Místopředseda Nejvyššího soudu (NS) Petr Šuk byl iniciátorem dohody o postupném navyšování platu justiční administrativy. Návrh rozpočtu na rok 2025 však podle Šuka tuto dohodu nerespektuje. „Předpokládám, že jde jen o chybu ministerstva financí, kterou pan ministr Zbyněk Stanjura (ODS) napraví,“ říká v rozhovoru pro Českou justici Petr Šuk.
Jak vnímáte, jako jeden z iniciátorů dohody o platech justiční administrativy, navrhovaný objem prostředků na platy zaměstnanců soudů?
Návrh v této části odporuje naší dohodě s ministrem financí Zbyňkem Stanjurou, podle níž má jít na platy zaměstnanců soudů počínaje příštím rokem částka odpovídající průměrnému rozpočtovanému platu, bez započtení ozbrojených složek a rezortu školství. Letos tato částka činí 40 807 Kč, v příštím roce bude nepochybně vyšší. Návrh z dílny ministerstva financí v rozporu s touto dohodou počítá s částkou 39 143 Kč na zaměstnance a měsíc.
Máte pro to nějaké vysvětlení?
Věřím, že žijeme v zemi, kde dané slovo zavazuje a kde se dohody plní, a to tím spíše, jde-li o slovo dané a dohodu uzavřenou členem vlády. Předpokládám tedy, že jde jen o chybu ministerstva financí, kterou pan ministr Zbyněk Stanjura napraví. Ještě koncem května, kdy jsme spolu jednali naposledy, jsem byl ubezpečen, že dohoda platí a bude naplněna. V této souvislosti je třeba zdůraznit, že dohoda představuje velmi bolestivý kompromis, který respektuje skutečnost, že stát v současné době nemá peněz nazbyt. Proto se postupné dorovnání platů justičních zaměstnanců rozložilo do tří let a výsledná částka nebude zdaleka odpovídat potřebám soudů.
Měla justice vůbec možnost nějak zasahovat do přípravy státního rozpočtu na rok 2025?
Návrh rozpočtu pro justici se připravoval jako obvykle bez jakékoliv účasti zástupců soudů, a podle toho také vypadá. Už delší dobu voláme po tom, aby představitelé moci výkonné a zákonodárné s námi o našem rozpočtu předem jednali. Jsem přesvědčen, že právě tento styl sestavování rozpočtu je příčinnou dlouhodobého podfinancování soudů. Je to každý rok stejné: přidělené prostředky nestačí ani na mandatorní výdaje, všichni to ví, ale čeká se, až dojdou a pak se dorovnávají z vládní rozpočtové rezervy. Musíme si ale uvědomit, že se tu nebavíme o rozpočtu jednoho z mnoha rezortů moci výkonné. Soudnictví není rezortem vlády či ministerstva, je to jedna ze tří mocí státu. A moc výkonná spolu s mocí zákonodárnou jí de facto přidělují prostředky, aniž se s ní o tom reálně baví. To není dobře.
Nejde o to, že bychom si chtěli s odpuštěním urvat něco nad rámec možností státu. Vnímáme ekonomickou realitu, nicméně soudnictví patří mezi oblasti, které představují tzv. „core business“ státu. Česká republika, má-li být právním státem, si nemůže vybrat, zda je zajistí. A má-li je zajistit, musí je zabezpečit i po ekonomické stránce.
Jaká je nyní vůbec probíhá dialog mezi justicí a moci výkonnou?
Komunikace mezi námi probíhá a nezřídka jde i o reálný dialog, kdy si obě strany vzájemně naslouchají. Určitě tedy nelze hovořit o tom, že by se kultura dialogu zhoršovala.
Bohužel ale vláda a návazně Parlament čas od času přijímají významná rozhodnutí dotýkající se soudnictví, aniž s námi vedou jakoukoliv debatu. A nejde jen o rozpočet. Za poslední tři roky jsme byli svědky dvou neústavních zásahů do platového zabezpečení soudců, které se s námi nikdo ani nepokusil věcně projednat. Aktuálně se zase objevila snaha, v uvozovkách, vylepšit vzdělávání soudců o zavedení povinnosti zpracovávat individuální vzdělávací plány. Opět bez předchozího dialogu.
Jedná se o iniciativu ministra spravedlnosti Pavla Blažka. Jaký je váš osobní názor na tento jeho návrh?
Považuji jej za nešťastný. Budeme samozřejmě rádi, pokud se podaří dále zlepšovat kvalitu vzdělávání soudců a soudního personálu, a rádi k tomu přispějeme. Nicméně představa, že zavedením další byrokratické povinnosti zlepšíme vzdělávání, je jak ze satirického seriálu Jistě, pane ministře. Tento krok nemá nejmenší potenciál cokoliv zlepšit. Stále mám ale naději, že bude příležitost vše racionálně probrat a společně najít lepší cesty, jak zvyšovat odbornou úroveň justice.
V první fázi by stačilo, aby se Justiční akademii, která s nedostatečným rozpočtem a minimálním počtem lidí odvádí neskutečně kvalitní práci, dostalo odpovídající materiální zabezpečení. Nemůžeme na jedné straně volat po širším či kvalitnějším vzdělávání soudců a na straně druhé instituci, která to má v popisu práce, lidově řečeno dusit a vytvářet překážky pro plnění jejího poslání. Bavíme se tu o relativně malých částkách, které však mohou mít velký efekt.
Petr Dimun
