Česká lékárnická komora (ČLnK) pochybila, když její disciplinární orgán uložil pokutu odbornému zástupci provozovatele lékárny za konkrétní pochybení lékárníků. Rozhodl tak Nejvyšší správní soud (NSS), který sice vyhověl kasační stížnosti komory, avšak zároveň potvrdil rozhodnutí Městského soudu v Praze (MS) a omezil tak disciplinární pravomoc komory.
Čestná rada ČLnK coby disciplinární orgán komory uložila v roce 2016 pokutu 20 tisíc Kč odbornému zástupci společnosti Sanovia a.s., která tehdy provozovala lékárnu Novea v Novém Boru. Prohřešku se měl tento zástupce dopustit tím, že měl nedostatečně vykonávat nad lékárnou odborný dohled, protože se ve dvou případech vydal lék na již neplatný předpis a zdejší vedoucí lékárník neměl být v lékárně přítomen tak, aby splňoval údajnou zákonem stanovenou povinnost osobní účastni na provozu lékárny.
Žalobě proti tomuto rozhodnutí vyhověl letos v únoru Městský soud v Praze (MS), který rozhodnutí čestné rady ČLnK zrušil. Podle MS v Praze nemůže nést odborný zástupce odpovědnost za jednotlivá pochybení konkrétních lékárníků, ale může tomu tak být pouze v případě, že by se již jednalo o systémové selhání. V případě druhém pak soud konstatoval, že komora nemá pravomoc, aby upravovala podmínky výkonu funkce vedoucího lékárníka.
Proti tomuto rozhodnutí podala ČLnK kasační stížnost, v níž se snažila nově doložit, že v dané lékárně došlo i k dalším pochybením. Na nich se měla podílet i nedostatečná osobní přítomnost vedoucího lékárníka v lékárně, což ve svém souhrnu lze hodnotit jako systémové pochybení, za které má nést odpovědnost odborný zástupce. ČLnK také odmítla výklad soudu, že nemá pravomoc ohledně regulace podmínek výkonu funkce vedoucího lékárníka, což je praxe dosud nezpochybňovaná ani Státním ústavem pro kontrolu léčiv, Ministerstvem zdravotnictví či soudy.
Požadavek na regulaci minimálního rozsahu osobní přítomnosti vedoucího lékárníka v lékárně sleduje podle ČLnK legitimní zájem na odborném řízení lékárny a žádným způsobem nezasahuje právní jistotu člena komory. Pokud by nebylo možné nadále vyžadovat osobní přítomnosti vedoucího lékárníka v lékárně, lze podle komory zároveň tvrdit, že by tuto funkci mohl vedoucí lékárník bez jakýchkoli obtíží vykonávat pro více lékáren zároveň, což ale zákon neumožňuje.
Mohlo by vás zajímat
NSS kasační stížnosti ČLnK vyhověl a rozsudek MS zrušil, avšak v otázce odpovědnosti odborného zástupce a pravomoci komory upravovat činnost vedoucích lékárníků mu dal za pravdu.
[mn_protected]
Podle soudců NSS by totiž odborného zástupce za vydání léku na prošlý lékařský předpis bylo možné vyvodit jen tehdy, pokud by mělo pochybení prokazatelně původ v jeho nesprávném či nedostatečném odborném řízení dané lékárny. „Úkolem odborného zástupce je tak výhradně řádné odborné řízení předmětné lékárny, které spočívá v metodickém vedení a nastavení potřebných preventivních a kontrolních mechanismů, a nikoli v každodenním dohledu nad způsobem nakládání s léčivy jednotlivými farmaceuty. Za dodržování právních předpisů při běžné činnosti lékárny jsou totiž primárně odpovědní lékárníci a jejich vedoucí,“ konstatuje se ve zdůvodnění rozhodnutí NSS.
Ohledně způsobu výkonu funkce vedoucího lékárníka konstatoval NSS, že v zákonu o profesních komorách je zakotveno oprávnění ČLnK stanovit podmínky k výkonu soukromé praxe svých členů, k výkonu vyjmenovaných funkcí i k vydávání osvědčení o splnění těchto podmínek. Stanovením podmínek k výkonu se podle NSS ovšem rozumí předpoklady, které musí splňovat uchazeči o soukromou praxi či o příslušnou funkci z řad členů profesních komor za účelem vydání potřebného osvědčení, a nikoliv následný způsob realizace těchto činností.
Podle NSS je zřejmé, že ze znění § 2 odst. 2 písm. c) zákona o profesních komorách není možné dovozovat zmocnění ČLnK k regulaci způsobu výkonu soukromé lékárenské praxe, funkce odborného zástupce ani funkce vedoucího lékárníka po vydání příslušného osvědčení. Taková pravomoc nevyplývá podle soudu ani z ustanovení § 2 odst. 1 písm. a) zákona o profesních komorách, podle něhož komory dbají, aby členové komor vykonávali své povolání odborně, v souladu s jeho etikou a způsobem stanoveným zákony a řády komor. Profesní komory totiž mohou ve svých řádech upravit výkon povolání svých členů jen v zákonem vymezeném rozsahu, který pokrývá pouze podmínky pro vydání osvědčení k výkonu činností a funkcí vyjmenovaných v § 2 odst. 2 písm. c) téhož zákona. Tyto stavovské předpisy se mohou zabývat jen statusovými záležitostmi komor a jejich orgánů či disciplinárním řízením vůči jejím členům. V žádném případě ale podle NSS nemohou regulovat způsob vykonávání lékárenské činnosti držiteli jednotlivých osvědčení. To je upraveno přímo ve zvláštních právních předpisech, mezi které náleží především zákon o léčivech a jeho prováděcí vyhlášky. A ty žádnou minimální dobu, po níž by musel vedoucí lékárník nebo jím pověřený farmaceut pobývat v lékárně, nestanovují.
„Ustanovení § 6 licenčního řádu, které zavazuje vedoucího lékárníka k osobní účasti na řízení a provozu lékárny ve výši minimálně 75 % zákonem stanovené týdenní pracovní doby, a to v období, kdy je lékárna otevřena pro veřejnost, tedy vybočuje z mezí stanovených zákonem i předmětu úpravy uvedeného stavovského předpisu, neboť reguluje náplň činnosti vedoucího lékárníka, a nikoliv podmínky pro vydání osvědčení k vykonávání této funkce. Uložení takové povinnosti vedoucímu lékárníkovi stavovským předpisem profesní komory bez zákonné opory je v rozporu s čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky, podle něhož lze státní moc uplatňovat jen v případech, v mezích a způsoby, které stanoví zákon, jakož i s čl. 4 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jenž stanoví, že povinnosti mohou být ukládány toliko na základě zákona a v jeho mezích,“ uvádí se v odůvodnění
[/mn_protected]rozhodnutí NSS.
Petr Dimun
