Je to stát, který už dvakrát kvůli územním ambicím svých sousedů doslova zmizel z mapy. Po druhé světové válce byl sice obnoven, ale stal se z něj na několik desetiletí podobně jako z dalších středoevropských zemí sovětský satelit. Polsko bývá často přehlíženo, ale oprávněně?
S necelými 37 miliony obyvatel je evropskou ekonomickou, ale i vojenskou mocností. Ostatně má větší armádu než Velká Británie, Francie nebo Německo. A životní úroveň, přepočítaná podle parity kupní síly, brzy překoná Japonsko.
Nevolí se jen prezident, ale i budoucí směřování
Ve své titulní analýze u příležitosti nadcházejících polských prezidentských voleb – druhé rozhodující kolo proběhne 1. června – na to upozorňuje prestižní britský týdeník The Economist. A to komentářem, že právě teď, kdy by Varšava měla „stát hrdě a pevně”, reálně hrozí, že svůj stoupající vliv zahodí.
Tak jako i v jiných státech se totiž v Polsku nevolí „jen” hlava státu, ale i směr, kterým se celá země v příštích letech vydá.
Jaké jsou tedy nabízené vize? S tou první přichází opoziční strana Právo a spravedlnost (PiS) a stojí na pravicovém nacionalismu, který vyostřuje vztahy jak s okolními zeměmi, tak i s Evropskou unií.
Mohlo by vás zajímat
Druhá cesta vede politickým středem. A The Economist v této souvislosti dodává, že v současném nebezpečném světě Polsko potřebuje Evropu, aby znásobila jeho sílu, ale taktéž Evropa potřebuje Polsko – například jako bezpečnostní „kotvu” a zdroj ekonomické dynamiky. „Bohužel se ale zdá, že momentálně má pravice navrch,” komentuje to britský týdeník.
Odkazuje mimo jiné na to, že Varšava za poslední tři desetiletí jasně ukázala, čeho lze díky evropské integraci – a také dobré hospodářské politice – dosáhnout.
Poláci se vracejí domů
Data v této souvislosti hovoří jasně: od roku 1995 se průměrný příjem na osobu více než ztrojnásobil. A od vstupu do EU v roce 2004 Polsko nezažilo recesi – až na krátkou epizodu během covidu. „Průměrný roční růst za tu dobu činil téměř 4 procenta,” připomíná The Economist.
A jasně vidět jsou i výsledky. Například Varšava se pyšní nejvyšší budovou v Evropě (mimo Rusko), tedy věží Varso. V jejím stínu pulzují designové obchody, kavárny, IT startupy i módní značky. Proměňuje se však i dříve zanedbávaný venkov, upozorňuje The Economist. Upravenou krajinu mimo jiné křižují kvalitní a dobře udržované silnice. Často financované z evropských fondů.
I proto Poláci na rozdíl od nedávné minulosti, kdy hromadně odcházeli za prací do zahraničí, zůstávají raději doma. Díky blízkosti Německa ostatně místní průmysl prosperuje, a to i přes stávající stagnaci svého západního souseda.
Až Německo pod vedením nového kancléře Friedricha Merze zahájí plánované masivní investice do infrastruktury a obrany, bude Polsko velmi pravděpodobně patřit mezi jejich hlavní beneficienty, predikuje The Economist.
Armáda zajišťuje i vliv
Polsko zároveň patří mezi státy, které si dlouhodobě silně uvědomují hrozbu Ruska. Své bohatství využilo k razantnímu posílení vlastní bezpečnosti. Výsledkem je v rámci evropského prostoru největší armáda hned po Rusku, Ukrajině a Turecku. V kontextu Severoatlantické aliance je tak Polsko třetí největší vojenskou mocností.
Tomu odpovídají i finance. Varšava už nyní dává na obranu přes čtyři procenta HDP ročně, tedy výrazně víc, než zatím požaduje NATO. I tak ale Polsko plánuje další navýšení na pět procent v příštím roce.
Čtyři mušketýři
Jde o klíčovou strategii, která Varšavě přináší kromě zajištěné bezpečnosti i vliv na mezinárodní scéně. The Economist připomíná, že skupina, která dnes skutečně rozhoduje o evropské bezpečnosti, bývá někdy označována jako „čtyři mušketýři“ – vedle Británie, Francie a Německa je novým členem právě Polsko.
Polský premiér Donald Tusk cestoval tento měsíc spolu se třemi dalšími premiéry do Kyjeva, aby tam zdůraznil, že Evropa stojí při Ukrajině i v době, kdy americká podpora slábne.
Polský postoj ostře kontrastuje s většinou členů Visegrádské čtyřky. Maďarsko pod Viktorem Orbánem a Slovensko vedené Robertem Ficem se postavily spíš na stranu Ruska. Česko sice zatím drží proukrajinský kurz, nicméně po říjnových sněmovních volbách se může vydat podobným směrem, varuje The Economist.
Ústavní právo veta
Polsko zmíněných úspěchů dosáhlo z velké části během deseti let vládnutí PiS. Z této perspektivy by se mohlo zdát, že země může pokračovat v rozvoji bez ohledu na to, kdo bude zvolen hlavou státu. Zvlášť když pravomoci prezidenta nejsou rozsáhlé tak jako premiéra. „To by však byla chyba,” upozorňuje The Economist.
Polský prezident má ústavní právo veta, které lze přehlasovat jen třípětinovou většinou v dolní komoře parlamentu (Sejmu). A tu Tusk nemá, vypichuje týdeník.
Končící prezident a bývalý politik PiS Andrzej Duda blokoval či zpomaloval řadu reforem vlády. Nyní PiS podporuje jako jeho nástupce Karola Nawrockého. „Tedy tvrdého ideologa, který by byl vůči Tuskovi ještě méně vstřícný,” odhaduje The Economist.
Další obstrukce na obzoru?
Ve hře je mimo jiné i to, zda Tusk coby premiér a předseda Trzaskowského strany bude moci po téměř dvou letech obstrukcí z Dudovy strany konečně prosazovat svou politiku. Pro PiS bude výsledek klíčový proto, zda se porážka ve volbách do parlamentu v roce 2023 ukáže jen jako dočasné klopýtnutí, nebo setrvalejší trend.
Podle týdeníku by Nawrocki v případě vítězství pravděpodobně využil své pravomoci k dalšímu blokování Tuskovy agendy s cílem připravit půdu pro vítězství PiS v příštích parlamentních volbách. Strana by se přitom musela opřít o krajně pravicové partaje, které využívají rostoucí protiukrajinské nálady – jedna z nich je otevřeně antisemitská.
To je klíčová skutečnost. Tusk se totiž snaží zvrátit obsazení státní správy vyslanci Práva a spravedlnosti . Ačkoliv PiS mezi lety 2015 až 2023 uplatňoval rozumnou ekonomickou a bezpečnostní politiku, systematicky převzal kontrolu nad nezávislými institucemi – soudnictvím, médii, státní správou, centrální bankou a bankovním systémem. Spory s Bruselem ohledně právního státu vedly k dočasnému pozastavení některých evropských fondů.
Přesvědčený Evropan
Oproti tomu je Tusk coby bývalý předseda Evropské rady přesvědčeným Evropanem, zdůrazňuje The Economist. Pod jeho vedením nyní Polsko spolupracuje s dalšími evropskými státy nejen v oblasti bezpečnosti, ale i na diplomatickém a obranném poli.
Tusk podporuje v prezidentské volbě starostu Varšavy a svého spojence Rafała Trzaskowského. Pokud by ho Poláci skutečně hlavou státu zvolili, spolupráce s Evropskou unií by se zjednodušila. „A vliv Polska by dále rostl,” konstatuje týdeník.
Od doby, kdy se Tusk ujal úřadu, se svět zásadně změnil. S návratem Donalda Trumpa do Bílého domu se potřeba evropské strategické autonomie stává naléhavou. Polsko by mohlo být podle The Economist příkladem nejen v oblasti bezpečnosti, ale i hlasem na podporu Ukrajiny a odstrašování Ruska. Ekonomicky pak slouží jako vzor pro země střední a východní Evropy. „A Tusk by mohl prosazovat tolik potřebné hospodářské reformy v rámci EU,” nabízí svůj pohled na blízkou budoucnost The Economist.
Na začátku června tak v polských volebních místnostech půjde opravdu o hodně. V prvním kole získali kandidáti krajní pravice kolem 52 procent hlasů. Pokud by ve druhém kole zvítězil Nawrocki, utrpělo by tím jak Polsko, tak Evropa. „Ztratila by zdroj dynamiky a Polsko by riskovalo, že přijde o své těžce vydobyté místo v srdci Evropy,” uzavírá britský The Economist.
Knock-out v televizi nepřišel
Oba kandidáti se koncem minulého týdne střetli v klíčové televizní debatě. Liberální starosta Varšavy zlepšil svůj výkon oproti předchozím nevýrazným vystoupením, zatímco Nawrocki působil s pokračující debatou čím dál napjatěji. Ani jeden z kandidátů však nedokázal zasadit rozhodující úder, analyzuje duel vlivný bruselský web Politico.
Podle předvolebních průzkumů jsou Trzaskowski i Nawrocki těsně vyrovnaní. V praxi to znamená, že i malé změny v náladách voličů nebo volební účasti mohou rozhodnout. V prvním kole 18. května vyhrál Trzaskowski s necelými 31,4 procenty hlasů, těsně následován Nawrockim s 29,5 procenty.
Důležitým signálem byl ale výsledek krajní pravice, který může sehrát klíčovou roli v kole druhém. Sławomir Mentzen ze strany Konfederace skončil třetí se ziskem 14,8 procenta, zatímco antisemitský a protiunijní provokatér Grzegorz Braun získal nečekaně 6,3 procenta a obsadil čtvrté místo.
Krajní pravice tak přeskočila středové a levicové kandidáty, kteří dohromady získali jen asi 14 procent.
Osobní útoky místo debaty
Úspěch krajní pravice staví Trzaskowského do svízelné pozice – musí oslovit jak její voliče, tak i ty levicové a zároveň mobilizovat své jádro, aby se 1. června dostavilo ve větším počtu k urnám, upozorňuje Politico.
„Vaše mobilizace je klíčová, protože výsledek bude velmi těsný,“ řekl Trzaskowski během páteční debaty. „Zvolte prezidenta, který má rád lidi. Prezidenta, který respektuje ostatní a pro kterého jsou hodnoty jako poctivost a obyčejná lidská slušnost principy, kterými se v životě řídí,“ dodal liberální starosta Varšavy.
Nawrocki mezitím sází právě na to, že dokáže oslovit co nejvíce voličů krajní pravice. To je pro něj ostatně přirozenější elektorát. Zároveň ale počítá s tím, že zklamaní liberální voliči zůstanou doma.
Nevyjasněné kontroverze z minulosti
I proto Nawrocki minulý týden absolvoval rozhovor s libertariánem Mentzenem na jeho YouTube kanálu, v něm ale ve výsledku působil velmi rozpačitě. Zejména s otázkami týkajícími se daní nebo Green Dealu se kandidát podporovaný PiS potýkal s viditelnými obtížemi. „Dokonce došlo i na to, že kritizoval vlastní stranu PiS za její působení ve vládě v letech 2015 až 2023,” upozorňuje Politico.
V páteční debatě se Trzaskowski naopak snažil upozornit na Nawrockiho nezkušenost a připomínal některé jeho nevyjasněné kontroverze z minulosti – například převzetí bytu od staršího muže nebo údajnou účast v pěstním souboji fotbalových chuligánů v roce 2009.
Ačkoliv byly otázky rozděleny tematicky na bloky týkající zdravotnictví, obrany nebo bezpečnosti, ve skutečnosti debata často sklouzávala do osobních útoků. Formát, který počítal se 30 sekundami na otázku a 90 vteřinami na odpověď, ostatně nedával k hlubší diskusi prostor.
Nawrocki ve svém závěrečném prohlášení vyzval voliče, aby zabránili tomu, „aby jeden muž ovládal vše“. Tím měl na mysli Tuska. „Přitom právě PiS měla během dvou funkčních období a s podporou odcházejícího prezidenta Dudy v zemi téměř absolutní moc,” připomíná na závěr Politico.
