Jako největší selhání českého energetického průmyslu lze označit stavbu uhelné elektrárny Adularya v Turecku. Ani po šesti letech od údajného dokončení prvního bloku není v provozu. Ekonomický deník získal nové informace, které ze selhání usvědčují firemní skupinu Vítkovice a jejího subdodavatele – rakouský Andritz.
Kdyby to byla pohádka, mohla by se jmenovat „O třech elektrárnách.“ Jenže je to realita, na kterou Ekonomický deník upozornil bývalý manažer firmy Vítkovice Power Engineering Miroslav Kelnar a kterou lze potvrdit z veřejných zdrojů. V širším okolí tureckého hlavního města Ankary byly v minulém desetiletí postaveny tři skoro stejné elektrárny. Mají fluidní kotle, podobný instalovaný výkon a všechny spalují málo výhřevný lignit z tamních dolů. Dvě elektrárny dnes jedou prakticky na plný výkon, jen elektrárna Adularya stojí bez užitku.
Prvním případem je elektrárna Tufanbeyli o třech blocích po 150 megawattech. Vlastníkem je společnost Enerjisa. Elektrárna je v provozu od roku 2016 a jak se zdá, funguje zcela spolehlivě. Podle webu enerjiatlasi.com, který nabízí základní informace o elektrárnách v Turecku, tato elektrárna předloni vyrobila 3,4 miliardy kilowatthodin elektřiny, což odpovídá využití kapacity na solidních 86,5 procenta.
Druhým příkladem je elektrárna Bolu Göynük, vlastněná společností Aksa Enerji. Tvoří dva bloky s výkonem 135 MW každý – tedy zhruba jako Adularya. Na rozdíl od ní však od roku 2016 spolehlivě funguje. Jak zmiňuje web enerjiatlasi.com, v roce 2020 tato elektrárna vyprodukovala 2,06 miliardy kWh. využití výrobní kapacity vychází na 87 procent.
Hlavní rozdíl: v dodavateli kotle
Teď je správný čas položit si otázku: v čem se dvě jmenované elektrárny odlišují od elektrárny Adularya, kterou postavila skupina Vítkovice a profinancovala Česká exportní banka? Mají jiného generálního dodavatele a jiného dodavatele kotlů. Do elektrárny Tufanbeyli je dodal americký Foster Wheeler, v případě Bolu Göynük to byly Slovenské energetické strojárne (SES). V obou případech se jedná o zkušené výrobce kotlů s dobrými referencemi.
Foster Wheeler a SES měly zájem dodat kotle i do elektrárny Adularya. Jenže skupina Vítkovice vedená Janem Světlíkem přidělila zakázku na konci roku 2010 nepochopitelně rakouské společnosti Andritz, která přitom s výrobou fluidních kotlů na uhlí o požadované velikosti neměla dostatek zkušeností. Andritz v té době vyráběl kotle pro menší bloky (vesměs spalování biomasy či odpadů) s elektrickým výkonem do 50 megawattů, jenže jeden blok Adularye měl výkon 145 megawattů.
Ekonomický deník zaslal společnosti Andritz dotazy k této zakázce, avšak Andritz na ně dosud neodpověděl.
Jak Ekonomický deník již dříve uvedl, dopadlo to špatně. Po několika týdnech provozu se kotel prvního bloku zanesl zatuhlým popelem a musel být odstaven (stalo se tak v dubnu a znovu v červnu roku 2016). Vítkovice pro tento jev mají jiné vysvětlení, které dlouhodobě prezentují v médiích: na vině je turecký investor ze skupiny Naksan Holding, který dodával do elektrárny méně kvalitní uhlí, než k jakému se zavázal v kontraktu. Kotel je prý v pořádku, problém je třeba ve vysokém obsahu chloru v uhlí.
Černého Petra má v ruce ČEB
Zatímco zúčastněné strany si přehazují vinu mezi sebou, hlavního poraženého už známe. Jsou jím čeští daňoví poplatníci, který tuto „fušeřinu“ nakonec zaplatí. Úvěr ve výši 433 milionů eur (v přepočtu 10,6 miliardy korun) na stavbu elektrárny Adularya poskytla státem vlastněná Česká exportní banka a pojistila ji (také státní) pojišťovna EGAP.
Česká exportní banka předloni nabídla tuto pohledávku k prodeji, termín pro podání nabídek byl na počátku dubna loňského roku. Podivné je, že ani po více než deseti měsících banka oficiálně nezveřejnila jméno vítěze soutěže. Jak na konci ledna uvedl Ekonomický deník, podle zdrojů z trhu by měl pohledávku koupit turecký Yildizlar SSS Holding. Je prakticky jisté, že banka prodá pohledávku s vysokou ztrátou, kterou ve výsledku zaplatí daňoví poplatníci.
David Tramba
