a sečteno. Nyní Českou republiku čekají povolební vyjednávání o tom, kdo zasedne ve Strakově akademii. Ačkoli nyní žijeme v době, kdy jasnou prioritu mají geopolitická a bezpečnostní témata, neměli bychom zapomínat na ekonomiku a veřejné finance. Jak je může či jak by je měl nový kabinet ovlivňovat? To ve svém komentáři píše ekonom a člen Národní rozpočtové rady Petr Musil.
O politicích se občas říká, že by své zemi nejlépe prospěli, kdyby si až do příštích voleb sedli na ruce a nechali život v ní plynout tak, jak je. Možná to bude to nejlepší doporučení i pro kabinet, který vzejde z nedávno skončených voleb do Poslanecké sněmovny. Ať už si totiž můžeme o dosluhující vládě Petra Fialy myslet cokoli, nevládla zrovna v klidných dobách. Přesto se jí podařilo prosadit změny, které byly zejména pro udržitelnost českých veřejných financí důležité, byť za ně těžce platila politickým kapitálem.
Reformy nerušit
Prví úkol pro novou vládu je tedy zcela jasný. V žádném případě nijak nedrolit, nerozmělňovat, ba dokonce nerušit konsolidační opatření, která byla přijata koaliční vládou Petra Fialy. I když si mnozí dovedli představit mnohem razantnější změny v nastavení veřejných rozpočtů, buďme nakonec vděční alespoň za to, co se prosadit povedlo.
Za zdaleka největší úspěch lze považovat změny penzijního systému, díky kterým se Česku podaří vybrat tu nejostřejší zatáčku, jež nás čeká někdy na přelomu 50. a 60. let. A to vše při zachování naděje na slušnou penzi pro generace současných teenagerů. Měli bychom proto být právě v otázce penzijního systému velmi obezřetní, pokud příští vládnoucí většina přijde s jakýmikoli nápady na vracení změn před rok 2024.
Pokračovat v konsolidaci
Jak už bylo řečeno, konsolidace veřejných rozpočtů s výhledem na krátkodobý a střednědobý horizont mohla být ambicióznější. Fialova vláda totiž dokázala snížit strukturální schodek veřejných financí jen o jedno procento HDP z původních tří přibližně na dvě. Právě strukturální část onoho schodku je totiž měřítkem zdraví veřejných financí.
V ideálním případě by měly schodky vznikat pouze ve špatných časech, nikoli systematicky. V tomto smyslu tedy Fialův kabinet došel jen asi do třetiny cesty a příští vláda by měla v „konsolidační krasojízdě“ pokračovat. Když už ne kvůli tomu, že tak velí ekonomická logika, tak kvůli tomu, že to po ní vyžaduje platné znění zákona o pravidlech rozpočtové odpovědnosti. Pokud žádné další snižování strukturálního schodku veřejných financí nenastane, už za rok a tři měsíce Česko bude svá vlastní fiskální pravidla porušovat.
Konečně prioritizovat
S tím bezprostředně souvisí česká (ne)schopnost stanovovat si priority, které chceme z veřejných peněz financovat. Stále jsme se totiž nedokázali zbavit zlozvyku z covidové krize, kdy se chvíli zdálo, že veřejné finance můžeme rozhazovat plnými hrstmi na všechny strany. A k tomu ještě dramaticky snížit daňové zatížení, abychom zjistili, že se bezprostředně nic dramatického nestalo. Tím jsme si tak trochu zvykli, že erár má zdánlivě neomezené zdroje. Stačí, když to či ono prohlásíme za prioritu a stát to přece nějak zaplatí.
Jenže takto nelze fungovat donekonečna. Podobně jako nelze neomezeně vést nezřízený život, přejídat se tučným masem, dlabat jednu čokoládu za druhou, volný čas trávit na otomanu namísto pohybu a domnívat se, že infarkt či mrtvice se nás netýká. Nový kabinet by si proto měl jasně stanovit několik málo priorit a podle toho i řídit veřejné rozpočty. Jsem přesvědčen, že dění posledních několika málo let dává celkem jasné indicie, co by oněmi prioritami mělo být.
Mohlo by vás zajímat
Obnovit růstový potenciál ekonomiky
V předvolebních debatách jsme mohli slyšet mimo jiné sliby, že ta či ona politická strana „nakopne českou ekonomiku“. Co to znamená? Faktem je, že české hospodářství již několik let roste velice pomalu. Doby, kdy se jeho výkonnost zvyšovala o čtyři až šest procent ročně pamatují snad už jen ti, co zažili Nagano. Dnes se radujeme z růstu HDP, který začíná alespoň dvojkou.
Jak ale může vláda přispět k obnovení růstové dynamiky? Názory na tuto vládní „superschopnost“ se mezi ekonomy liší. Někteří věří v takzvané výdajové multiplikátory (tedy že jedna koruna vládních výdajů přinese více než jednu korunu v přírůstku HDP), jiní spoléhají spíše na zefektivnění veřejné správy, deregulaci a nižší byrokratickou zátěž, efektivnější vzdělávací systém nebo motivaci k ekonomické aktivitě každého z nás. V současnosti, kdy česká ekonomika prakticky funguje na hranici svých dlouhodobých možností (ekonomové říkají „na úrovni potenciálního produktu“) by mohla fungovat spíše opatření kvalitativního rázu.
Prosazovat vnitřní trh EU bez bariér
Poslední úkol je zdaleka nejtěžší, protože jeho splnění nemá v rukou pouze česká vláda, potažmo Česká republika. Když si představitelé Evropské unie neustále kladou otázku, proč výkonnost sedmadvacítky stále více zaostává za Spojenými státy, jednou z odpovědí je neprostupný jednotný trh Evropské unie.
Jistě, na papíře skutečně platí, že Evropská unie má vnitřní trh bez kvantitativních bariér, jako jsou cla nebo kvóty. Jednotlivé členské země přesto jeho potenciál nevyužívají naplno. Trh EU je totiž svázán bariérami členských zemí, které jdou často nad rámec předpisů přicházejících takzvaně z Bruselu.
Necelý rok stará studie z dílny Mezinárodního měnového fondu dokonce tyto překážky kvantifikovala. Podle jejích autorů vnitřní trh EU se zbožím trpí bariérami, jež jsou ekvivalentem 44procentní celní sazby. V případě trhu se službami jde dokonce o ekvivalent 110 procent. MMF také odhadl, že kdyby se podařilo tyto bariéry snížit alespoň na úroveň bariér vnitřního trhu USA, přineslo by to Evropské unii zvýšení produktivity asi o sedm procent. Pro země střední a východní Evropy včetně Česka by byl přínos ještě o něco vyšší.
Nová česká vláda by tedy mohla a měla přesvědčovat vlády ostatních států sedmadvacítky, aby jednotný vnitřní trh existoval jak na papíře, tak v realitě. Z toho nakonec mohou těžit všichni.
