Prostor pro inovace, hezké cvičení nebo boj o recyklát? Návrh nové odpadové legislativy budí emoce

Zajistí nová legislativa skutečně funkční oběhové hospodářství? Zdroj: Evropský parlament

Odpadové hospodářství České republiky se změní. Do poslanecké sněmovny míří obsáhlý balíček nové odpadové legislativy upravující problematiku odpadů, obalů a vybraných výrobků s ukončenou životností. A to se ještě připravuje další zákon o jednorázových plastových výrobcích.  České hospodářství by se mělo změnit z modelu vytěžit-vyrobit-použít-vyhodit k šetrnějšímu a efektivnějšímu zužitkování zdrojů. Diskuse v parlamentu však nebude jednoduchá, zájmových stran je mnoho. Základní otázka ale zůstává stejná. Splní nová legislativa své deklarované cíle?

„Není nač čekat, doba se změnila, odpady už nepředstavují něco, čeho se společnost chce zbavit, ale jsou nám zdrojem, znovuvyužitelným produktem, materiálem, energií, jejichž využitím šetříme,“ popisoval na tiskové konferenci minulý týden optimisticky ministr životního prostředí Richard Brabec (ANO) nový legislativní balíček zákonů k odpadovému hospodářství, který v prosinci dorazil na stůl poslancům.

Brabec má jistě pravdu v tom, že Češi mají co dohánět. V roce 2018 jsme vyprodukovali 5,8 milionu tun (577 kilo na jednoho obyvatele) komunálního odpadu, z čehož téměř polovina skončila na skládce. To je dvakrát více než průměr států Evropské unie. Ze zbytku se materiálově zpětně využije asi třetina a 12 procent se spálí. A množství skládkovaného odpadu se Čechům nedaří snižovat dlouhodobě. Stejně tak se Čechům nedaří zpracovávat odpad, který před tím pečlivě vytřídí. V tom jsme sice poměrně dobří, ale z vytříděného odpadu se dále zpracuje opět jen přibližně třetina, zbytek se spálí.

Neskládkovat, třídit, recyklovat

Odpadovou legislativu se česká vláda snaží změnit již dlouho, naposledy neúspěšně v roce 2016. Nyní předložila balíček skutečně rozsáhlý, zahrnuje jednu novelu zákona o obalech a tři zbrusu nové zákony – o odpadech, o vybraných výrobcích s ukončenou životností (důvodem pro oddělení odpadů a výrobků s ukončenou životností jsou zejména specifika té druhé skupiny, která se vymyká základnímu odpadovému režimu) a tzv. změnový zákon.  „Nebylo lehké najít stejný pohled na to, jakým způsobem mají být odpady likvidovány. V rámci připomínkového řízení bylo uplatněno kolem tři tisíce zásadních připomínek. Výsledný kompromis je však vyvážený,“ komentovala balíček náměstkyně ministra životního prostředí Berenika Peštová na konferenci k odpadovému balíčku, která se uskutečnila minulý týden v Senátu.

Předkládaná legislativa musela především zohlednit nová unijní pravidla, na nichž se shodly členské státy EU s europoslanci již v roce 2018. Podle nich musí Češi již v roce 2025 recyklovat veškerý svůj komunální odpad z 55 procent, v roce 2030 to má být již 60 procent a za dalších pět let ještě o pět procent více. Od roku 2030 (původně ministerstvo navrhovalo již rok 2024) by obce neměly ke skládkování přijmout žádný odpad, který může být recyklován nebo jinak využit (s výjimkou odpadu, pro nějž skládkování představuje řešení nejvstřícnější vůči životnímu prostředí). „Pro využitelné odpady nastavujeme parametr výhřevnosti a biologické stability, parametry pro využitelné odpady budou definovány prováděcím předpisem,“ popsal zástupce ředitele odboru odpadů ministerstva životního prostředí Jan Maršák.

Od roku 2035 se má podíl skládkování komunálního odpadu snížit na nejméně 10 procent. Do konce roku 2023 má být vedle papíru, skla, kovů a plastu tříděn (nebo doma kompostován) také biologický odpad, v roce 2025 pak textil a nebezpečný odpad z domácností.

Jednoznačně jsou dané cíle také pro recyklaci obalů: u veškerých obalů 65 % do roku 2025, resp. 70 % do roku 2030, u plastu 55 % resp. 55 %, u železných kovů 70 %, resp. 80 %, u skla 70 %, resp. 75 % a u papíru 75 %, resp. 85 %.

Postupně se bude také navyšovat poplatek obcí za ukládání recyklovatelných a využitelných odpadů na skládky, který poroste ze současných 500 korun až na 1850 korun za tunu odpadu v roce 2029. Obec schopná dostatečně třídit však bude moci získat slevu a za skládkování zbylých nevytříditelných odpadů platit poplatek nižší. Obec si také bude moci nově vybrat, jak účtovat svým obyvatelů poplatek za svoz odpadu. Buď zvolí paušální poplatek za obecní systém odpadového hospodářství, který je založen na obdobném principu jako dnes, nebo se přikloní k uložení „poplatku za odkládání komunálního odpadu z nemovité věci“, což v praxi znamená platbu za skutečné množství vyhozeného směsného odpadu.

Lepší sběr elektroodpadu s obsahem nebezpečných látek

Novela zákona o obalech pak přináší zcela nový princip ekomodulace. Od ní se nově bude odvíjet poplatek výrobců a dodavatelů za uvedení vybraných výrobků na trh. Hůře opravitelný nebo recyklovatelný výrobek bude zatížen vyšší cenou za jeho využití či odstranění a naopak. Ekologicky balené nebo vyráběné výrobky se tak mohou zlevnit, za ty zatěžující životní prostředí zaplatí firmy více.

Zákon dále upravuje například podmínky pro povinnost zpětného odběru a stanovuje minimální hustotu sběrné sítě. Výrobce bude muset své zákazníky informovat o možnostech předcházení vzniku odpadu a negativních dopadech odkládání odpadů mimo místa k tomu určená. Finanční příspěvky firem zajišťujících zpětný odběr obalů a využití odpadu z nich, tzv. autorizovaných obalových společností, musí pokrýt náklady na systém třídění obalů v obcích tak, aby nebyl podfinancován a zaplatil se. Za tímto účelem zavádí zákon institut „vyrovnání nákladů“, v rámci něhož by mělo docházet ke koordinaci plateb těchto společností v klíčových oblastech. Nově se také definuje výpočet míry recyklace, bude se měřit na výstupu z dotřiďovací linky.

Zákon o vybraných výrobcích s ukončenou životností se týká výrobků s obsahem nebezpečných látek jako bílé zboží, elektronika, baterie a akumulátory nebo pneumatiky. Může se to zdát poněkud překvapivé, ale až s tímto zákonem budou nastavena komplexní pravidla pro nakládání s tímto druhem odpadu, specifické cíle pro jejich sběr, recyklaci, využití a odstranění. Ta zaručují obcím více míst zpětného odběru, zavádí povinnost uvedení recyklačního poplatku na účtenkách a fakturách. Cíle sběru se přenáší ze státu na kolektivní systém, který je v současné době u tohoto druhu odpadu naprosto nedostatečný – nikdo například nechce likvidovat lithiové baterie. Zajištění funkčnosti kolektivního systému a koordinace činnosti obalových společností bude vůbec obecně jedním ze zásadních úkolů nového českého odpadového hospodářství.

Letos na podzim ještě ministerstvo životního prostředí předloží další zákon, který vychází z již přijatých unijních předpisů. Ten od května 2021 zakáže prodej některých druhů jednorázových plastových výrobků  jako jsou příbory, talíře, úchyty k nafukovacím balónkům, polystyrenové obaly na potraviny a hrnky na nápoje určené k okamžité spotřebě. Do roku 2029 budeme sbírat devět z deseti plastových lahví, přičemž už o čtyři roky dříve se budou muset takové lahve vyrábět alespoň se čtvrtinovým použitím recyklovaného plastu, do roku 2030 tento podíl vzroste na 30 procent.

Bez odbytu to bude hezké cvičení

Danu Jiránkovi, předsedovi komise životního prostředí a energetiky předsednictva Svazu měst a obcí ČR, však na nové legislativě, a to již na té vyšší – evropské – úrovni, chybí důraz na to, aby odpad vůbec nevznikal. „V konečném důsledku je ten, kdo předchází vzniku odpadu a z mála odpadu hůře třídí, horší než ten, co vyprodukuje velké množství odpadu, ale třídí řádně. To je absurdní,“ tvrdí Jiránek. Navíc podle něj českému systému chybí koncovka. „Pokud nebude pro vytříděný odpad zajištěn odbyt, tak to všechno bude pouze hezké cvičení. Podmínky musí být přeci nastaveny tak, aby výrobci měli zájem druhotné výrobky používat. A já chápu, že k tomu potřebují rozumné ekonomické a legislativní nástroje, aby se jim to vyplatilo. Nebudou dělat něco, na čem budou prodělávat.“

S tím souhlasí i výkonný ředitel České asociace odpadového hospodářství Petr Havelka. „Nástroje na podporu recyklace v zákonech prostě chybí. Obce dokáží vytřídit velké množství druhotných surovin, jejich cena je ale velmi nízká a jsou prakticky neuplatnitelné na trhu recyklace. Obcím se tak zvyšují náklady na odpadové hospodářství, protože si s tím musí nějak poradit. Doufám, že se to ještě podaří na půdě parlamentu doplnit.“ Podle Pavelky přesun odpadu do recyklace nevyřeší ani úprava poplatku, který bude směřovat odpad spíše do spaloven.

Jedním z nástrojů, jak zajistit finanční rentabilitu recyklačního procesu pro zpracovatelský průmysl může být například daňové zvýhodnění recyklovaných výrobků a recyklátu nebo větší podpora zeleným zakázkám, které zohledňují principy oběhového hospodářství, například formou stanovení určitého procenta recyklátu v liniových stavbách. „V rámci mezirezortního připomínkového řízení jsme o tom samozřejmě vedli diskusi,“ uvedla náměstkyně Peštová. „Ale například co se týče daní, tak jeden daňový balíček byl již v té době ve sněmovně.  Domluvili jsme se však, že na tom budeme dále spolupracovat, s ministerstvem financí i ministerstvem pro místní rozvoj, které chystá novelu zákona o veřejných zakázkách. A ministr Brabec se už vyjádřil v tom smyslu, že bude o zelených zakázkách intenzivně jednat,“ dodala.

Podle Jana Maršáka navíc ministerstvo rozvoj recyklační infrastruktury podporuje již teď prostřednictvím operačního programu životní prostředí a situaci by měla výrazně zlepšit právě nová legislativa. „Pokud skládkujeme, protože to je nejlevnější způsob likvidace odpadu, tak prorecyklační infrastruktura prostě nevznikne. Musíme změnit legislativní podmínky,“ uvedl Maršák.

Opatrnost při případných daňových úpravách doporučuje senátorka Jitka Seitlová (KDU-ČSL) z výboru pro územní rozvoj, veřejnou správu a životní prostředí. „Není to tak jednoduché. Na druhou stranu panují zase obavy, že při snížené dani se sem začnou navážet odpady k recyklaci ze zahraničí. A chceme to?“ Seitlová v této souvislosti upozorňuje na další novinku, kterou zákon o odpadech přináší. Ten totiž zakazuje dovoz odpadu za účelem skládkování a odstranění, ovšem v případě odpadu za účelem jeho energetického využití ve spalovně dovoz možný je, pokud to nenaruší české odpadové hospodářství. Pokud tedy v ČR vznikne dostatek zařízení na spalování energeticky využitelného odpadu, mohly by se sem odpadky dovážet. „Určitě má smysl, aby se v některých oblastech recyklační průmysl rozvíjel. Ale u spaloven to smysl nemá. Ty životní prostředí zatěžují,“ řekla Seitlová.

Je to boj o recyklát

Berenika Peštová již vyjádřila naději, že s ohledem na složitě vyjednaný kompromis poslanci a senátoři ponechají zákony v maximálním znění tak, jak byly předloženy. Rozsáhlost změn a množství zájmových stran, které do diskuse vstupují, tomu však příliš nenahrávají. „Jsou tu silní hráči, kteří mají zájem i o méně vytříděný odpad. Je to boj o recyklát, a proto je nutné zajistit, aby systém byl maximálně transparentní nejen pro občana ale i pro výrobce,“ shrnula senátorka Seitlová a upozornila, že důležité budou také prováděcí vyhlášky, které stanoví řadu důležitých technických parametrů. „Vyhlášky dávají ministerstvu životního prostředí značnou kompetenci,“ dodala Seitlová.

Balíček v dohodnutém znění má podporu například Svazu průmyslu a dopravy. „Je to výsledek řady kompromisů i z naší strany. Podporujeme proto, aby celý odpadový balíček prošel parlamentem s minimem dalších zásahů. Jakékoliv další snížení skládkovacího poplatku nebo odsunutí zákazu skládkování by pouze demotivovalo investory od rozvoje alternativ pro skládkování. Nevznikly by zde dostatečné kapacity pro využívání odpadů,“ zdůraznil prezident Svazu Jaroslav Hanák.

A podobný názor má i člen představenstva Hospodářské komory ČR Jan Mraček: „Neznamená to, že se vším souhlasíme, ale dosáhli jsme nějakého kompromisu. Já bych systém odpadového hospodářství nastavil jinak, ale Česká republika není v tomto samostatná jednotka a musí respektovat pravidla EU. Principiální věci balíčku by se již neměly upravovat, jinak se to sesype,“ dodal na závěr.

Helena Sedláčková