Krizová opatření vlády z konce února minulého roku, která omezovala pohyb osob mezi okresy, byla v souladu se zákonem. Rozhodl tak v prosinci Městský soud v Praze, který posuzoval žalobu na nezákonný zásah. Toho se měl dopustit policista, který první březnový den minulého roku odmítl vpustit muže, cestujícího mezi Prahou a Davlí za svým známým.
Muž podal žalobu na ochranu před nezákonným zásahem, neboť se domníval, že policista nezákonně omezil jeho ústavní práva na soukromí a svobodu pohybu, když mu neumožnil prvního března minulého roku, aby opustil autem území hlavního města a navštívil svého známého v údajně neodkladné záležitosti.
Soud v dané věci posuzoval především otázku zákonnosti krizových opatření vlády (č. 113/2021 Sb. a 115/2021 Sb.), kterým vláda omezila pohyb mezi okresy. Aby taková opatření mohla vláda vydat, musela být ovšem splněna podmínka existujícího nouzového stavu.
Soud proto zkoumal, zda byl nouzový stav v dané době vyhlášen v souladu se zákonem. A v daném případě dospěl k závěru, že tomu tak bylo.
Jakkoliv byla v té době situace nepřehledná, protože Poslanecká sněmovna odmítla 26. února prodloužit nouzový stav, který vláda vyhlásila 14. února na žádost hejtmanů, vláda se rozhodla vyhlásit nouzový stav znovu. A protože tomu navíc předcházela výzva Poslanecké sněmovny k takovému kroku, dospěl soud k závěru, že vláda tak učinila v souladu se zákonem. „Vzhledem k tomu, že Poslanecká sněmovna v daném případě nezvolila cestu přezkoumání postupu vedoucího k vyhlášení nouzového stavu, který by mohl vést k jeho zrušení a s ohledem na usnesení ze dne 26. 2. 2021 lze mít za to, že jej předběžně akceptovala, vychází soud z dílčího závěru, že nouzový stav vyhlášený vládou dne 26. 2. 2021 akceptovala, byť konkludentně. Tato skutečnost je rozhodující pro posouzení souladu Krizového opatření se zákonem, v daném případě krizovým zákonem. Vláda se tudíž rozhodla využít oprávnění vydat Krizové opatření v návaznosti na usnesení, kterým vyhlásila nouzový stav (viz preambuli usnesení) a s odkazem na § 5 písm. a) až e) a § 6 krizového zákona,“ uvádí se k tomu v odůvodnění rozhodnutí.
Omezení úměrné riziku
Soud dále dospěl k závěru, že zvolená míra omezení základních práv a svobod, v tomto případě svobody pohybu, byla úměrná riziku šíření koronaviru při neomezeném pohybu. „Vzhledem k okolnostem situace na počátku března t.r. nelze nevnímat veřejný zájem na snížení šíření nákazy koronaviru SARS-CoV-2. Podstatné je posoudit přiměřenost konkrétního omezení. Přínosy daného omezení musí převažovat nad negativy tohoto omezení pro základní právo. Dochází-li k šíření koronaviru výlučně skrze kontakt osob, pak omezení styku osob v rámci omezení jejich pobytu a pohybu tedy přispívává nikoliv nezanedbatelným způsobem k omezení šíření koronaviru i zátěže zařízení poskytovatelů zdravotních služeb,“ vysvětlil soud.
V daném případě navíc žalobce podle soudu nijak neosvětlil důvodnost a závažnost své cesty mimo území svého trvalého bydliště, když v přiloženém záznamu rozhovoru s policistou při zásahu pouze uváděl, že chce jet za svým známým. „Za této situace ve věci zasahující policista proto nepochybil, přestože ani on v této situaci nepostupoval precizně v právním a procesním poučení tak, aby vysvětlil obsah zásahu spojeného se zákazem určitého jednání označením konkrétního právního předpisu, o který se zásah opírá a který musí přesně znát,“ dodává k tomu soud.
Proti rozhodnutí MS v Praze byla tento týden podána kasační stížnost, kterou se bude zabývat pátý senát Nejvyššího správního soudu.
Petr Dimun
