Do roku 2025 vodík pro čistou mobilitu, o pět let později ověřování využití vodíku v průmyslu a do roku 2050 plně etablovaná doprava vodíku potrubím. Tak ve zkratce vypadá vodíková strategie ministerstva průmyslu a obchodu, kterou schválila vláda. V první řadě je třeba vyřešit dopravu samotného vodíku. Hned v první etapě se pak začne s testováním přimíchávání vodíku do směsi se zemním plynem.
Česká republika se společně s ostatními členskými státy zavázala dosáhnout klimatické neutrality do roku 2050. Vodíková strategie představuje jeden z významných nástrojů, jak toho dosáhnout. Kromě redukce emisí skleníkových plynů patří k hlavním cílům i podpora hospodářského růstu.
Česko jako významný exportér vodíku
„Naše strategie je založená na čtyřech pilířích: výrobě nízkouhlíkového vodíku, využití nízkouhlíkového vodíku, dopravě a skladování vodíku, vodíkových technologiích. V souladu s evropskou vodíkovou strategií ji máme rozdělenou na čtyři etapy: do roku 2025, 2030 a 2050,“ uvádí ministr průmysl a obchodu Karel Havlíček.
Ministerstvo počítá s tím, že vývoj vodíkových technologií se bude každý rok vyhodnocovat. „Cílem strategie je mimo jiné také urychlení vývoje a následné implementace ekonomicky dostupných vodíkových technologií. Česká republika musí mít ambici stát se v budoucnu důležitým exportérem v této oblasti,“ říká náměstkyně ministra průmyslu a obchodu pro hospodářskou politiku a podnikání Silvana Jirotková.
Podle samotné strategie je Česká republika zemí s rozvinutým chemickým průmyslem, který je v našich podmínkách prakticky jediným producentem i konzumentem vodíku. Doposud převládajícími výrobními metodami jsou parciální oxidace těžkých ropných frakcí, parní reforming zemního plynu a elektrolýza.
„Vodíková strategie předpokládá, že se Česká republika nestane zemí, která bude vyvážet nízkouhlíkový vodík. Měla by se ale stát zemí, která bude vyvážet vodíkové technologie. Naše platforma tento přístup podporuje tím, že sdružuje dnes již na třicet společností, které se o vodíkové technologie buď aktivně zajímají, nebo je již mají v portfoliu,“ uvádí Aleš Doucek, předseda představenstva České vodíkové technologické platformy, která na přípravě strategie s ministerstvem spolupracovala.
Problém ve vysoké ceně
Pro první ze tří etap strategie je prioritou využití vodíku v rámci čisté mobility. Právě doprava je oblastí, kde ministerstvo předpokládá nejrychlejší dosažení ekonomické udržitelnosti. Problém však stále představuje nejen cena vodíku jako takového, ale i cena vozidel na vodíkový pohon.
„V počátečních fázích je proto vhodné vytvářet „ostrovy“ vodíkové mobility poblíž vodíkových produkčních míst, abychom snížili náklady na jeho přepravu. Z důvodu predikce a rychlého nárůstu spotřeby vodíku je vhodné začít s využíváním vodíku v místní autobusové a nákladní dopravě. Pro dosažení maximální efektivity výroby vodíku je nutné budovat velké výrobní kapacity,“ uvádí se v dokumentu.
Ministerstvo chce proto minimálně do roku 2030 podporovat vývoj a výrobu technologií pro vodíkovou mobilitu, pořizování a provozování vozidel pro veřejnou dopravu, státní správu a samosprávy, podnikatele a budování plnicí infrastruktury.
Využití vodíku v průmyslu by měla prověřit etapa číslo dva. V této fázi bude třeba začít řešit i přepravu vodíku. Stejně jako u ropy i plynu bude Česká republika čistým dovozcem. Třetí etapa již počítá s plně etablovanou dopravou vodíku prostřednictvím potrubí, stejně jako s výstavbou a repurposingem vodíkových plynovodů.
Nízkouhlíková ekonomika
Nízkouhlíkový vodík aktuálně představuje velmi nákladné palivo, proto bude dle strategie nutné hledat oblasti spotřeby, kde je možné dosáhnout co nejdříve vyrovnanosti v provozních a investičních nákladech ve srovnání s fosilními palivy.
„Otázka využití vodíku závisí hlavně na ceně, proto musíme hledat způsoby, jak cenu minimalizovat a zajistit tak maximální efektivitu náhrady fosilních paliv vodíkem,“ řekl na mezinárodní konferenci pořádané ministerstvem v polovině července zmocněnec ministra pro vodíkové technologie Petr Mervart.
Zároveň doplnil, že snahou ministerstva je rozjet v České republice novou nízkouhlíkovou ekonomiku, která bude postupně nahrazovat tu, která je silně závislá na fosilních palivech a která se bude postupně zmenšovat.
Konkurence pro naftu
Použití vodíkových technologií je kromě osobních aut výhodné také u městské autobusové i nákladní dopravy. Podle strategie sehraje při využívání vodíku v hromadné autobusové dopravě klíčovou roli transpozice evropské směrnice – zákon o podpoře nízkoemisních vozidel prostřednictví zadávání veřejných zakázek a veřejných služeb v přepravě cestujících. Na základě něj budou muset veřejní objednavatelé v tendrech povinně pořizovat stanovený podíl nízkoemisních vozidel.
Právě výroba městských autobusů je jednou z prvních oblastí, která se v problematice vodíkového pohonu emancipovala. A poptávka již existuje i u nás.
„Kromě naléhavé potřeby redukce emisí ve městech a příměstských oblastech mají autobusy signální efekt, protože jsou velmi dobře viditelné. V momentě, kdy cena nízkouhlíkového vodíku dosáhne čtyř eur za kilogram, se vodík stane jako palivo konkurenceschopným vzhledem k naftě, podobně jako v silniční nákladní dopravě,“ uvádí se ve strategii.
Kromě chybějící infrastruktury a omezené nabídky autobusů představuje další slabé stránky použití vodíku jako paliva v autobusech MHD také vysoká pořizovací cena a provozní náklady na servis nebo problematické vytápění interiérů autobusů v zimních měsících.
Tlak na železniční dopravce
Budoucnost má vodík i na železnici, přestože zatím jen na papíře. Dosavadní zkušenosti jsou totiž velmi slabé, a tak bude zapotřebí využít praktických znalostí z jiných zemí, jako je třeba Německo či Rakousko.
„Železniční společnosti však vnímají, že pokud mají v roce 2050 plnit nároky na téměř bezemisní provoz, musí se náhradou stávajících dieselových jednotek a lokomotiv zabývat již nyní. Řada dopravců tak bude postupně kolem roku 2025 úplně ustupovat od poptávání železničních vozidel s dieselovým pohonem,“ uvádí strategie.
Vodíková železniční vozidla by se přitom měla využívat zejména na neelektrifikovaných tratích tam, kde se elektrifikace z nějakého důvodu nevyplatí. Jako perspektivní se tak jeví třeba severní část republiky. Jako zajímavou možnost pak strategie uvádí nasazení vodíkových posunovacích lokomotiv.
Lucie Přinesdomová
