Práce z domova tedy tzv. „homeoffice“ není v Česku dostatečně legislativně vyřešena. „Mimochodem, „home office“ je specificky český czenglish termín, kterému zahraniční kolegové nerozumějí,“ říká ředitel Asociace pro aplikovaný výzkum v IT (AAVIT) Jaromír Hanzal. V IT je přitom práce z domova velmi žádaná. Nízká je také flexibilita zaměstnání.
Jakou měrou se podílí IT sektor na HDP České republiky a zaměstnanosti?
IT je nejdynamičtěji rostoucím sektorem v Česku. Data ČSÚ ukazují podíl na HDP na úrovni skupin CZ-NACE, kde IT spadá spolu s vydavatelskými a dalšími kreativními sektory do tzv. „sekce J“. V roce 2022 dosáhla tato sekce úrovně 7,8 % HDP, od roku 2010 se jedná o nárůst na úrovni 57 %. Z hlediska zaměstnanosti máme data očištěná už přímo na ICT profese. Pro jednoduchost je můžeme rozdělit na dvě základní skupiny – „vývojáře“ a „techniky“. Dohromady tvoří asi 4 % zaměstnané populace. Od roku 2010 se počet pozic navýšil téměř dvojnásobně, více v kategorii „vývojářů“, po kterých je celosvětově velká poptávka a vytvářejí větší přidanou hodnotu. Z nárůstu počtu pracovních míst vidíme, že právě IT sektor je tahounem rozvoje podílu sekce J na HDP. Zároveň platí, že 90 % všech zaměstnanců v IT tvoří – podíl mužů v IT máme vůbec nejvyšší v celé EU. Tady je hodně prostoru pro zlepšení, protože ženy přinášejí do IT vítanou odbornou perspektivu v mnoha profesích. I kdyby nic jiného, tvoří polovinu uživatelů všech IT řešení.
Má IT sektor exportní potenciál? Můžete uvést konkrétní příklady?
I tady musíme přemýšlet ve dvou kategoriích – vývoz ICT zboží a vývoz ICT služeb. V obou případech ale platí, že exportní výsledky každoročně narůstají. Naším cílem je tedy především maximalizovat potenciál. V oblasti ICT zboží se jedná zejména díly a součástky, jejich největším příjemcem je Německo. Přestože se jedná o stabilní obchodní odvětví, nenabízí prostor pro exponenciální růst. Ten musíme hledat především v sektoru služeb. Příkladem může být např. společnost kiwi.com, která v tomto měsíci slaví 10 let výročí. Její podnikatelský model v zásadě přesměrovává globální finanční toky, které by ve světové ekonomice byly stejně utraceny, přes Českou republiku. Tím se zde vytváří přidaná hodnota, pracovní místa a další benefity – firma je čistým exportérem služeb až do 99 % svého obratu. A i když je vnímána především jako prodejce letenek, disponuje nejkomplexnější sadou dat o letecké přepravě na světě. Je tak výborně připravená na nástup datové ekonomiky. Skvělých výsledků ale dosahujeme i v oblasti exportu bezpečnostního software. I v kontextu aktuální situace na Ukrajině bychom se tímto směrem měli jako Česko ještě více profilovat.
Má Česká republika potenciál na to, aby se podíl IT sektoru na HDP ve střednědobém a dlouhodobém horizontu zvýšil? Jak si na tom stojíme v mezinárodním srovnání?
Částečnou odpověď najdete už v předchozí otázce. Potenciál má Česko významný, je ale třeba podnikat praktické kroky, aby se ho podařilo naplnit. A tam máme zatím největší rezervy. Klíčová je podpora lídrů, kteří na ICT trhu nabízejí koncové softwarové produkty a služby s největší přidanou hodnotou. Takové, které už ve své koncepci počítají s globální konkurencí a přeshraniční expanzí. Pouze 8 % evropských malých a středních podniků obchoduje alespoň v jedné sousední zemi. Výmluvným ukazatelem je například počet tzv. „unicorns“ v jednotlivých zemích EU – v Česku najdeme dva (Rohlík.cz a Productboard), v Izraeli 17, ve Švédsku 8 a v Estonsku S 1,3 milionem obyvatel také dva. Zajímavé mezinárodní srovnání přinášejí i data o podílu tzv. datové ekonomiky na HDP. Tam dodnes vládne „železná opona“, státy východní Evropy celkem výrazně zaostávají za tou západní. V Česku byl podíl ohodnocen na úrovni 1,6 %, evropský průměr je 3 %. Očekává se, že do roku 2025 by taková ekonomika mohla tvořit až 6 % HDP. Tam leží opravdu velký potenciál.
Jaké přínosy by to mělo pro ekonomiku?
Přínosy pro ekonomiku vidíme jako zásadní a jednoduše měřitelné – vyšší mzdy a s nimi spojený spokojenější život, to je první pilíř. Druhým, makroekonomicky významnějším pilířem, je samozřejmě přidaná hodnota. Pracovní místo v ICT vytváří až 2,6x větší přidanou hodnotu, než třeba v průmyslu, který je často závislý na rizikových dodavatelských řetězcích a v poslední době zažil řadu otřesů. Naopak ICT v postpandemickém světě nadále akceleruje. Výsledkem poté může být znalostní ekonomika a přesun struktury českého HDP.
Může to pomoci přiblížení české ekonomiky západoevropským ekonomikám z pohledu produkce zboží a služeb s vyšší přidanou hodnotou a lépe placenými pracovními místy?
I tady jsem asi s odpovědí trochu předběhl Vaši otázku. Jednoduchá odpověď je ano. Myslím ale, že bychom měli přemýšlet také v globálnějším měřítku – v Evropě utratíme hodně peněz za skvělý výzkum, ale nevznikne z něj tolik prakticky uplatněných produktů a služeb. Ty nejlepší z nich pak často skoupí velké americké firmy a přidanou hodnotu přesouvají do USA. Obrovské kapitálové injekce do digitální ekonomiky také posílají čínské nebo japonské společnosti, byť v současné krizi burzovních valuací technických společností všichni hodně utrpěli. Nejlepší by bylo vytvořit v Česku skutečné evropské lídry.
Co tomu brání?
Praktické nastavení politik, podpůrných programů, smýšlení sociálních partnerů je stále zatíženo „průmyslovým“ přemýšlením – a to na všech úrovních. V Česku historicky vznikla řada velkých zaměstnavatelů v průmyslu, kteří jsou ze své podstaty velmi konzervativní, protože jejich vstup na trh provázely velké kapitálové investice do konkrétních lokalit. Samozřejmě platí, že průmysl prochází velkou digitální transformací a pro ICT je to také příležitost.
Podporuje stát IT sektor rovnocenně jako třeba zpracovatelský průmysl?
Když „průměrný úředník“ zavře oči a představí si český podnik, většinou ho napadne fabrika. Máme sice slušné digitální strategie, ale v programech podpory se stále může objevit hned na první straně věta o podpoře „zejména výrobních podniků“ – mimo jiné proto, že jsou na to „všichni zvyklí“. Poslední takový případ jsme zaznamenali v minulém měsíci. Pokud už stát podporuje digitalizaci, většinou přemýšlí o hardware, např. 5G sítích. To určitě přinese velkou digitální transformaci průmyslu, která je potřebná. Nejvíce problémů ale přinášejí digitální služby, resp. jejich podpora v oblasti výzkumu a vývoje. Třeba i proto, že nemají „hmatatelné výsledky“. Nový vřeteník se zkrátka úřadům kontroluje lépe, než nový software. IT má stále ještě negativní pověst „trendového oboru“, zatímco v průmyslu „jsme dlouhodobě silní“. Část hodnotitelů projektů také nerada vidí „vysoké“ mzdy, které mají v projektech mladí vývojáři v IT. Myslím, že by se o tom mělo více a se vzájemným respektem diskutovat – revoluce není nutná, ale na evoluci už je nejvyšší čas. Svět se mění rychlým tempem. I z dat ČSÚ jasně vyplývá, že výdaje na výzkum a vývoj v ICT se mezi roky 2015-2020 zdvojnásobily. Už dnes tvoří celou čtvrtinu výdajů podniků na VaV. Čtvrtinu rozpočtů podpůrných programů ale rozhodně netvoří.
Jak můžou rozvoji digitálních služeb, exportnímu potenciálu a většímu podílu IT sektoru na HDP přispět konkrétní ministerstva?
Stačí opravdu malé, jednoduché a praktické kroky a více spolupráce. A také trochu změnit přemýšlení, což bývá nejtěžší. Velkým tématem je například digitalizace zdravotnictví, řada nemocnic jsou přitom firmy. Na MPO o nich ale donedávna jako podnicích příliš nepřemýšleli, protože „to spadá pod zdravotnictví“ – i resortismus je pořád obrovským problémem. Zrovna ve věci zdravotnictví ale musím ocenit velmi otevřenou diskusi, kterou jsme s ministerstvem v této věci vedli a s konkrétními výsledky. Evropský prostor pro zdravotní údaje (EHDS), tedy možnost sdílet data ve zdravotnictví napříč EU, představuje zásadní příležitost pro české ICT firmy. Stát by ji neměl prováhat, byť se jedná jen o jeden konkrétní případ z mnoha. Velmi také vítáme povýšení digitální agendy na úroveň náměstka předsedy vlády, to dodává průřezové digitální agendě větší váhu, než měla dosud. Samozřejmě vždy budeme jako AAVIT hledat možnosti přímé, oborově specializované podpory pro ICT služby, resp. pro producenty koncových výrobků a služeb v ICT. Takový program se nám ale zatím prosadit nepodařilo. Poslední program tohoto typu existoval v roce 2016 a neskončil velkým úspěchem. Od té doby, jak vyplývá nejen ze statistik, se toho stalo opravdu hodně.
Jak podporuje stát inovační potenciál IT sektoru? Má dostatečně robustní programy podpory aplikované vědy a výzkumu, které jsou použitelné pro firmy? Dáváme do této oblasti dostatečný objem finančních prostředků nebo je potřeba je posílit? V jakém objemu?
Programy podpory jsou hodně navázané na veřejné instituce. Pokud mám správné informace, více než třetina z prostředků určených pro podniky v programech TAČR se tak či onak vrátí veřejným subjektům. Hodně času také trávíme vysvětlováním, že sousloví „aplikovaný výzkum“ v sobě zahrnuje také část vývoje, které už může být opravdu blízko uvedení na trh. „Cordon sanitaire“ mezi univerzitami a tržní aplikací technologií se daří zasypávat také jen velmi pozvolna. Velmi proto vítáme iniciativu paní ministryně Langšádlové, jejíž prioritou je usnadnění transferu technologií. Tady bychom si určitě dovedli představit i posílení finančních prostředků, které do této oblasti směřují. I tady musím zmínit zkušenosti, že „proof of concept“ projekty v oblasti ICT mají statisticky menší úspěšnost při získávání podpory, než tradiční průmyslové obory. Otázka objemu prostředků je složitá – stát vydal hodně prostředků v souvislosti s pandemií, velkým problémem běžících projektů je inflace. Je tedy především nutné maximálně využít prostředky z kohezních fondů nebo Národního plánu obnovy. A přestat v nich na ICT koukat „skrz prsty“.
Jak bychom měli zaměřit programy vědy a výzkumu v oblasti IT byznysu v budoucnu, abychom posílili konkurenceschopnost ekonomiky?
Otázka řízení programů je obecně nesmírně složitá. Naší ambicí není vyjadřovat se k programům základního výzkumu, to je věcí RVVI a dalších dotčených subjektů. IT chceme podpořit ve fázi aplikovaného výzkumu. Fandíme kolaborativním projektům i projektům, které čistě stojí na experimentálním vývoji – právě ty bývají nejblíže trhu. Naším cílem je rychlá komercializace a mezinárodní přesah projektů, na úrovni projektů i aplikovaných výsledků. Právě sem budeme chtít směřovat podporu. V úvahu připadá vytvoření nových programů i modifikace těch stávajících. Jiné obory si již oborově specifické výzvy prosadily.
Naráží IT sektor na nedostatek kvalifikovaných pracovníků? V jakých oblastech nejvíce? Dají se nedostatky kvantifikovat?
Ano, naráží všude v Evropě. Česko má relativně vysoký podíl „ICT techniků“ ve srovnání s průměrem EU, ale nižší podíl „ICT vývojářů“. Právě tady chybí nejvíce pozic, byť Česko zřejmě zaplní část kapacit novými zaměstnanci z Ukrajiny. Problémy jsou s vízovou politikou, resp. se zaměstnáváním odborníků z tzv. „třetích zemí“. V každém případě platí, že teze o tom, že „chybí lidi“ je v ICT koloritem oboru. Zvlášť je to znát v exponovaných lokalitách, jako třeba Brno. Celkový počet chybějících specialistů – vývojářů odhadujeme na cca 10 000 – 15 000 pozic, tedy asi 10 % celkového počtu. Statistické vyhodnocení ale komplikuje mimo jiné fakt, že řada vývojářů preferuje úkolovou práci pro více firem. Statisticky jsou tak vedeni jako OSVČ.
Odpovídá český školský systém kvalitou a kvantitou svých výstupů potřebám IT byznysu? Kde vidíte největší nedostatky?
Ani tady neleží naše primární kompetence. Vycházíme z toho, že o české odborníky je setrvalý zájem v zahraničí. Jejich znalosti tedy musí odpovídat mezinárodním standardům. Vzhledem k dynamice oboru je někdy otázkou vybavení, které je na školách k dispozici. Některé ho mají špičkové, některé naopak těží z minulosti. Vzhledem k tomu, jak průřezová ICT agenda je, vždy bude hrát velkou roli sepětí akademického vzdělání s praxí – vývojář zdravotnických prostředků potřebuje umět řešit jiné problémy, než vývojář pojistných software nebo software pro cenotvorbu. Zaznamenali jsme dílčí problémy s akreditací magisterských oborů, které akreditační komise někdy považuje za „málo akademické“. To potom snižuje počet absolventů magisterského studia, kteří pak vzdělávací sektor kvůli velké poptávce praxe opouštějí dříve, než by museli.
Odpovídá legislativa v pracovně právní oblasti potřebám rozvoje IT byznysu?
Podobně jako v jiných oblastech i tady je velmi konzervativní. Zejména tzv. „homeoffice“ – mimochodem jedná se o specificky český czenglish termín, kterému zahraniční kolegové nerozumějí – není legislativně uspokojivě řešen. V ICT je po něm přitom velká poptávka. Druhý problém leží ve flexibilitě zaměstnávání, která je nízká. I proto řada specialistů volí režim OSVČ. To ale pro firmy není ideální například z hlediska duševního vlastnictví. Část problému určitě leží v tom, že velcí zaměstnavatelé z řad výrobních podniků tyto problémy v podstatě neřeší.
Eva Paseková
