V červenci roku 1989 tehdy třiadvacetiletý občan Německé demokratické republiky Thomas Bartsch netušil, že za pár měsíců padne takzvaná železná opona. A protože se chtěl dostat na Západ, pokusil se přejít československo-německou hranici. Přitom však po něm začali střílet českoslovenští pohraničníci a zasáhli ho do pravého kolena. Thomas ztratil vědomí a probral se až v nemocnici v Plzni. Dodnes se se podle právníka Lubomíra Müllera domáhá adekvátního odškodnění. Ústavní soud v týdnu rozsudek Městského soudu v Praze zrušil s tím, že bylo porušeno Bartschovo na soudní ochranu podle Listiny základních práv a svobod a právo na spravedlivý proces podle Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Případ se tedy vrací k obecným soudům.
III. senát Ústavního soudu (soudce zpravodaj Vojtěch Šimíček) vyhověl ústavní stížnosti stěžovatele a zrušil rozsudek Městského soudu v Praze z 18. srpna 2022 a výroky II. a III. rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 z 9. května 2022.
„Rozhodnutími bylo porušeno právo stěžovatele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod,“ oznámil Ústavní soud.
Thomas Bartsch se jako žalobce domáhal po žalované v České republice – ministerstvu spravedlnosti odškodnění újmy na zdraví ve výši 476 250 korun v souvislosti se svým zatčením ze dne 21. 7. 1989, kdy byl jako občan bývalé Německé demokratické republiky ještě navíc postřelen při pokusu přejít hranice z ČSSR do Spolkové republiky Německo československými pohraničníky.
„Dne 6. 8. 2019 Okresního soud v Domažlicích vyslovil stěžovatelovu účast na soudní rehabilitaci ve vztahu k nezákonnému omezení osobní svobody, zadržení a postřelení při pokusu o překročení státní hranice. V návaznosti na to poskytla žalovaná stěžovateli částku 1 027 Kč. Nevyhověla stěžovatelově požadavku na náhradu škody na zdraví s odůvodněním, že nebyla řádně vyčíslena ani doložena. Stěžovatel si proto nechal vypracovat bodové ohodnocení újmy na zdraví a obrátil se na obecné soudy,“ sdělil dále Ústavní soud.
Mohlo by vás zajímat
V průběhu řízení před obvodním soudem vzal stěžovatel žalobu částečně zpět a dále požadoval přisouzení částky 27 750 korun. Nově žádal odškodnění pouze v rozsahu nesporných 370 bodů po 15 korunách za jeden bod [podle vyhlášky ministerstev zdravotnictví a spravedlnosti, Státního sociálního zabezpečení a Ústřední rady odborů č. 32/1965 Sb., o odškodňování bolesti a ztížení společenského uplatnění při pracovních úrazech a nemocech z povolání a k provedení § 444 zákona č. 40/1964 Sb., ve znění do 28. 1. 1993 („vyhláška“)].
„Základní odškodnění podle této vyhlášky stěžovatel žádal zvýšit na pětinásobek, protože v jeho případě došlo k porušení Mezinárodního paktu o občanských a politických právech. Navíc osoby, které se měly dopustit porušení na právech stěžovatele, byly v době rozhodování obvodního soudu trestně stíhány. Stěžovatel odkazoval na eventuální trestní odpovědnost bývalého premiéra Lubomíra Štrougala, bývalého ministra vnitra Vratislava Vajnara a bývalého tajemníka ÚV KSČ Jana Fojtíka. Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 9. 5. 2022 uložil žalované povinnost zaplatit stěžovateli částku 5 500 korun, co do částky 22 200 korun žalobu zamítl (výrok II.) a stěžovateli uložil zaplatit žalované náklady řízení ve výši 1 200 korun (výrok III.). O odvolání rozhodl Městský soud v Praze tak, že rozsudek obvodního soudu se v jeho zamítavém výroku II. potvrdil a ve výroku III. jej změnil tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení,“ popsal dále Ústavní soud.
Ústavní soud pak stížnosti Thomase Bartsche a zrušil rozhodnutí v napadeném rozsahu.
„Připomněl, že svoboda pohybu (a pobytu) patří do skupiny přirozených práv člověka, do níž by mělo být veřejnou mocí zasahováno jen v nejnutnějších případech. Je totiž jedním z předpokladů svobody jednání člověka jako tvůrčí a myslící bytosti. V období totalitní vlády jedné strany od února roku 1948 do ledna roku 1990 však stát používal trestný čin opuštění republiky k nejhrubšímu porušování zákonnosti. Stíhání tohoto deliktu mělo výrazný politický charakter. Stěžovatel byl omezen na osobní svobodě a byl postřelen při pokusu o přechod tehdejší státní hranice, v čemž tehdejší státní mocí spatřovala právě naplnění pokusu trestného činu opuštění republiky. Posléze byl stěžovatel rehabilitován se všemi s tím spojenými důsledky, a to včetně možnosti odškodnění, čímž bylo fakticky uznáno, že došlo k zásahu do stěžovatelovy svobody pohybu,“ konstatoval III. senát Ústavního soudu.
V řízení před obecnými soudy se podle soudu stala spornou výše odškodnění bolestného. Nebyly ale sporné okolnosti, za nichž k poškození zdraví stěžovatele došlo. Tyto okolnosti přitom považoval Ústavní soud za mimořádné. Nelze stavět na srovnatelnou úroveň situaci, v níž na stěžovatele stříleli pohraničníci a zranili jej při realizaci jeho základního práva, a okolnosti vzniku pracovního úrazu nebo nemoci z povolání – jakkoliv k tomu znění předmětné vyhlášky svádí. Stěžovatel musel násobně více duševně strádat, když si nemohl být jistý, jaká kvalita ošetření mu bude poskytnuta jako osobě, která se dopustila deliktu politického charakteru. Pokud by nedošlo v krátké době k pádu komunistického totalitního režimu, mohl očekávat další postih tehdejší vládnoucí mocí. Okolnosti, za kterých došlo k poškození zdraví stěžovatele, je nutné (ve srovnání s pracovním úrazem nebo nemocí z povolání) považovat za skutečně mimořádné, a tomu by podle Ústavního soudu měla odpovídat i výše jeho odškodnění.
„Stěžovateli přitom nelze klást k tíži, že svůj nárok uplatnil až s časovým odstupem řady let. K reálnému a úspěšnému uplatnění odškodnění totiž byl nutný nejen vznik právního rámce zakotvujícího nástroje, jak se takového nároku domoci, ale byla k tomu nutná především reálná změna společenské konstelace. Uplatnění nároku vázaného na poškození zdraví bylo dříve deformováno celkovým pohledem na jednotlivce. Zájmy a potřeby jednotlivce byly hodnoceny pouze jako prostředek jiných cílů. Teprve později začala veřejná moc vnímat jednotlivce a ochranu jeho zájmů jako smysl a důvod své existence. Až v tento moment se dostal jednotlivec do popředí před státem. K uplatnění nároku souvisejícího s odškodněním bezpráví způsobeného totalitní mocí bylo proto kromě existence pozitivního práva nutné překonat i zažitou a všudypřítomnou představu o nedotknutelnosti státní moci,“ tvrdí Ústavní soud.
Podle Ústavního soudu obecné soudy porušily stěžovatelovo právo na spravedlivý proces a soudní ochranu tím, že při svých úvahách o přiměřené výši přiznaného odškodnění nedostatečně zhodnotily výjimečné okolnosti stěžovatelova případu. Proto jejich rozhodnutí zrušil. Soudy nejsou v dalším řízení vázány podzákonnými předpisy, mezi které spadá i předmětná vyhláška – v rozsahu, v němž by na základě této vyhlášky nemohly stěžovateli přiznat „přiměřené odškodnění“.
Text nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 3025/22 je dostupný ZDE.
Postřelen při potyčce s pohraničníkem
K incidentu došlo 21. července 1989 v úseku 16. roty, 9. brigády Pohraniční stráže v obci Sruby, okres Domažlice, na československo-německé hranici, kde byl při narušení státní hranice ve směru na Spolkovou republiku Německo Thomas Bartsch postřelen a zraněn během fyzické potyčky s členem hlídky Pohraniční stráže.
Bartsch byl poté v Československu týden zadržován a potom byl předán východoněmeckým bezpečnostním orgánům (STASI).
Po propuštění z vězení Thomas Bartsch vystudoval zubní lékařství a otevřel si soukromou ordinaci ve Schwarzenbachu.
Navzdory několika operacím se ale nepodařilo funkčnost prostřeleného kolena obnovit.
Po třiceti letech se pak Thomas Bartsch prostřednictvím Platformy evropské paměti a svědomí dozvěděl, že může v České republice požádat o soudní rehabilitaci.
Proto podal návrh k Okresnímu soudu v Domažlicích a bylo mu vyhověno. Předseda senátu Milan Anderle uznal, že Thomas Bartsch byl nedůvodně perzekuován kvůli pokusu opustit Československo.
Poté ministerstvo spravedlnosti vyplatilo Thomasovi Bartschovi za nezákonné omezení osobní svobody odškodnění ve výši 1 027 korun.
Co se týče zdravotního poškození, přenechali ministerští úředníci nárok k posouzení soudu.
A soudce Obvodního soudu pro Prahu 2 Petr Navrátil přiznal Thomasovi Bartschovi za zdravotní újmu 5 550 korun. Zároveň ale rozhodl, že Thomas musí ministerstvu spravedlnosti zaplatit 1 200 korun na nákladech soudního řízení.
Thomas Bartsch se proti tomu odvolal.
Senát Městského soudu v Praze pod vedením Ivany Kotrčové žádné zvýšení nepřiznal, nicméně uznal, že by bylo nespravedlivé, aby z tak nízkého odškodnění měl ministerstvu platit ještě náklady řízení.
Lékařská zpráva z 30. března 2021 zkonstatovala bodové ohodnocení bolesti a ztížení společenského uplatnění v počtu celkem 1905 bodů:
- Tříštivá nitrokloubní zlomenina dolního konce kosti stehenní – 270 bodů
- Komplikující infekce rány, těžká – 135 bodů
- Reoperace v roce 1990 – reosteosyntéza s kovovými deskami a šrouby – 100 bodů
- Chirurgická náhrada kolena vpravo v roce 2011 – 100 bodů
- Předčasná operační náhrada kolena z důvodu aseptického uvolnění v roce 2017 – 100 bodů
- Ztížení společenského uplatnění – omezení pohyblivosti kolenního kloubu středního stupně – 1 200 bodů
Obecné soudy zaujaly stanovisko, že odškodnění se počítá podle vyhlášky č. 32/1965 Sb., ve znění platném v roce 1989, tj. za 1 bod náleží 15 korun. Zvýšení, které vyhláška umožňuje, soudy odmítly s tím, že to je možné jen v případech hodných zvláštního zřetele, což prý Bartschova kauza není. Podle soudů nelze na věc použít nařízení vlády č. 276/2015 Sb., kde se za 1 bod stanovuje 250 korun. Navíc prý není zřejmá souvislost chirurgické náhrady kolena v roce 2011 a následné operace v roce 2017 s původním zraněním v roce 1989; a rovněž nelze přiznat body za následnou infekci a ztížení společenského uplatnění.
Mezinárodní pakt o občanských a politických právech v článku 12 v odstavci 2 říká: „Každý může svobodně opustit kteroukoli zemi, i svou vlastní.“
Thomas Bartsch ovšem považoval odškodnění ve výši 5 550 korun za celoživotní postižení spíše za výsměch, a tak se obrátil se stížností na Ústavní soud.
Věc byla podle rozvrhu práce přidělena Vojtěchu Šimíčkovi. Ten nález vyhlásil ve čtvrtek 19. ledna ve 13 hodin.
„Nález nejen vysvětluje, co stěžovateli náleží, ale především dát odpověď na otázku, jak správně vypočítat přiměřené odškodnění v případech, kdy českoslovenští pohraničníci někoho zmrzačili. Šlo totiž o zjevné porušení Mezinárodního paktu o občanských a politických právech,“ sdělil Ekonomickému deníku Lubomír Müller.
Komunističtí potentáti trestům unikají
Případ úzce souvisí s vyšetřováním bývalých komunistických potentátů. Přestože se rozběhlo trestní řízení, drtivá většina komunistických pohlavárů spravedlnosti unikla. Státní zastupitelství razantně zasáhlo do případů úmrtí na československých hranicích před rokem 1989 loni na podzim.
Stíháno bylo hned několik předlistopadových komunistických potentátů – Milouš Jakeš, Lubomír Štrougal, Jan Fojtík a Vratislav Vajnar. Po zásahu žalobců z Městského státního zastupitelství v Praze a z Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1 je jediným stíhaným exministr vnitra Vratislav Vajnar. Vyplývá to ze zjištění Ekonomického deníku. Zastavení stíhání u dvou exkomunistů ovlivnila demence. Nesvéprávní ale nejsou.
Stíhání komunistického šéfstraníka Milouše Jakeše ovlivnilo jeho úmrtí, proto je státní zástupce Vladimír Hackl zastavil.
Stíhání expremiéra Lubomíra Štrougala ovlivnil jeho zdravotní stav, respektive znalecké posudky, obvodní žalobci jej proto taktéž zastavili a nepomohla ani stížnost poškozených či jejich zástupců. Náměstek městského žalobce Vladimír Hackl prvotní rozhodnutí žalobců potvrdil.
V případě exministra vnitra Vratislava Vajnara Vladimír Hackl rozhodnutí o zastavení stíhání zrušil a vrátil k dalšímu projednání na obvod.
Stíhání stranického ideologa Jana Fojtíka pak zastavila žalobkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1 Katarína Kandová.
Věc bývalého ministra vnitra Františka Kincla začal znovu prošetřovat Ústav dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu.
Někdejší vrcholní představitelé Komunistické strany Československa byli obviněni z toho, že na československých hranicích spoluzavinili před rokem 1989 smrt a zranění osob, které se chtěly dostat z tehdejšího Československa. Právní řád totiž garantoval, že „každý“ má právo „svobodně opustit kteroukoli zemi, i svou vlastní“.
Pohraniční režim, za který obvinění spoluodpovídali, ale svobodnému pohybu osob bránil, a to i za cenu použití střelných zbraní či speciálně vycvičených psů.
Trestní oznámení podala Platforma evropské paměti a svědomí, která se zabývá objasňováním zločinů totalitních režimů. Na základě tohoto oznámení policie začala některé bývalé představitele KSČ a komunistické vlády stíhat.
Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu ale začal postupně stíhání odkládat. Odůvodnil to především úmrtím bývalých komunistických potentátů.
Zasáhla demence, ale nesvéprávní nejsou
Stíhání komunistických potentátů už bylo jednou zastaveno, a to na základě znaleckých posudků. Jenže Ekonomický deník upozornil na možnou podjatost znalců a tu následně potvrdil i Ústavní soud. Byly proto vypracovány posudky nové.
Ze znaleckého posudku Psychiatrické nemocnice v Praze Bohnicích ohledně zdravotního stavu obviněného Štrougala vyplývá, že dotyčný je jen velmi omezeně schopen chápat smysl vedeného trestního řízení, přičemž není schopen chápat smysl konkrétních procesních úkonů, a to pro demenci. Zlepšení jeho zdravotního stavu je přitom vyloučeno.
„Vyšetření obviněného Štrougala přineslo poznatky, které i z laického pohledu svědčí o velkém zdravotním deficitu. 97letý obviněný je prakticky slepý, trpí nedoslýchavostí, značným pohybovým omezením, a především pak progredující demencí. Je schopen, nota bene jen po omezenou dobu, pouze základní společenské konverzace, v rámci které se ztrácí a nedokáže si vybavit banální slova. Do této konverzace je sice schopen včlenit i reakci na své obvinění, nicméně tato má ryze povšechný ráz. Letmý odkaz na několik pojmů a institucí, s nimiž se v minulosti desítky let setkával, nemá s ohledem na další znalecká zjištění
relevanci. Nejde o to, že by obviněný povšechně nechápal aktuální ´společenské´ bezpráví a jeho postih, ale o fakt, že již není schopen duševně postihnout a jakkoli reflektovat elementární projevy bezpráví minulého, tj. toho, které mu je kladeno za vinu. Dotyčný je tedy ve spojitosti s vedeným trestním stíháním, jak sám říká, ´obtěžován´, aniž by se byl schopen dovtípit proč. Nejde o jeho bohorovnou obhajobu, ale vzhledem ke znaleckým zjištěním už o odraz jeho aktuálního zdravotního stavu,“ stojí ve znaleckém posudku ke Štrougalovi.
„Na základě těchto zjištění lze mít proto důvodné pochybnosti o způsobilosti obviněného Štrougala chápat smysl vedeného trestního stíhání. Ostatně, i kdyby bylo možno učinit v posledně uvedeném
smyslu kladný závěr, lze konstatovat, že zdravotní stav obviněného Štrougala má za následek též nezpůsobilost ke konkrétním procesním úkonům, resp. úkonům obhajoby. Další vedení trestního stíhání, tj. i postavení obviněného před soud ve smyslu trestního řádu, tudíž zdravotní stav dotyčného vylučuje,“ doplnilo státní zastupitelství.
Ze znaleckého posudku vypracovaného znaleckým ústavem ohledně
zdravotního stavu obviněného Vajnara ústavní posudek vyplynulo, že dotyčný smysl vedeného trestního řízení i konkrétních procesních úkonů chápe, byť ve spojitosti s mírnou kognitivní poruchou trpí poruchami paměti, soustředění a rozhodování ve větší míře, než odpovídá jeho věku, což musí být v případném trestním řízení vzato v potaz. V jeho případě musí Obvodní státní zastupitelství pro Prahu 1 rozhodnout znovu.
Na základě znaleckého posudku bylo zastaveno i stíhání někdejšího stranického ideologa Jana Fojtíka.
Ten je dle posudku postižen mírnou demencí, organickou poruchou nálady (středně těžkou depresivní fází) a organickou insomnií. Smysl úkonů trestního řízení – co je mu kladeno za vinu, co je trestní řízení, že jeho cílem je rozhodnutí o vině či nevině a případné potrestání – je schopen chápat jen velmi povšechně, formálně a nepřesně, a to jen v určitou denní dobu a v klidu domácího prostředí, zejména v odpoledních hodinách.
„V cizím prostředí se u něj dostavují pády a stavy dezorientace až deliria. Z důvodu demence není schopen vykonávat základní práva v trestním řízení (vyjádřit se ke všem skutečnostem kladeným mu za vinu, navrhovat důkazy, činit návrhy, podávat žádosti či opravné prostředky, osobně se účastnit úkonů trestního řízení). Nelze očekávat, že by se jeho duševní stav zlepšil do takové míry, že by to zvrátilo znalecké závěry, demence se bude naopak zhoršovat.
Fojtík byl vyšetřen doma. Na podkladě odborného posouzení znalci dospěli k závěru, že jeho duševní stav již v dané době neumožňoval chápat smysl trestního řízení alespoň na elementární úrovni,
za kterou nelze považovat „velmi povšechné, formální a nepřesné chápání“ úkonů trestního řízení z důvodu demence, tedy duševní poruchy.
„Předmětné znalecké závěry pak v konfrontaci s dalším spisovým materiálem obstaraným v přípravném řízení – v daném směru lze zmínit již samotnou nemožnost provést výslech obviněného z důvodu jeho duševní poruchy, jakož i reprodukci průběhu jeho vyšetření odborníky
v jeho bydlišti, které znalecké závěry toliko podporují – tj. při respektování základních zásad trestního řízení vymezených v § 2 odst. 5, 6 trestního řádu, neumožňují pokračovat v trestním řízení obviněného Jana Fojtíka,“ stojí v rozhodnutí o zastavení stíhání.
Znalci zároveň zkonstatovali, že u Fojtíka nelze očekávat zlepšení duševního stavu, jež by mu umožňovalo náležité pochopení smyslu trestního řízení, potažmo orgánům činným v trestním řízení
„pouhé“ přerušení trestního stíhání.
„Naopak je dán odborný předpoklad postupné degradace jeho duševní poruchy, a pro případ opačného vývoje jeho duševního stavu je zapotřebí opětovně připomenout možnost nařízení obnovy řízení v intencích § 278 odst. 2 in fine trestního řádu,“ konstatovali žalobci.
Ke znaleckému zkoumání Jana Fojtíka vznesl výhrady zmocněnec poškozeného Thomase Bartsche – Lubomír Müller. Ten napadl jednak formální nedostatky znaleckého posudku, a jednak samotný závěr ohledně závažnosti duševní poruchy Fojtíka. Státní zástupkyně Katarína Kandová je ale odmítla.
„Skutečnost, zda jednotliví lékaři, kteří se podíleli na zpracování znaleckého posudku, jsou zapsáni v seznamu znalců či uvedeni
v kolonce ´osoby v ústavu´, je nerozhodná, jelikož jde o ústavní znalecký posudek, takže jedinou relevantní skutečností v daném směru je, že byl vypracován zapsaným znaleckým ústavem. Obdobně nevýznamnou okolností jsou případné překlepy ve jménu lékaře MUDr. Krombholze či zpracování znaleckých závěrů několik měsíců po vyšetření obviněného, k čemuž lze poznamenat, že toto bylo ze strany státního zastupitelství opakovaně urgováno. K výtkám vůči samotným znaleckým závěrům je pak zapotřebí podotknout, že znalecký ústav je z podstaty věci dostatečně odbornou autoritou, jejíž znalecké závěry sice nejsou nezpochybnitelné, pro takový případ by však musely být zjištěny zjevné rozpory mezi odborným posouzením a dalšími skutečnostmi zjištěnými v rámci trestního řízení. V posuzované věci přitom takové rozpory, jak se podává i z bodu 55. odůvodnění, zjištěny nebyly. Skutečnost, že 94letý obviněný byl schopen určitých vyjádření ohledně jeho trestního stíhání či reprodukce historických reálií, nevylučuje správnost odborného závěru, že není schopen náležitě pochopit smysl trestního řízení. Proti takovému závěru nemůže svědčit ani skutečnost, že není omezen na svéprávnosti. Nelze přitom souhlasit s tím, že by pro dosažení účelu trestního řízení stačilo ´povšechné´ chápání jeho smyslu,“ uvedla státní zástupkyně Katarína Kandová.
Zda bylo zastavení trestního stíhání správné, přezkoumává nyní Ústavní soud v řízeních pod sp. zn. I. ÚS 2378/2022 (kauza Lubomíra Štrougala) a sp. zn. II. ÚS 3602/22 (kauza Jana Fojtíka).
Jan Hrbáček
