Pokud evropský blok nedokáže sladit své zbrojní iniciativy, zůstane nápad vytvořit společné evropské síly pouze na papíře. Evropští i američtí američtí experti na geostrategii varují, že se Evropa může stát rukojmím ostatních světových velmocí, zejména Spojených států.
Zájem Bílého domu o Grónsko ukázal limity obranné politiky Unie. Nerostné bohatství největšího ostrova světa, včetně vzácných zemin, niklu a uranu, a umístění amerických radarů včasného varování z něj činí nejcennější nemovitost v Arktidě. Převzetí tohoto území ze strany USA – i kdyby to byl jen hypotetický scénář – by v příštím desetiletí rezonovalo v každém evropském bezpečnostním a ekonomickém kalkulu.
Washingtonu by to umožnilo ovládnout obchodní trasy, na kterých závisí evropský obchod, a ohrozit ruskou severomořskou flotilu.
Grónský gambit
Strategicky by hypotetické zabavení země změnilo vojenskou taktiku spojenců NATO na obou stranách oceánu. Pravděpodobně by zahrnovalo mobilní nasazení amerických speciálních operačních sil na klíčová letiště a posílení vesmírné základny Pituffik, která již nyní hraje klíčovou roli v oblasti varování před raketami.
Pro Evropu by obsazení Grónska narušilo předpoklad americké benevolence, který je základem Severoatlantické aliance. Evropští generálové by museli počítat s potenciálně nepřátelskými USA po boku revizionistického Ruska a systémového rivala v Číně.
Jak napsal časopis Journal of European Integration, ve Washingtonu převládá shoda, že se Amerika musí zapojit do soutěže velmocí s Čínou. Tento posun vedl americké obranné plánovače k tomu, aby upřednostňovali indicko-pacifický region, což vedlo k relativnímu snížení důležitosti postavení Evropy.
Mohlo by vás zajímat
Cena za sjednocení
Názory USA na evropskou jednotu závisí na dvou faktorech, toleranci nákladů a očekávaném sjednocení. Washington tradičně podporoval evropskou jednotu v boji proti sovětským a ruským hrozbám, ale bránil se krokům, které mohou zpochybnit americký vliv nebo jeho preference vůči Číně. Tento dvojí cíl podpory integrace s cílem vybudovat schopnějšího partnera a zároveň si zachovat vliv USA, formoval transatlantické vztahy od počátku studené války.
Podpora Spojených států ekonomické integraci Evropy byla původně motivována přesvědčením, že odolná západní Evropa bude lépe vzorovat sovětskému vlivu a sníží potřebu amerického zapojení. V polovině 50. let však Washington dospěl k závěru, že integrace může uspět pouze tehdy, když bude spojena se silným bezpečnostním závazkem USA. Postupem času se to, co začalo jako dočasné opatření, vyvinulo ve strukturální prvek Aliance.
Podle časopisu Journal of European Integration používají američtí tvůrci politik závazné strategie k zajištění loajality prostřednictvím pozitivních pobídek nebo donucovacích opatření.
Éra „donucovacího závazku“
Během první administrativy amerického prezidenta Donalda Trumpa (a ještě více té současné) Bílý dům vycházel z předpokladu, že Spojené státy jsou na evropském kontinentu nepřiměřeně přítomny ve formě amerických jednotek. Trump navíc evropskou integraci nepovažoval za strategickou investici, ale za potenciální závazek, který by se mohl odchýlit od americké politiky vůči Číně.
Na rozdíl od svých předchůdců Trump zpochybňuje samotnou hodnotu Aliance. Zatímco předchozí administrativy občas přijímaly protekcionistická opatření k ochraně konkrétních odvětví ekonomiky, Trump považuje obchodní nerovnováhy obecněji za hlubokou hrozbu pro Spojené státy.
Z americké perspektivy vnímá autonomnější a ekonomicky sjednocenější Evropu jako problematickou. Washington se obává, že sjednocená Evropa by mohla fungovat jako náhradní obchodní partner Pekingu nebo konkurovat v klíčových technologických odvětvích.
Americká technologická dominance
To by Washingtonu ztížilo udržení si výhody v oblasti špičkových vojenských schopností, na kterých jeho síla stojí. Evropská politika v oblasti pokročilých technologií je pro Spojené státy již dlouho problémem nejen ekonomicky, ale i strategicky. Evropa je důležitým trhem pro prodej amerických inovativních technologií, což pohání celkovou konkurenceschopnost amerického technologického ekosystému.
Navíc to pomáhá americkému obrannému průmyslu. Americká armáda se spoléhá na pokročilé technologie vyvinuté i díky přístupu na evropské trhy. Evropská konkurence by mohla snížit vliv USA a zkomplikovat úsilí bojovat s Pekingem. V tomto smyslu je evropská jednota – pokud není jasně podřízena strategickým cílům USA – vnímána v Bílém domě jako překážka.
Náklady na odchod
Aby se omezily evropské akce, které by mohly podkopat strategii USA, tak se Trumpova administrativa spoléhá především na donucovací strategie. Trump vyhrožuje přímými hrozbami a varuje před negativními důsledky, jako je snížení bezpečnostní spolupráce, pokud evropské země nesplní jeho požadavky.
Evropa ale zůstává vojensky slabá. Erik Stijnman, podplukovník armády v aktivní nizozemské službě a vedoucí výzkumný pracovník think-tanku Clingendael, hovoří o evropské vojenské nerovnováze. Tvrdí, že Evropa má „málo zubů“.
Rád cituje evropského komisaře pro obranu Andriuse Kubiliuse, který říká, že 450 milionů Evropanů by nemělo prosit 340 milionů Američanů, aby ochránili Evropu před 140 miliony Rusů, kteří se nedokážou vojensky postavit 38 milionům Ukrajinců.
Během summitu NATO v Haagu se členské země rozhodly vyčlenit alespoň 3,5 procenta HDP na základní obranné potřeby. Stijnman si však klade otázku, proč se výkonnost měří procenty výdajů, nikoli schopnostmi. Většina evropských zemí zvyšuje výdaje lineárně, postupně a nakupuje více stejného vybavení na základě stávajících předpokladů. Tento přístup nemusí nutně odradit protivníky ani vyhrát budoucí války.
800 miliard eur (19,4 bilionů korun) na evropský program vyzbrojení ReArm by mělo Evropanům zároveň připomenout, že se peníze daňových poplatníků neutratí na zdravotnictví, vzdělávání ani bydlení.
Slabá vojenská produktivita
Stijnman poukazuje na to, že pouhé navýšení finančních prostředků neopraví špatný poměr. V Nizozemsku je méně než 44 000 aktivních vojáků, z nichž pouze 8 000 slouží v bojových jednotkách. Dalších 25 000 civilních pracovníků tyto síly podporuje, což má za následek špatný poměr 1:8. Evropské země NATO dohromady zaměstnávají 1,4krát více personálu než USA, a přitom stále generují menší bojovou sílu.
Diskuse o potenciální misi vedené Evropou na Ukrajině se ukázaly jako varovný signál. Evropa by nebyla schopna ani ochotna nasadit vojáky v dostatečném počtu bez americké podpory.
Definování strategické autonomie
Stijnman navrhuje, aby se vojenská produktivita posuzovala podle poměru vojáků k počtu bezpilotních nebo autonomních vozidel. Pouhé navýšení vojenských výdajů nepovede k lepší obraně ani k efektivnějším bojovým jednotkám.
Clingendaelův institut definuje evropskou strategickou autonomii jako schopnost Evropy činit vlastní rozhodnutí a mít k dispozici nezbytné prostředky k jejich realizaci. Evropu popisuje jako vojensky slabou, takže se nehodí pro svět poznamenaný ruským revizionismem a méně předvídatelnými Spojenými státy. Může za to hlavně malá politická vůle posílit vojenské schopnosti Evropy.
Většina členů Unie stále považuje NATO za páteř kolektivní obrany; evropská strategická autonomie se proto musí rozvíjet jako doplněk k Alianci, nikoli jako její konkurence. Autoři navrhují začlenit vojenskou úroveň ambicí EU do procesu obranného plánování NATO.
Kritérium 50 procent
Autoři studie Clingendaelova institutu navrhují, aby evropští členové NATO společně splnili 50 procent cílů plánování sil Aliance. Odstranění klíčových evropských nedostatků v oblasti strategické mobility a protiraketové obrany by vyžadovalo značné výdaje v řádu miliard eur po dobu deseti let.
Bez toho bude Evropa i nadále disponovat pouze asi 10 procenty špičkových amerických kapacit, a to i přes to, že vynakládá zhruba třetinu amerického obranného rozpočtu. Strategické překážky společné vojenské síly jsou značné a jsou hluboce zakořeněné v národních rozdílech. Rozdílná politická vůle a vnímání hrozeb znamenají, že východní evropské státy vnímají největší ohrožení ze strany Ruska, zatímco jižní státy se zaměřují na Blízký východ a severní Afriku.
Chybí jaderná evropská doktrína
Evropskou fragmentaci zesiluje 27 různých systémů výzkumu a vývoje vojenských technologií. Evropský trh s obranou zůstává roztříštěný, což zvyšuje jednotkové náklady na vývoj nových zbraní. Kromě toho jaderné zbraně vlastní pouze Francie a Spojené království a neexistuje společná doktrína pro jejich použití v evropském kontextu.
Existují také právní a ústavní omezení. Země jako Irsko a Rakousko si zachovávají doložky o neutralitě. Svou roli hraje i veřejné mínění a fiskální stropy. Sociální výdaje a pravidla pro dluh brání investicím. Plán na přezbrojení Evropy, jak s ním počítá Komise z roku 2025, navrhuje mimorozpočtový nástroj ve výši 800 miliard eur, který by tento problém řešil.
Úspěch je ale nejistý kvůli rozdílným strategickým přístupům. Evropa se musí buď stát tvůrcem své vlastní bezpečnosti, nebo zůstat geopolitickým trpaslíkem. Volba zůstává na Evropanech a čas na její uskutečnění se krátí.
