Předlužené státy bankrotují. Mohou ale také ztratit samostatnost. V minulosti se to stalo Newfoundlandu nebo Texasu. A část suverenity už ztratilo také Řecko, které se dostalo pod kuratelu věřitelů.
Toto jsou příběhy dvou států, které dluhy přiměly k tomu, aby se vzdaly samostatnosti. Jsou varováním nejen pro Řecko, ale všechny státy, jejichž politické reprezentace utrácejí vypůjčené peníze a předstírají, že země, kterou spravují, je v nejlepším pořádku.
Jak newfoundlandští vypráskali premiéra
Kanadská provincie Newfoundland je známa jako země, která dala světu plemeno potápějících se psů. Je však také „vzorovým příkladem“ toho, jak nezodpovědná vláda může stát přivést k bankrotu a ztrátě samostatnosti.
Newfoundland zahrnující stejnojmenný ostrov a část poloostrova Labrador na severoamerickém kontinentu získal postavení samostatného státu pod ochranou britské koruny (dominia) v roce 1907. V jeho čele sice formálně stál britský král, ale Newfoundland – obdobně jako Austrálie nebo Kanada – měl vlastní vládu, parlament i vojáky.
Samostatnost nicméně ztratil poté, co ve 30. letech minulého století zbankrotoval a vrátil se do britské náruče. Je to dodnes jediný případ, kdy bývalá kolonie „zacouvala“ pod britskou vládu.
Samostatný Newfoundland ztroskotal. Hospodařil od deseti k pěti. Volby vyhrávali populističtí politici, vlády rozdávaly vypůjčené peníze – královsky platily své úředníky a rybáře odškodňovaly za nízké ceny ryb na trhu. Zadlužovaly stát bombastickými projekty – dávaly stavět železnice a přístavy.
Poté, co v roce 1929 vypukla Velká deprese, Newfoundland začal krachovat obdobně jako Řecko za finanční krize v roce 2008. Příjmy newfoundlandského rozpočtu se propadly a státní dluh rychle rostl až na 97 milionů kanadských dolarů v roce 1932. To byl téměř trojnásobek ekonomického výkonu Newfoundlandu.
Vláda Newfoundlandu nebyla schopna plnit své závazky. Nejenže nesplácela dluhopisy, ale neměla ani na platy státních zaměstnanců. Rozezlení úředníci vzali útokem sídlo vlády – koloniální palác v St. John’s, ze kterého vyhnali premiéra Richarda Squirese s celou vládou.
Jeho nástupce Frederick Alderdice požádal v bezvýchodné situaci o pomoc krále Jiřího V. Panovník vytvořil komisi, která dospěla k závěru, že Newfoundland není schopen řídit své záležitosti a navrhla obnovit koloniální správu.
Vláda i parlament v St John’s s tím souhlasily a rozpustily se. Newfoundlandu začali vládnout správci jmenovaní králem.
Britská správa dala newfoundlandské finance do pořádku. Obyvatelé severské země však po válce dali přednost kanadské správě, v referendu hlasovali pro javorový list. V roce 1949 se tak Newfoundland stal 10. kanadskou provincií.
To by mohl být konec příběhu. Jenže patří se ještě připomenout, že newfoundlandští se z historie nepoučili. Jejich provincie s půlmilionovou populací dnes patří v Kanadě mezi nejzadluženější. Newfoundlandský dluh se blíží deseti miliardám kanadských dolarů, což je 120 procent hrubého domácího produktu provincie.
O Texasanech, kteří prodali svou hvězdu
Texas je jiný, ale zároveň podobný případ. Tento stát vyhrával válku s Mexikem, ale kapituloval před věřiteli.
Jako samostatná republika vznikl Texas v roce 1836, kdy se odtrhl od Mexika.Nezávislost státu však trvala pouhých devět let. Během této doby Texas odrážel útoky mexické armády. Ekonomicky a finančně ho však konflikt vyčerpal.
Texasané nashromáždili na tehdejší poměry závratný dluh deset milionů amerických dolarů.
Texaští zákonodárci hledali před věřiteli i mexickou armádou ochranu a našli ji u mocného souseda – Spojených států. Vláda ve Washingtonu splatila za Texas jeho dluhopisy. Jenže nedělala to nezištně. Na základě texasko-americké smlouvy začlenila Texas jako 28. stát do své unie a navíc mu vzala třetinu území, které rozdělila mezi Kansas, Nebrasku, Nové Mexiko a Utah.
Americká vláda „stát osamocené hvězdy“ zmenšila a oslabila. Přesto Texas v současnosti patří k nejsilnějším státům unie. Počtem obyvatel (24 milionů) i rozlohou (268 800 kilometrů čtverečních, větší než Francie a osmkrát větší než Česko) je mezi padesátkou amerických států druhý největší (počtem obyvatel předčí Texas Kalifornie a rozlohou Aljaška).
Zatímco americká vláda se dnes topí v dluzích, Texas (patnáctá největší ekonomika světa) má vyrovnané nebo přebytkové rozpočty. Sebevědomí Texasanů se opírá o naleziště ropy i využití obnovitelných zdrojů (Texas vyrábí nejvíc větrné energie v USA).
Texaské národní hnutí (Texas Nationalist Movement), které usiluje o obnovu samostatnosti státu z Mexického zálivu, na svém webu tvrdí, že „Texasané vedou odlišný způsob života než obyvatelé dalších 49 států unie… odmítají regulace a dávají přednost omezené vládě i nízkým daním.“
Hnutí žádá, aby vláda v Austinu, hlavním městě Texasu, uplatnila článek smlouvy o začlenění státu z roku 1845, který dává Texasu právo vystoupit z unie. Jenže většina Texasanů je s členstvím svého státu v USA smířena. V anketách se jich pro samostatnost vyslovuje kolem 20 procent.
Kdo vládne Řekům?
Texas i Newfoundland jsou přirozeně jiné kauzy než Řecko. Helénská republika upadla do platební neschopnosti v jiné době a v jiném místě, byť z podobných příčin.
Sotva lze předpokládat, že by Řekové rozpustili vládu i parlament a požádali Německo, aby jejich stát přijalo jako sedmnáctou spolkovou zemi. Je také stěží představitelné, že by funkci řeckého premiéra svěřili předsedovi eurozóny.
Jenže osud Texasu a Newfoundlandu není Řecku až tak vzdálený. Jistě, Řecko má svou vládu i svůj parlament. Jenže řeckou politiku do značné míry určují hlavní věřitelé – ostatní státy eurozóny, Evropská centrální banka a Mezinárodní měnový fond.
Na politické mapě světa Řecko zůstává. Politická realita je však jiná.
Pavel Jégl, Tiscali.cz
