Kam s ním, s tím zatraceným oxidem uhličitým? Energetická a těžařská společnost MND zkoumá možnost, zda by šlo tento skleníkový plyn ukládat do hornin hluboko v podzemí. První geologické modely a simulace vycházejí nadějně. Ambicí MND je vybudovat první komerční zařízení na zachytávání a ukládání CO2 ve střední a východní Evropě.
Těžaři z firmy, která patří do skupiny KKCG miliardáře Karla Komárka, nyní hledají další vhodné lokality v oblasti, kde dříve pátrali po ropě a zemním plynu. Což je na jihu Moravy v okolí Hodonína a Břeclavi. Následovat budou průzkumné vrty a vtlačné testy. Zaměřují se na takzvané slané akvifery, což je horninové souvrství, které v hloubkách přes 800 metrů pod zemí sytí původní mořská voda z období prvohor až třetihor.
„Díky starším průzkumným vrtům na ropu a zemní plyn známe velmi dobře plošný i hloubkový rozsah vhodných souvrství a také fyzikální a chemické vlastnosti hornin a vrstevních vod. Vtlačné testy nám odpoví na otázky, jak se bude CO2 v akviferech chovat, jaký objem do nich bude možné uložit a jaká bude denní kapacita ukládání,“ říká Tomáš Baldrián, ředitel Úseku geologie v MND.
Zkapalnit a pak uložit ke slané vodě
Slané akvifery se jeví jako nejperspektivnější geologické prostředí pro ukládání CO2 v České republice díky kapacitě ukládání uhlíku, ale také díky své bezpečnosti. Pokud je souvrství i po desítkách až stovkách milionů let stále nasáklé původní mořskou vodou, je to důkaz, že přirozeně těsní. Proto bude podle Tomáše Baldriána bezpečné i pro ukládání CO2.
Při ukládání se CO2 napřed převede stlačením do superkritického stavu, kdy změní skupenství z plynného na kapalné. Vtlačení do hloubky přes 800 metrů pak zajistí, že v tomto stavu již zůstane a nepromění se zpět do plynné fáze. Díky zkapalnění významně ztrácí na objemu, což je výhodné s ohledem na kapacitu úložiště. Pro představu: plyn s objemem 1000 m3 lze takto redukovat až na 2,7 m3 kapaliny.
„Ukládání CO2 funguje jako obrácené dobývání zemního plynu, ostatně principiálně odpovídá procesu, který se již desítky let uplatňuje při intenzifikaci těžby. S technologií máme vlastní bohaté zkušenosti – je prověřená, spolehlivá a bezpečná. Zjednodušeně lze říct, že nyní budeme pouze měnit účel jejího využívání z těžby na eliminaci CO2,“ říká Michal Sasín, vedoucí oddělení New Business Development ve společnosti MND.
Inspirace v zahraničí
Na slané akvifery se soustředí pozornost i v zahraničí. Toto geologické prostředí využívá i americká lokalita Shute Creek, která má nejvyšší roční kapacitu na světě (7 milionů tun), či norský Sleipner, první velké komerční zařízení na zachytávání a ukládání uhlíku (CCS) na světě. Kromě slaných akviferů zkoumá společnost MND i vytěžená ložiska. V rámci česko-norského experimentálního projektu SPICER připravuje ve spolupráci s Českou geologickou službou pilotní úložiště CO2 po vytěžení ložiska u Žarošic na Hodonínsku.
Technologie CCS zaznamenává v posledních letech boom po celém světě. Podle Global CCS Institutu v roce 2021 vzrostl celkový počet komerčních projektů ve fázi přípravy a zařízení v provozu o 71 na 135, tedy o 90 procent. K tradičním lídrům, kterým jsou Spojené státy americké a Kanada, se nedávno přidaly Čína a Austrálie. V Evropě dlouhodobě dominuje Norsko, s řadou pozoruhodných projektů přicházejí také ve Velké Británii, Nizozemsku či na Islandu.
Pomocí technologie CCS se každoročně po celém světě uloží téměř 40 milionů tun oxidu uhličitého. Mezinárodní klimatické závazky, obecný tlak na dekarbonizaci a dramatické zdražení emisních povolenek slibují mohou zájem o ukládání CO2 jen zvýšit. Vedle energetiky může tato technologie pomoct průmyslovým podnikům, jako jsou výrobci cementu a oceli. V jejich případě lze vznik emisí CO2 s ohledem na výrobní proces jen těžko odstranit jinak než s pomocí CCS.
(dtr)
