Pátek, 20. května, 2022

Případ sporťáku, zabaveného při emigraci v roce 1988, musí soud znovu projednat. Vůz zmizel o rok později za směšný pakatel v bazaru

DALŠÍ ČLÁNKY AUTORA

Krajský soud v Plzni zrušil rozhodnutí Okresního soudu v Chebu, že český stát musí vrátit německému občanovi Holgeru Frenzelovi sportovní automobil Opel Manta, se kterým se pokusil přes železnou oponu propašovat přítelkyni z východního Německa. Rok starý zabavený vůz za 30 tisíc marek byl nakonec v dubnu roku 1989 za 64 tisíc korun převeden do autobazaru v Klatovech. Kdo si jej koupil, a za kolik, není známo. I když se letos v únoru zdálo, že je spravedlnosti učiněno po 32 letech zadost, na základě stížnosti státního zástupce a rozhodnutí odvolacího soudu, se léta nevyřešený příběh vrací opět na začátek.

Ekonomický deník v únoru informoval o tom, že po dlouhých 32 letech Okresní soud v Chebu rozhodl o tom, že stát musí vrátit německému občanovi Holgeru Frenzelovi sportovní automobil Opel Manta, se kterým se pokusil přes železnou oponu propašovat přítelkyni z východního Německa.

„Návrh prokurátora na zabrání osobního automobilu tovární značky Opel Manta SPZ HN-A 57-08 se zamítá a současně uvedený osobní automobil se vrací navrhovateli. V současné době již nepřichází v úvahu opětovné propadnutí ani zabrání předmětného osobního automobilu, protože by to bylo v rozporu s právem na svobodu svědomí a náboženského vyznání.“ Tak zní usnesení samosoudce Okresního soudu v Chebu Jiřího Kutílka v případu zabavení vozu německému občanovi Holgeru Frenzelovi na československých státních hranicích u Pomezí v západních Čechách v roce 1988.

Připomeňme, že rok před takzvanou sametovou revolucí byly hranice neprodyšně uzavřeny a pokus o jejich překročení se mohl před hlavněmi zbraní pohraničníků proměnit v zápas o holý život.

Špatně, zkonstatoval odvolací soud

Jenže rozhodnutí soudce Jiřího Kutílka se nelíbilo státnímu zástupci, který proti tomu podal stížnost. Případ převzal Krajský soud v Plzni a rozhodl o tom, že se případ vrací zpět před chebský soud.

„Dle státního zástupce vyplývá, že při vrácení věci tomu, kým byla vydána či komu byla odňata, se musí jednat o konkrétní existující věc. Z procesního spisu ani ze spisu téhož soudu nevyplývá, že by uvedený automobil vůbec existoval. Státní zástupce zdůraznil, že okresní soud v tomto směru neučinil žádné šetření a k této otázce se ani v napadeném usnesení nevyjádřil. Podle státního zástupce nelze vydat věc, která neexistuje, potažmo, o jejíž existenci jsou s ohledem na značný časový odstup důvodné pochybnosti,“ odůvodnil soud vrácení věci.

„Je evidentní, že s ohledem na křivdu, která byla Holgeru Frenzelovi způsobena, je nutno tuto
napravit, což již bylo zčásti učiněno prohlášením o účasti na soudní rehabilitaci, avšak pokud by
se Holger Frenzel měl domáhat svého v minulosti zajištěného majetku – vozidla, mělo by tak být
učiněno v rámci domáhání se svého nároku na náhradu škody, patrně žalobou na stát, nikoliv
domáháním se vydání v podstatě nevykonatelného rozhodnutí. Závěrem proto státní zástupce
navrhl, aby zdejší soud napadené usnesení zrušil a sám ve věci rozhodl, případně aby věc vrátil
soudu prvního stupně s tím, aby ve věci dále jednal a rozhodl,“ lze se dále dočíst v rozhodnutí.

Faksimile z rozhodnutí odvolacího soudu v případu sportovního vozu, zabaveného na státních hranicích před rokem 1989. Foto: Jan Hrbáček
Odvolací soud vyslovil zásadní výtky k rozhodnutí soudu nalézacího. Foto: Jan Hrbáček

Nejpikantnější na celé věci bylo, že dlouhou dobu nikdo nevěděl, co se se zabaveným Frenzelovým vozem dělo dále.

Ekonomický deník proto začal pátrat po tom, zda je Frenzelův vůz někde deponován a bude rehabilitovanému majiteli vrácen. Zabavený majetek má aktuálně na starosti Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových.

„Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových s takovýmto majetkem nehospodaří, neboť vznikl až v roce 2002. Ani v souvislosti s ukončením činnosti Okresního úřadu v Chebu nepřevzal úřad žádný automobil. Podle současného zákona o majetku státu hospodaří se zabavenými automobily místně příslušné krajské ředitelství Policie ČR. Pouze se domníváme, že pokud nejsou informace o automobilu v soudním spisu, mohou být k nalezení v příslušném oblastním archivu,“ odpověděla na otázky mluvčí úřadu Michaela Tesařová.

O Frenzelovu sporťáku Opel nemělo ponětí ani ministerstvo vnitra, pod nějž komunistická pohraniční stráž spadala. „V souladu s ustanovením § 47 zákona č. 141/1961 Sb., ve znění účinném v dané době, se movité věci ´zpravidla´ měly ukládat do úschovy státního notářství. Státní notářství také spravovalo zajištěné pohledávky a správu zajištěných nemovitostí. Proto se prosím v souvislosti s uvedeným zněním trestního řádu obraťte na ministerstvo spravedlnosti,“ sdělila zástupkyně další oslovené instituce, ministerstva vnitra, Hana Malá.

„Jelikož se dotazujete na konkrétní případ vyšetřovaný bývalou Krajskou správou Sboru národní bezpečnosti Západočeského kraje, tak je třeba informace o tomto řízení získat přímo od nástupnické organizace, tj. Krajského ředitelství policie Karlovarského kraje, neboť policejní prezidium nemůže ze své pozice získávat informace ze spisů. Obecné vyjádření od Úřadu dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu SKPV k podobným případům zpracováváme a zašleme, jakmile bude vyjádření k dispozici,“ zareagoval mluvčí policejního prezídia Ondřej Moravčík.

A prezídium následně svou reakci doplnilo. „Pokud bylo v nastíněném případu v roce 1989 zabaveno motorové vozidlo, pak bezesporu v souvislosti s okolnostmi spáchání skutku, který byl československými bezpečnostními orgány posuzován jako trestný čin. Auto mohlo být takzvaně předmětem dotčeným (věcí důležitou pro trestní řízení), orgány tehdejší Veřejné bezpečnosti měly ze zákona oprávnění tuto věc odejmout. Vozidlo bylo poté pravděpodobně deponováno na úředním parkovišti až do doby, kdy o jeho případném propadnutí rozhodl soud. Z právního hlediska se vozidlo stalo majetkem státu,“ doplnil Moravčík.

Ministerstvo spravedlnosti konstatovalo, že zatím nemá podrobnosti o tom, o čem přesně soud rozhodl a proč. Jestliže došlo k rehabilitaci podle zákona o soudní rehabilitaci, a pokud bylo rozhodnuto o zrušení pravomocného odsuzujícího soudního rozhodnutí, kterým došlo k zabrání věci, pak nároky vyplývající z takto zrušeného výroku o zabrání věci stejně jako způsob náhrady a rozsah těchto nároků se řeší podle zákona o mimosoudních rehabilitacích,“ uvedl k tomu mluvčí Vladimír Řepka.

Nejdál se v pátrání dostal odvolací Krajský soud v Plzni. Podle jeho zjištění skončilo neznámo kde.

„O tom, že předmětný spis Okresního soudu v Chebu (z roku 1988 – pozn. red.) dosud nebyl skartován a je toho času uložen ve Státním okresním archivu Cheb, pak svědčí i kopie tohoto spisu, která byla zdejšímu soudu na základě předchozí žádosti zaslána (v něm je poslední záznam o předmětném vozidle z 11. 6. 1990, kdy podle tohoto záznamu byla hodnota předmětného vozidla znaleckým posudkem odhadnuta na 64 200 korun a smlouvou ze dne 5. 4. 1989 bylo toto vozidlo převedeno na zde specifikovaný autobazar v Klatovech, s poznámkou, že kdy a komu bylo toto prodáno, není známo),“ stojí v odůvodnění zrušení rozsudku chebského soudu.

Neprojednaný návrh na zabrání věci

Okresní soud musí tedy teď podle právního zástupce Holgera Frenzela Lubomír Müllera nejprve posoudit, zda s ohledem na rehabilitační usnesení ze dne 4. 9. 2020 je vůbec třeba o zabraném vozidle rozhodovat.

„Je totiž pravdou, že soud vyslovil rehabilitaci nejen pokud jde o omezení navrhovatelovy osobní svobody, ale i ´v souvislosti se zabráním jeho osobního automobilu zn. Opel Manta SPZ HN-A 57 08´. Vzniká tedy otázka, zda rehabilitačním usnesením nebylo automaticky rozhodnuto i o ´osudu´ zmíněného automobilu. Navrhovatel má za to, že nikoli,“ míní Lubomír Müller.

Právník Lubomír Müller zastupuje léta osoby, jež perzekvoval komunistický režim. Foto: Paměť národa

Vyslovení účasti na soudní rehabilitaci samo o sobě podle Müllera ještě neznamená právo na vrácení věci, která byla rehabilitovanému odňata. Mohou nastat zcela rozdílné situace a podle nich musí soud rozhodnout, jak s majetkem naložit. „Jinak se rozhoduje v případě podomácku vyrobené atomové pumy a jinak v případě samizdatové literatury,“ podotýká s nadsázkou Müller.

Jestliže soud ve svém rehabilitačním rozhodnutí vyslovil navrhovatelovu účast na soudní rehabilitaci i ´v souvislosti se zabráním jeho osobního automobilu´, deklaroval tím, že došlo k protiprávnímu postupu vůči navrhovateli, ale nijak neposuzoval, jak by se mělo s automobilem nyní naložit. Jinak řečeno, rehabilitačním usnesením ze dne 4. 9. 2020 bylo usnesení ze dne 2. 2. 1989 o zabrání automobilu zrušeno. Tím se ovšem věc dostala procesně do fáze, kdy zůstal neprojednaný návrh prokurátora na zabrání věci. O prokurátorově návrhu by tedy měl soud rozhodnout z moci úřední, i kdyby navrhovatel sám nic nenavrhoval,“ dodal Lubomír Müller.

Tři stovky za odhalení

V říjnu 1988 chtěl tehdy devatenáctiletý občan Německé spolkové republiky (NSR) Holger Frenzel pomoci své o rok mladší východoněmecké přítelkyni Kristině Hauck, aby se mohla dostat na Západ.

Proto pro ni ve svém sportovním voze Opel Manta vyhotovil slovy komunistického soudu „odborně a precizně úkryt“ a dal si s ní schůzku v Karlových Varech.

Potom ji za pomoci svého kamaráda Petera Härpfera (také občana NSR) uschoval v „precizním“ úkrytu a všichni tři se vydali směrem k československo-západoněmecké hranici u Pomezí.

Bdělý příslušník pohraniční stráže František Engelmaier ovšem úkryt v západoněmeckém sporťáku odhalil a spolu s vrchním celním kontrolorem Jiřím Doubkem trojici „kopečkářů“, jak se přezdívalo lidem s realizovaným puzením na emigraci říkalo, zatkli. František Engelmaier za svoji bdělost obdržel finanční odměnu 300 korun československých.

Frenzel s Härpferem byli po pěti dnech zadržování propuštěni a předáni do NSR.

Kristina Hauck dopadla hůře. Za československými mřížemi zůstala o týden déle. Následně byla deportována do Německé demokratické republiky, kde byla odsouzena k 19 měsícům odnětí svobody.

Senát Okresního soudu v Chebu pod vedením předsedy JUDr. Jana Stužky pak dne 2. února 1989 rozhodl o zabrání Holgerova automobilu kvůli tomu, že v něm chtěl Kristinu „bez povolení československých úřadů převézt z ČSSR do NSR“.

Kristina Hauck byla v roce 2019 rehabilitována.

Vloni pak byl českým soudem rehabilitován i Holger Frenzel. Znamenalo to pro něj morální zadostiučinění. Jenže vyslovení účasti na soudní rehabilitaci zdaleka neznamenalo, že by se Frenzel mohl od soudu vrátit ve svém zabaveném automobilu Opel Manta.

Ve své době velmi oblíbeným, československými orgány zabaveným, sporťákem se chebský soud zabýval až letos 15. ledna. V návaznosti na předchozí rehabilitační rozhodnutí zamítl samosoudce Jiří Kutílek návrh komunistického prokurátora na zabrání Frenzelova vozu a rozhodl, že automobil se mu vrací.

Když byl vůz Frenzelovi zabaven, byl rok starý a když jej pořizoval, zaplatil za něj 30 tisíc západoněmeckých marek (v přepočtu tehdy zhruba 600 tisíc korun československých). Pro ilustraci, měsíční mzda dosáhla v Československu v roce 1989 průměrné výše 3 170 korun.

Jan Hrbáček

DALŠÍ ČLÁNKY Z RUBRIKY

FacebookTwitter