Nejen Dukovany a Temelín, rakouský odpor vůči jaderné energii sahá až za kanál La Manche. Anglická atomová elektrárna Hinkley Point zradikalizovala protijadernou stranu barikády.
Nejen Temelín a Dukovany patří mezi silně neoblíbené obce rakouských protijaderných aktivistů. V posledních letech míří akce aktivistů také proti Velké Británii. Ta nedávno zahájila práce na výstavbě jaderné elektrárny Hinkley Point C, která by měla pokrývat sedm procent britské spotřeby elektrické energie. Rakousko patrně již nic neodvrátí od podání žaloby u Evropského soudního dvora, jejímž předmětem má být chystaná britská dotace ve výši 17,6 miliard liber. Evropská unie tuto částku loni schválila. Vyvolala tím nevoli nejen v Rakousku, ale také v Německu. Když totiž Německo žádalo o povolení dotovat svůj program Energiewende, tedy postupný odklon od jaderné energie, dočkalo se záporného rozhodnutí. Hořký pocit, že Evropská unie uplatňuje dvojí metr, ještě více zradikalizovala protijadernou stranu barikády.
Žaloba by mohla vést minimálně k dvouletému zpoždění projektu. Není divu, že se David Cameron proti rakouským snahám ostře ohradil. Podle dopisu, jehož autorem je rakouský velvyslanec v Británii Martin Eichtinger, Britové chystají protiopatření, která by měla „silný domácí politický dopad“. Podle deníku Financial Times by mohlo jít o protest pro porušování běžných tržních pravidel. Další možností je prosazování požadavku, aby Rakousko vyvinulo větší úsilí při omezování emisí oxidu uhličitého. Británie by také mohla zahájit vyšetřování, zda rakouská žaloba neporušuje dohodu Euroatom.
Smutným památníkem rakouského odporu proti nukleární energii je nikdy nezprovozněná elektrárna Zwentendorf. Ta měla pokrývat celou desetinu rakouské spotřeby, nicméně referendum vyhlášené v roce 1978, šest let po zahájení stavby, rozhodlo o jejím zmrazení. V současnosti jsou fasády budov a volná prostranství osázena solárními panely, nicméně vyprodukovaná energie je pouhou dvacetitisícinou toho, co mohl dodávat atomový reaktor.
Referendum o osudu Zwentendorf bylo mimořádně napínavé a výsledek těsný: odpůrci jaderné energetiky obdrželi 50,47 % hlasů oproti 49,53% ve prospěch spuštění. Vláda přitom investovala nemalé prostředky, aby dosáhla souhlasu. Státem vlastněné subjekty utratily za projadernou kampaň 30 milionů rakouských šilinků. Další desítky milionů tekly do kampaní organizovaných průmyslovými sdruženími, odborovými svazy a rakouskými socialisty.
Ovšem protijaderná strana měla také mocného spojence a vzhledem k tomu, jak těsný byl výsledek, je pravděpodobné, že právě jeho aktivita rozhodla. Tím spojencem byl podnik Verbund vlastnící velké vodní elektrárny. Ten se obával snížení cen energií, a tak spustil vlastní kampaň. Měsíce před konáním referenda začaly v novinách v intenzitě dosud nevídané vycházet inzeráty a články upozorňující na rizika a nehody jaderných elektráren.
Vzhledem k tomu, že Rakousko má výhodné podmínky pro využití obnovitelných zdrojů a rakouský pohled na věc se blíží německému, je téměř jisté, že kdyby nedošlo k zastavení jaderného programu v roce 1978, stalo by se tak později. Je ale dobré mít na paměti, že nešlo jen o tlak ze strany zelených aktivistů, ale že na výsledku referenda mělo podíl spojení velké korporace s médii. Trh sám o sobě sice není ideologický, ale jeho subjekty, pokud usoudí, že je to pro ně výhodné, se tu a tam k nějaké ideologii rády přikloní. A jak vidno, může jít o ideologii, která sama o sobě trhu příliš nefandí.
Milan Petrák
