Cílem uhlíkové daně je zanést náklady na odstranění negativních dopadů emisí na klima do cen. Podle studie OECD není až 90 procent emisí CO2 oceněno adekvátně.
Zdaňování uhlíkových emisí je efektivním a nejméně nákladným řešením, jak do cen finálních produktů zahrnout náklady na odstranění negativních dopadů emisí skleníkových plynů. Prakticky se jedná o známé pigouovské daně, které do cen zboží a služeb začleňují externí mezní náklady, s nimiž výrobci nepočítají.
Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj přináší první důkladnou analýzu stavu uhlíkových daní v 41 zemích OECD a G20, jež dohromady zodpovídají za 80 % celosvětové spotřeby energie a emisí CO2. Studie podává přehled o tom, jak je v jednotlivých státech rozloženo efektivní uhlíkové zdanění napříč všemi druhy energetických zdrojů a šesti sektory národního hospodářství.
Hranice 30 eur za tunu
Ceny uhlíku jsou často velmi nízké nebo dokonce nulové. Ukázalo se, že 60 procent emisí CO2 pocházející z energetiky není žádným způsobem oceněno. Ve zbývajících 40 procentech případů jsou ceny uhlíku nastaveny příliš nízko. Přitom poškození klimatu způsobené jednou tunou oxidu uhličitého OECD podle konzervativního odhadu vyčísluje na 30 eur (asi 850 korun).
Jinými slovy, kolem 90 % emisí je oceněno nedostatečně. To znamená, že veřejné rozpočty prakticky vyberou od původců emisí oxidu uhličitého v drtivé většině méně peněz, než kolik musí vynaložit na likvidaci způsobených škod. Stále tedy platí, že náklady na odstranění negativních externalit, které vypouštění oxidu uhličitého do atmosféry způsobuje, platí všichni daňoví poplatníci bez ohledu na to, zda a jaký objem jich způsobili.
Rovněž se ukázalo, že efektivní sazba uhlíkové daně je nízká vlastně ve všech sektorech národního hospodářství mimo dopravu. Jen 4 procenta emisí jsou zdaněny dostatečně tak, aby pokryly hranici 30 eur za vypuštěnou tunu CO2. Jenže odvětví mimo dopravu (tedy v průmyslu, výrobě elektřiny, mimosilniční dopravu, zemědělství) vypouštějí 85 % z celkového objemu uhlíku.
Ve zkoumaných zemích jsou uhlíkové daně u pohonných hmot zpravidla vyšší než v jiných sektorech s využitím energií. V odvětvích mimo dopravu jsou pak používány emisní povolenky především v průmyslu, ačkoli i zde v nedostatečném objemu. Existují i státy, kde se systém obchodování s povolenkami využívá v komerčních službách nebo sektoru bydlení. Emise z výroby elektřiny jsou oceňovány většinou prostřednictvím spotřebních daní. Ukazuje se ale, že sazby nejsou natolik vysoké, aby dostatečně motivovaly k přechodu na čistší energetické zdroje.
Uhlíková cenová mezera je obrovská
Analýza OECD také vyčísluje „uhlíkovou cenovou mezeru“. Jde o indikátor, podle něhož lze vyjádřit, nakolik je efektivní uhlíková daň schopna pokrýt náklady na odstranění následků emisí uhlíku. Pokud by všechny emise byly oceněny nejméně na 30 eur za tunu, pak by byla uhlíková cenová mezera nulová.
V současné době se podle odhadu OECD pohybuje na úrovni 80,1 % procent. To znamená, že uhlíkové daně a systém emisních povolenek dokáží pokrýt náklady na odstranění negativních dopadů vypouštění CO2 do atmosféry z necelých 20 procent. Pokud by došlo k nárůstu alespoň na úroveň mediánu pro všechna odvětví národního hospodářství, uhlíková cenová mezera by se snížila na 53,1 %. I přesto by tedy většina škod byla hrazena všemi daňovými poplatníky.
Ukazuje se tedy, že je v dané oblasti možné dosáhnout podstatného zlepšení. Zejména tam, kde bylo dosavadní ocenění uhlíkových emisí nulové. Průmysl, výroba elektřiny, služby a bydlení jsou odvětví, na které je podle OECD třeba zvyšování uhlíkových daní cílit v první řadě. Zároveň je možné, aby zdanění využití energie z neropných zdrojů bylo nižší, než u těch vyrobených z ropy.
Úsilí by nicméně mělo být zvyšováno v zemích, kde je uhlíkové zdanění nízké celkově. Tam je třeba zvyšovat cenu uhlíku plošně napříč všemi sektory, a to i tehdy, pokud by to mělo vést k obchodování s emisemi mezi zeměmi.
Zásadního pokroku v oceňování uhlíkových emisí může být dosaženo kombinací zdanění a systému obchodování s povolenkami. Tyto nástroje mohou sloužit jako primární politika, kterou lze využít ke zvýšení celkové efektivnosti ekonomik ve sledovaných zemích.
Aby však bylo úsilí o dosažení adekvátní ceny uhlíku udržitelné, bude také zapotřebí, aby byly vygenerované prostředky využity efektivně. Proto se příklon k systému zdanění zdá být jako nejjednodušší a nejméně nákladnou cestou, jak vytyčeného cíle dosáhnout. Nejlépe odstraněný vliv na klima je ten, který vůbec nenastane. A jak známo, pigouovské daně mají nejen fiskální, ale především regulační efekt.
-usi-
