Poslankyně Levová chce změnu zákona o spotřebitelském úvěru, současná podoba poškozuje věřitele i spotřebitele

Ilustrační obrázek. Repro: stc.cz

Chaos kolem poplatků za předčasné splácení hypoték nabírá na síle. Zatímco některé banky si podle současných pravidel účtují jen několika set korunové náklady spojené s administrativou, jiné bankovní domy od klientů požadují poplatky v řádu tisíců až desetitisíců korun. Do nich počítají ušlé úroky nebo náhrady vyplacené provize zprostředkovatelům.


Novela zákona o spotřebitelském úvěru poslankyně Jany Levové (SPD), která má ochránit zejména zájemce o nové bydlení i celé odvětví vychází z nutnosti změny zákona, po které volá celý trh. Cílem je zpřesnění pravidel hry a nastavení férových podmínek jak pro spotřebitele, tak pro banky samotné. Nynější právní úprava totiž vede k omezení dlouhodobých fixací u hypoték, čímž se může významně destabilizovat úvěrový trh.

Nejenže je to v rozporu s trendem ve vyspělých evropských zemích, ale zkrácení fixací hypotéčních úvěrů bankami vede k poškození zájmů věřitelů. Dále se tak může snížit dostupnost bydlení. Narovnání stávající praxe v oblasti předčasně splacených úvěrů či hypoték, která není v souladu s evropskou směrnicí, proto navrhuje poslankyně SPD Jana Levová. Pokud její novela návrh zákona o spotřebitelském úvěru projde legislativním procesem, platit by měla od 1. ledna 2021.

Přesvědčení o naléhavosti řešení vzbudily rovněž reakce některých subjektů, které se na poslankyni Levovou v této souvislosti obrátily. Například Ústav legislativních studií, z.ú., či Sdružení obrany spotřebitelů Moravy a Slezska, z.s., apelovaly na nutnost legislativního zásahu v návaznosti na identifikovaná rizika spojená s akceptací výkladu příslušného ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru České národní banky. Potřebu přesnějšího zákonného vymezení vyjádřila i sama Česká národní banka.

Poslankyně Jana Levová Foto: facebook

Podle Levové je třeba pozměnit zákon o spotřebitelském úvěru tak, aby bylo jeho znění jednoznačné, předvídatelné, a aby tento zákon odpovídal své původní myšlence, neznevýhodňoval postavení poskytovatelů spotřebitelských úvěrů vůči zahraničí, a především v konečném důsledku nepoškozoval spotřebitele.

Jako vhodné řešení se jeví metoda demonstrativního výčtu nahraditelných nákladů, neboť jednak zlepšuje podmínky pro jednotný výklad napříč členskými státy Evropské unie a jednak zvyšuje právní jistotu, neboť staví najisto, že rozsah nahraditelných nákladů předčasného splacení je širší než dle výkladu České národní banky. “Tyto spravedlivě vynakládané částky banky nesou samy, aniž by měly možnost spotřebitelské chování předvídat. Jediný logický důsledek, který lze očekávat, je samozřejmě tendence jednotlivých bank nahrazovat tyto dodatečné náklady jiným způsobem, tedy pravděpodobně zvýšením cen jiných služeb využívaných klienty, či zdražením hypoték a obecně zpřísněním hypotečních podmínek,” říká poslankyně Levová.

Mezi nahraditelné náklady předčasného splacení tak mají patřit zejména náklady, které poskytovatel ještě bude muset vynaložit v souvislosti s obstaráním peněz na spotřebitelský úvěr a náklady spojené s dalším umístěním peněz z předčasně splaceného spotřebitelského úvěru. Nákladem přímo spojeným s předčasným splacením může být případně i část provize vyplacené zprostředkovateli spotřebitelského úvěru. Odškodnění však musí být vždy spravedlivé a objektivní.

Podle České národní banky je diskutabilní, zda v případě předčasného splacení úvěru jednotlivcem nějaké náklady na umístění peněz bankám vznikají. Poslankyně Levová to však odmítá. „Skutečnost, že tato kategorie nákladů v praxi skutečně vzniká, je zcela nesporná. Motivem k předčasnému splacení úvěru bude zpravidla pokles úrokových sazeb a s tím související snaha spotřebitele o úsporu nákladů, ke kterým se dříve smluvně zavázal. Při poskytnutí úvěrů novému klientovi tak věřitel bude nucen respektovat snížený úrokový výnos,“ uvedla poslankyně.

Současný stav je podle poslankyně nevýhodný nejen pro věřitele, ale především představuje velké riziko pro spotřebitele. V případě zachování současné právní úpravy lze očekávat nejen uvedený pokles nabídky zápůjček s dlouhodobou fixací (které jsou typické pro vyspělou západní Evropu a představují záruku stabilního a předvídatelného trhu), ale též nárůst úrokových sazeb a poplatků.

Poskytovatelé spotřebitelských úvěrů totiž budou logicky motivováni přenést své nenahrazené náklady spojené s předčasně ukončenými smlouvami na zájemce o spotřebitelský úvěr – spotřebitele.

Zisky výhradně jen zprostředkovatelům

Dalším cílem chystaného zákona je regulovat činnost zprostředkovatelů hypoték, kteří účelově využívají současného znění k zákona čistě ke svým byznysovým aktivitám, čímž ale deformují trh a v podstatě ohrožují i spotřebitele. Současná praxe, podporovaná Českou národní bankou, nahrává v podstatě pouze finančním zprostředkovatelům. “Pokud by nebyla přijata adekvátní legislativní změna, hrozí využívání spotřebitelů ze strany hypotečních zprostředkovatelů za účelem získání provize a hromadné obchodování s refinancováním hypoték, v důsledku čehož může dojít třeba i ke zhoršení dostupnosti bydlení,” dodává Levová.

Velmi nepředvídatelný je v tomto kontextu také vývoj na trhu s nemovitostmi. Sekundární dopady na spotřebitele, které souvisejí s kompenzací ztrát věřitelů vzniklých kvůli předčasným splácením hypotečních úvěrů, však v žádném případě podle odborníků nepovedou k usnadnění řešení dlouhodobě složité bytové problematiky. A navíc, jak prokázaly již minulé ekonomické krize, záchrana ekonomiky musí být podle ekonomů postavena právě na finančním sektoru, který bude podporovat obnovu. Změna zákona o spotřebitelském úvěru, která eliminuje uvedená rizika a povede k ochraně spotřebitele, je proto o to naléhavější v kontextu ekonomických dopadů koronaviru.

(der)

Text je převzat z portálu Česká justice, který je, stejně jako Ekonomický deník, součástí vydavatelství Media Network.