Komentář Davida Tramby
Zapomenuté téma dělení Skupiny ČEZ se znovu vynořilo poté, co jej ve svém projevu zmínil předseda vlády Petr Fiala. Takový krok určitě stojí za úvahu, ale otázka je, kde má ležet dělící čára mezi společností pod stoprocentním vlivem státu a druhou společností, která by zůstala na burze. Stát by měl převzít vše, co se týká uhlí a plynu. Ale vše ostatní může zůstat ve zmenšené společnosti ČEZ.
Při sledování různých komentářů a vyjádření na sociálních sítích se zdá, že dělení ČEZ na výrobní část pod stoprocentní kontrolou státu a privatizovanou část se zaměřením na dodávku energií a související služby chtějí hlavně někteří menšinoví akcionáři. Od takového kroku si slibují výkup akcií státní elektrárenské společnosti za hodně vysokou cenu. Jenže jaké argumenty – kromě zhodnocení investic burzovních spekulantů – pro dělení ještě nalezneme?
První poznámka zní, že dělit se mají společnosti v potížích. Takovou společností ČEZ rozhodně není. Naopak, jen v prvním čtvrtletí navýšil čistý zisk trojnásobně na 26,7 miliardy korun a výhled na celý letošní rok dosahuje 45 až 49 miliard korun. Rozumné je dělit společnosti, kde si jednotlivé divize či obory navzájem překážejí a vznikají záporné synergie. Také to není úplně případ Skupiny ČEZ.
Hodně se v minulosti řešila otázka výstavby a financování nových jaderných bloků. Ano, v případě, že by Evropská komise nebo Europarlament odmítly zařadit jadernou energii mezi ekologicky vhodné technologie v rámci taxonomie zelených financí, by skutečně bylo vhodné, aby jadernou energetiku rozvíjel podnik vlastněný výhradně státem. Jenže dopadlo to jinak (dobře) a jaderné reaktory patří mezi uznávané technologie. Investovat do nich tedy mohou i zcela nebo zčásti soukromé podniky.
Moderní, ne fosilní podnik
Za vhodné tak lze označit pouze oddělení uhelné energetiky – elektráren i dolů – do samostatné firmy, kterou by ze sta procent ovládal stát. Vzorem může být oddělení „fosilní“ společnosti Uniper z koncernu E.ON nebo loni zvažovaný prodej uhelných aktiv polských energetických podniků do státem kontrolované společnosti. V takovém případě by byl zmenšený ČEZ opět „salonfähig“ pro ekologicky odpovědné investory, banky a pojišťovny, což by hodnotě jeho akcií jen prospělo.
Na takovém scénáři by mohl vydělat i stát, který by mohl v nejbližších letech vyrábět elektřinu z uhlí a prodávat ji pod úrovní tržní ceny spotřebitelům v podobě zvýhodněného protikrizového tarifu. Současně by vláda získala kontrolu nad útlumem dolů a uzavíráním uhelných elektráren. Stejně tak by státní firma měla řešit strategické věci, jako je získání kapacity v terminálech pro dovoz zkapalněného zemního plynu či podzemních plynových zásobníků, u kterých otázka ekonomické návratnosti není prioritou číslo jedna.
Nákup uhelných aktiv by nemusel být drahý a stát by jej mohl financovat prodejem části svých akcií společnosti ČEZ. Více by se státu prodražilo převzetí jaderných elektráren, které jsou hlavním generátorem zisku Skupiny ČEZ.
Dlužno dodat, že i divestice uhelných aktiv by přinesla problémy nad rámec běžných tahanic o výši prodejní ceny. Hlavní prioritou investiční politiky Skupiny ČEZ v nejbližších pěti letech jsou nové fotovoltaické elektrárny, které mají vyrůst právě na pozemcích po těžbě hnědého uhlí či v okolí uhelných bloků. Rozdělení společnosti by mohlo solární expanzi poněkud zkomplikovat.
Rozhodující slovo budou mít politici, což je slabé místo celého příběhu. Takto odborně náročnému problému mohou jen těžko do hloubky porozumět a bude tak hodně záležet na tom, kdo jim bude radit. A co jim doporučí. Ve hře je příliš mnoho – konkrétně společnost s tržní hodnotou 542 miliard korun, z toho téměř 380 miliard připadá na státní podíl. Ale také zajištění spolehlivých a cenově přijatelných dodávek elektřiny, plynu a tepla pro obyvatele a firmy v Česku.
David Tramba
