S blížícím se novým rozpočtem Evropské unie, jehož návrh za necelý týden předloží Komise Evropskému parlamentu, jsme se zeptali europoslance Luďka Niedermayera, který dříve působil jako víceguvernér České národní banky, na několik palčivých dotazů. Jak se odrazí menší příjem peněz z EU na chodu České republiky? Bude jejich příjem podmíněn plněním evropských hodnot?
Evropská komise bude na začátku května projednávat strukturální změny v kohezních fondech EU. Uvažuje se nad přesměrováním peněz, které byly dříve určené na rozvoj východní Evropy, do uprchlickou vlnou postižených zemí na jihu Evropy. Máte představu, jak by se takový krok podepsal na ekonomické situaci České republiky?
Pokud skutečně dojde k úpravě parametrů čerpání kohezních fondů, nebude to zřejmě v náš prospěch, na druhou stranu by však úbytek finančních zdrojů z EU pro nás neměl být nějak zásadní.
Z delšího pohledu země, která se již jasně blíží hranici, nad kterou se dle dnešních pravidel kohezní pomoc zásadně omezí, by určité rozvolnění pravidel a tlak na kvalitu místo kvantity byl dobrým posunem.
Pokud by se celá tato diskuse zasadila do kontextu co nejlepšího využití dnes velmi malého evropského rozpočtu na ty nejvíce tížívé problémy dnešní Unie, měli bychom ji podporovat a určitým rozumným a vyváženým změnám nebránit.
Probírala se podobná strategie (podpora jihu EU na úkor východu) na nějakém jednání výboru ECON?
V prvé řadě je třeba uvést, že problematika kohezní politiky spadá do kompetence výboru REGI, a nikoli výboru ECON. Ale samozřejmě i poslanci ve výboru ECON o daném tématu diskutují a zaujímají k němu postoj. Bylo by chybou stavět proti sobě „jih“ a „východ“ EU, naopak je třeba hledat takové řešení, které napomůže rozvoji všech oblastí EU.
Při debate v ECONu však často správně zaznívá (zejména od mých kolegů a konzervativců), že většina odpovědnosti v ekonomické politice je věcí národních vlád a rozhazování peněz či růst dluhů není cesta z problémů, ale obvykle spíše k jejich prohloubení.
Plánujete jako europoslanci podniknout společné kroky proti takovým změnám, případně s kolegy z Pobaltí a zemí V4?
Já a předpokládám, že i mí kolegové si počkáme na zveřejnění návrhu Komise a pak se případně budeme radit o dalším postupu. Nejen s kolegy poslanci, ale samozřejmě i našimi diplomaty.
Jistě budeme každý z nás bojovat za co největší obálku pro naše země, současně je však třeba mít na zřeteli i společný evropský zájem, aby kohezní politika fungovala jako celek a pomáhala všem zemím, které se potýkají s nějakým strukturálním problémem. Nikdo by neměl vstupovat do jednání s přehnaným očekáváním a zahleděný sám do sebe a nikdo by z jednání neměl odcházet s pocitem poraženého a odstrčeného.
Měli bychom se snažit hledat dobrá, společná řešení, která pomohou v těch nejvíce tíživých oblastech. Silná a fungující Evropa je to, co je nakonec přínosem pro všechny.
Prezident Macron nedávno v Evropském parlamentu varoval před možnou ‚občanskou válkou‘ mezi východem a západem nad evropskými hodnotami. Nerozpoutal by takový krok podobný konflikt? Jak byste jako europoslanec vysvětlil Čechům, že je taková změna v jejich zájmu?
V zájmu nás Čechů je především fungující EU, protože od toho se odvíjí i naše prosperita. Proto musíme být schopni nevidět jen sami sebe, ale dospět ke kompromisu, který bude přijatelný pro všechny. Chtít konzervovat stav, kdy nám ostatní země posílají miliardy ze svých daní a “urazit se”, když peněz bude méně, je dětinské a hloupé.
Fungování Unie musí být prospěchem pro všechny její členy, tedy jak pro čisté příjemce, mezi které se řadíme i my, tak pro čisté plátce, kteří do evropského rozpočtu více odvádí, než z něj získávají. A nemyslím, že princip solidarity, zde bohatších s chudšími, je zpochybněn. Ale musíme být také více než dříve připraveni na hledání rovnováhy mezi zeměmi, které ekonomicky rostou a které naopak ekonomicky stagnují, byť se tak mnohdy děje vinou chybné národní hospodářské politiky, což by mělo jakékoliv evropské řešení nepochybně zohledňovat.
A musíme si též uvědomit, že to, jak kohezní miliardy využíváme, kolik neefektiv a podvodů se u toho událo, bohužel tento jinak moc potřebný nástroj diskredituje. Měli bychom proto napnout síli k tomu, abychom naše partnery přesvědčili, že to lze dělat i jinak. Bohužel, v tomto je velkou překážkou třeba osoba pana premiéra.
Aleš Chmelař v našem rozhovoru řekl, že „… Evropská komise nic takového nechce. A ten argument je jasný. Kohezní politika byla vytvořena proto, aby podporovala situaci strukturálně slabších států tak, aby nedocházelo k sociálnímu nebo ekonomickému pnutí. To je logika, které se nesmíme vzdát. Negativní podmíněnost vázaná na azylovou nebo migrační politiku je nesmysl nejenom politicky, ale i technicky.“ Financial times, Bloomberg a i Spiegel však mluví o vytvoření „cohesion and values“ politiky, která bude klást důraz právě na solidaritu a hodnoty EU. Kdo má podle vás pravdu?
Socioekonomický kontext, ve kterém vznikala kohezní politika, je poněkud odlišný od toho, který tu máme dnes, a proto je přirozené, že dochází i k proměně kohezní politiky. S postupujícím procesem evropské integrace roste poptávka po větší provázanosti společných evropských politik a z toho plynou i požadavky, aby kohezní politika odrážela situaci členských států v oblastech typu životní prostředí nebo inovace, či míru zátěže, jaké jsou jednotlivé členské státy vystaveny v oblasti azylu a migrace. Vzhledem k tomu, že soudržnost EU se výrazně odvíjí i od dodržování společných hodnot, jako je demokracie a právní stát, je ve společném zájmu vytvářet i prostřednictvím nástrojů kohezní politiky podmínky pro to, aby se tyto hodnoty v EU posilovaly, a ne naopak oslabovaly.
Ale bez ohledu na to otázka toho, “kdo má pravdu”, postrádá smysl. Pokud by se všichni čistí plátci rozhodli, že správné je to, co naznačují FT, a čistí příjemci se shodli na tom, že pravda je na straně pana Chmelaře, nepřiblíží nás to ani o milimetr řešení.
Důležitější je aby obě strany chápaly argumenty svých odpůrců a společně hledaly dobrý kompromis. Musíme tomu zásadně pomoci i my. Protože, když to vezmu ryze účetně, v sázce jsou peníze, které naše země potřebuje, hlavně na budování infrastruktury, rozvoj školství, vědy či sociálních služeb. A je nejvyšší čas pochopit, že neefektivní využití peněz, rozdávání stovek milionů velkým firmám a podobné stále více rozšířené praktiky asi nejen u nás, představují rychlou cestu ke konci této, pro fungování společné Evropy potřebné, politiky.
Filip Hanka
