Německo se mohlo stát světovým lídrem v technologii zachytávání a ukládání oxidu uhličitého (CCS), ale tuto šanci jaksi promarnilo. Právě před patnácti lety zahájilo provoz testovací zařízení v uhelné elektrárně Schwarze Pumpe. Navzdory nadějným výsledkům nové technologie bylo úsilí zmařeno kvůli nezájmu politiků, odporu aktivistů i tehdy nízké ceně emisní povolenky.
Začalo to jako velká událost. Slavnostní položení základního kamene se v elektrárně Schwarze Pumpe u Sprembergu konalo v květnu 2006 za účasti kancléřky Angely Merkelové a premiéra spolkové země Braniborsko Matthiase Platzecka. Dodávku technologií zajistila řada německých společností – Siemens, Linde, Bilfinger a další. Zkušební provoz unikátního zařízení spustil koncern Vattenfall koncem března 2008, na podzim téhož roku začal běžný provoz.
Pilotní zařízení mělo tepelný výkon 30 MWt a náklady na jeho výstavbu se pohybovaly kolem 80 milionů eur. Nevyrábělo elektřinu, ale zajišťovalo procesní páru pro briketárnu v nedalekém průmyslovém parku Schwarze. Unikátní bylo tím, že spalování hnědého uhlí probíhalo nikoli v běžné atmosféře, ale s využitím stoprocentního kyslíku. Tím se usnadňovalo následné zachytávání oxidu uhličitého. Během více než pěti let provozu se takto podařilo zachytit 10 650 tun CO2.
Na komerční využití už nedošlo
Zkušenosti z provozu malého zařízení v elektrárně Schwarze Pumpe chtěl švédský koncern Vattenfall využit v komerčním provozu. Měl připravený projekt na stavbu 250megawattového uhelného bloku v elektrárně Jänschwalde včetně příslibu financování z evropských fondů. Jenže nakonec z toho nebylo nic. V prosince 2011 oznámil německý šéf Vattenfall Tuomo Hatakka, že se tento projekt nebude realizovat.
Co se pokazilo? „Odehrály se pro mne nepochopitelné věci, kdy Evropská unie pozastavila možnost ukládání CO2 do podzemí do roku 2024. Vattenfall musel dané zařízení odstavit z provozu. Rozhořčení bylo tak velké, že se rozhodl všechny elektrárny v Německu prodat a německé teritorium opustil,“ vzpomíná docent Karel Ciahotný, vedoucí Ústavu plynných a pevných paliv a ochrany ovzduší na pražské Vysoké škole chemicko-technologické.
„Rozhodnutí EU o pozastavení ukládání CO2 do podzemí znamenalo také omezení podpory výzkumných projektů CCS u nás. Pocítili jsme to i na našem pracovišti, kdy najednou naše projekty zaměřené na tuto problematiku přestaly být finančně podporovány. Bohužel nikdo z lidí, kteří by to mohli v dané době ovlivnit, proti rozhodnutí EU neprotestoval,“ doplnil Karel Ciahotný.
Ciahotný navštívil unikátní zařízení v elektrárně Schwarze Pumpe v roce 2011, aby domluvil výzkumnou spolupráci v oblasti testování koroze konstrukčních materiálů v daném prostředí. Zařízení vydrželo v provozu do roku 2014, kdy jej Vattenfall postupně odstavil z provozu. V roce 2016 švédský vlastník prodal hnědouhelné lomy a elektrárny v Braniborsku a Sasku českým podnikatelským skupinám EPH a PPF.
Nepřející politici a levné povolenky
Opatrným Švédům se nelze divit, že se z „divokého“ německého trhu stáhli. Po celou dobu museli čelit zuřivému odporu ekologických a lokálních aktivistů. Těm vadilo například to, že zachytávání a ukládání oxidu uhličitého (tzv. technologie CCS) je příliš drahé a odklání pozornost od výstavby větrných a solárních elektráren, které podle aktivistů mají mít přednost.
Také politická podpora postupně vyprchala. Nešťastný návrh zákona o CCS z roku 2011 možnosti pro využití technologie CCS v Německu značně ztížil a navíc se jeho schvalování „zaseklo“ ve Spolkovém sněmu. „Musíme bohužel akceptovat, že v současné době není v německé federální politice dostatečná vůle implementovat evropskou směrnici tak, aby bylo možné realizovat projekt CCS v Německu,“ reagoval tehdy country manager Vattenfallu v Německu Tuomo Hatakka.
Aby těch problémů nebylo málo, tak se v té době zhroutila cena emisních povolenek. Podle odborných studií v té době potřebovala technologie CCS ke své životaschopnosti cenu povolenky okolo 30 eur za tunu CO2. V létě roku 2011 cena povolenky spadla pod 10 eur a vydržela tam až do května roku 2018. Pro srovnání: aktuální cena povolenky EU ETS se pohybuje kolem 85 eur.
Podle Karla Ciahotného je ironií, že emisní povolenky byly původně zavedeny i proto, aby podporovaly zavádění technologie CCS do praxe. „Když se podíváte na to, k čemu jsou ty peníze dnes používány, zjistíte, že tomu tak vůbec není. U nás slouží z velké části na podporu obnovitelných zdrojů. V takto ekonomicky pokřiveném systému různých dotací nemají CCS technologie šanci,“ doplnil Karel Ciahotný.
Neslavné pokračování v Kanadě
Levné či nulové platby za emise skleníkových plynů poškodily také navazující projekt v Kanadě, kde chtěl Vattenfall uplatnit zkušenosti získané v Německu. Navázal partnerství se společností SaskPower, která nainstalovala technologii CCS na třetím bloku uhelné elektrárny Boundary Dam v Saskatchewanu. Zařízení je v provozu od konce roku 2014 a podle zprávy z dubna 2021 zachytilo celkem 4 miliony tun CO2.
Také zde provozovatele pronásledovaly potíže všech druhů. Vedle mizerné ekonomiky provozu (cena vyrobené elektřiny byla až dvojnásobná oproti uhelným blokům bez CCS) se zde objevil problém s kompresorem a další technické potíže, které omezovaly provoz třetího bloku. Značná část zachyceného CO2 navíc unikala do ovzduší při využití, tedy vtláčení do podzemí s cílem zvýšit množství vytěžené ropy. Záměr instalovat CCS i na dalších blocích elektrárny Boundary Dam padl.
Navzdory všem potížím zájem o využití technologie CCS dodnes trvá. Příkladem může být aktuální projekt na zachytávání oxidu uhličitého při využívání geotermální energie na Islandu. Speciální kompozitní trubky pro přepravu zachycených emisí do podzemí vyrobí a dodá český závod nizozemského podniku Huisman.
David Tramba
