Okresní soud Praha-západ se znovu vrací k trestnímu stíhání písničkáře Karla (Charlieho) Soukupa. Ten za texty svých písní strávil v roce 1976 šest měsíců ve vazbě. Později byl v rámci známé akce Asanace donucen opustit Československou socialistickou republiku. Nyní by chtěl Soukup u soudu prokázat, že jeho perzekuce komunistickým režimem byla nezákonná.
Karel „Charlie“ Soukup (* 22. ledna 1951 v Praze) je český undergroundový písničkář. Vyučil se nástrojařem, střední školu nedokončil, studoval dva roky konzervatoř. Vyučoval hru na kytaru a pak pracoval jako lesní, stavební dělník, zahradník.
Vystupoval se svými sarkastickými písněmi, reagující na politickou a společenskou situaci v zemi, zpíval sám jen za doprovodu kytary.
V květnu 1973 se oženil s Marií Štefkovou, tehdy inženýrkou chemie a v prosinci 1973 se jim narodil syn David. Za texty svých písní strávil v roce 1976 šest měsíců ve vazbě, kdy se mu narodila dcera Sára. O rok později se jim narodila dcera Markéta a oba manželé podepsali Chartu 77.
V roce 1980 se stal členem kolektivu mluvčích Charty 77, ale krátce na to byl za svoje texty odsouzen na 10 měsíců do vězení.
Mohlo by vás zajímat
V roce 1982 po fyzickém i psychickém nátlaku StB odešel s rodinou do emigrace a usadil se v Alsasku ve Francii na venkovské usedlosti, kde uspořádal čtyři koncerty československých emigrantů Setkání u Charlieho. Se svou ženou se rozvedl a v roce 1988 a vzal si za manželku Alenu Kastlovou, žijící v Austrálii, a odstěhoval se za ní do australského Sydney.
Rozvedli se v roce 1992 a Charlie se odstěhoval na venkov do blízkosti města Nimbin, kde žil v podstatě jako poustevník.
V roce 2019 se Charlie Soukup vrátil do České republiky.
V roce 2020 obdržel Cenu Ústavu pro studium totalitních režimů (ÚSTR) za „statečné občanské postoje v době komunistické diktatury“.
Nyní by rád prokázal, že jeho tehdejší perzekuce v Československu byla nezákonná. Předmětem nadcházejícího jednání je jeho vazební stíhání v roce 1976.
Předsedkyně soudního senátu Kamila Lamrová nařídila veřejné zasedání na středu 31. srpna v 9 hodin.
Plastici, Karásek a další
Dne 17. 3. 1976 byl Charlie Soukup zatčen a následujícího dne na něj byla uvalena vazba. Nešlo však jen o Soukupa.
Po řadě dalších zatýkání vznesl dne 9. 7. 1976 prokurátor Jan Kovařík společnou obžalobu ještě proti 13 dalším osobám, mezi nimi byli i členové skupiny Plastic People a evangelický duchovní Svatopluk Karásek:
– Vratislav Brabenec, nar. 1943,
– Milan Hlavsa (zvaný Mejla), nar. 1951,
– Josef Janíček, nar. 1947,
– Ivan Jirous (zvaný Magor), nar. 1944,
– Jiří Kabeš, nar. 1946,
– Svatopluk Karásek, nar. 1942,
– Jan Kindl, nar. 1955,
– Jaroslav Kukal, nar. 1949,
– Otakar Michl, nar. 1949,
- Jaroslav Vožniak, nar. 1954,
- Vladimír Vyšín, nar. 1950,
- Pavel Zajíček, nar. 1951,
- Pavel Zeman, nar. 1948.
Karel Soukup byl obžalován z toho, že spolu s Karáskem na několika akcích v letech 1974-1976 „zpívali a hráli závadné písně, jejichž hudbu a text sami skládali“. Přitom tak činili „bez povolení a souhlasu příslušných úřadů jako takzvaní sóloví hudebníci“.
Dne 30. 8. 1976 prokurátor dospěl k závěru, že vazební důvody u Soukupa pominuly a následujícího dne ho z vazby propustil.
Původní obžalobu proti Soukupovi a několika dalším vzal prokurátor dne 2. 9. 1976 zpět a příští den je vyloučil ze společného řízení „za účelem upřesnění některých skutků, pro které jsou obvinění stíhání a posouzení míry zavinění jednotlivých obviněných“.
Dne 23. 9. 1976 byli odsouzeni jen Ivan Magor Jirous (18 měsíců), Pavel Zajíček (12 měsíců), Vratislav Brabenec a Svatopluk Karásek (po 8 měsících, všichni nepodmíněně).
Samostatné řízení proti Soukupovi se vleklo několik dalších let. Mezitím byl Soukup v roce 1980 v jiném procesu odsouzen z podobných důvodů k 10 měsícům vězení, a tak Okresní soud Praha-západ dospěl 23. 8. 1984 k závěru, že trestní stíhání z roku 1976 „je zcela bez významu vedle trestu, který byl obžalovanému již uložen“. Proto trestní stíhání zastavil.
V té době byl ovšem už Soukup v zahraničí; z Československa byl vysídlen v rámci akce Státní bezpečnosti s krycím jménem Asanace.
Akce Asanace probíhala na přelomu 70. a 80. let 20 století a jejím cílem bylo přimět vybrané exponenty opozičního hnutí k emigraci.
Mělo se tím zamezit jejich působení na své okolí a jejich další „protistátní“ činnosti. Popudem ke spuštění akce byla údajně situace v Polsku, kde hnutí Solidarita přerůstalo režimu přes hlavu a českoslovenští komunisté se obávali spojení československého a polského odboje. K emigraci byly některé vytypované osoby přinuceny policejní šikanou. Estébáci je bezdůvodně je zadržovali a opakovaně prohledávali jejich byty, nezřídka kdy docházelo i k násilí.
„Byl to zejména psychický nátlak, to znamená vyhrožování vězněním i členům rodiny, známým. Vyšetřovatelé ty lidi povolávali permanentně k výslechům, byly jim odebírány technické průkazy od vozidel atd., a přitom všem jim bylo stále nabízeno, že mohou kdykoli odejít do ciziny, bylo jim nabízeno, kam mohou jít – za příslibu, že se už nikdy nevrátí, tedy doživotní emigrace,“ vysvětloval před 20 lety mluvčí Úřadu pro dokumentaci a vyšetřování zločinů komunismu Jan Srb.
V době běhu akce Asanace se z Československa vystěhovaly desítky lidí, kteří byli komunistickému režimu nepohodlní. Kolik z těchto emigrací lze přímo připsat na vrub akce je však z mnoha důvodů obtížné, což potvrdil Jiří Gruntorád, který vede archiv Libri Prohibiti, který shromažďuje především písemnosti československé protikomunistické opozice.
„Netroufám si říci žádné číslo, akce probíhala celostátně a vztahovala se kromě tvrdého jádra opozice, což byla Charta 77 a VONS, na všechny skutečné i pomyslné nepřátele režimu, počínaje členy KANu a K 231, po vyloučené komunisty a lidi, kteří chodili v neděli pravidelně do kostela,“ vysvětlil pro BBC Jiří Gruntorád.
Tajná policie při vyhánění odpůrců režimu velmi často překračovala i komunistické zákony. Například v případě spisovatele a hudebníka Vlastimila Třešňáka, který byl rámci akce Asanace donucen k opuštění Československa, měl nátlak StB zvlášť brutální podobu.
„Napřed nabízeli odjezd decentně, a když jsem odmítl, tak se nátlak stupňoval do fyzického týrání. Emigroval jsem v roce 1982 a poslední dva roky před emigrací byly výslechy velmi kruté,“ vzpomíná Vlastimil Třešňák.
Proč plán vyhnat ze země co nejvíce disidentů tajné policii vyšel?
„Povedlo se jim to dost, i já jsem uvažoval o emigrace, ale naštěstí neudělali nic mně ani mým dětem. Třeba Vráťovi Brabencovi vyhrožovali, co všechno udělají jeho malé dceři, takže odešel,“ řekl BBC k metodám StB básník Ivan Magor Jirous.
Jan Hrbáček
