Nezákonné dělení veřejných zakázek bylo častým způsobem, jímž si zadavatelé zjednodušovali práci při realizaci veřejných zakázek. Přestože tento nešvar není s postupujícím zpřesňováním výkladové praxe tak častý jako dříve, nebude škodit, když se podíváme na nedávný rozsudek Nejvyššího správního soudu (NSS) v této záležitosti.
Centrum služeb pro silniční dopravu v roce 2009 realizovalo veřejné zakázky na zřízení pozic krajského koordinátora pro provádění prevence v oblasti bezpečnosti silničního provozu a dopravní výchovy. Rozdělením na 14 dílčích zakázek (realizovaných odděleně pro jednotlivé kraje) však došlo ke snížení předpokládané hodnoty veřejných zakázek pod limit stanovený zákonem o veřejných zakázkách. Za toto nezákonné dělení veřejné zakázky udělil Úřad pro ochranu hospodářské soutěže (ÚOHS) zadavateli pokutu ve výši 1 mil. Kč. Rozhodnutí předsedy ÚOHS zadavatel napadl správní žalobou. Krajský soud v Brně tuto žalobu zamítl, proto se Centrum služeb pro silniční dopravu obrátilo s kasační stížností k Nejvyššímu správnímu soudu (NSS).
Zadavatel ve své argumentaci poukázal na místní i věcnou provázanost koordinátora s konkrétním krajem a zdůraznil, že se svým postupem snažil otevřít zadávací řízení místním malým subjektům. Zdůraznil rovněž, že ještě před zahájením správního řízení vyhlásil výběrová řízení jako jedinou zakázku, přičemž v řadě případů nedošlo ke změně dodavatele, k výraznému posunu v nabídkových cenách ani k rozšíření okruhu uchazečů. Podle názoru zadavatele rovněž nedošlo ve správním řízení k zohlednění nové příznivější právní úpravy, která nepovažuje v duchu unijních směrnic dělení zakázek za nežádoucí. ÚOHS se ve svém vyjádření zdůraznil správnost svého postupu. Správní delikt, jehož se zadavatel dopustil, je založen na odpovědnosti bez ohledu na zavinění. ÚOHS rovněž odmítl, že by nová právní úprava byla pro zadavatele příznivější, neboť i podle ní by se svým jednáním dopustil správního deliktu.
NSS zopakoval, že zákon č. 137/2006 Sb., o veřejných zakázkách, ve znění pozdějších předpisů (ZVZ) umožňoval rozdělení veřejné zakázky na části, nepřipouštěl však rozdělení veřejné zakázky na více veřejných zakázek a s tím související snížení předpokládané hodnoty veřejné zakázky pod zákonný limit. NSS dále polemizuje se zadavatelovou argumentací, že v daném případě je nutné brát ohled na hodnocení věcné souvislosti ve vztahu k teritoriálním specifikům jednotlivých krajů. Už krajský soud však dokázal, že rozdíly mezi jednotlivými zakázkami byly spíše kosmetické, čemuž NSS přisvědčil.
Navíc nic zadavateli nebránilo, aby veřejnou zakázku rozdělil na části při zachování celkové předpokládané hodnoty veřejné zakázky. Jelikož je pro naplnění skutkové podstaty správního deliktu nutné, aby zadavatel svým jednáním podstatně ovlivnil nebo mohl ovlivnit výběr nejvhodnější nabídky, neobstál ani argument zadavatele, že nemohlo dojít ke snížení okruhu zájemců, protože jednotlivé veřejné zakázky byly zveřejněny na jeho úřední desce. Pro naplnění skutkové podstaty správního deliktu totiž postačí potencialita takového ovlivnění. Uveřejněním na úřední desce nelze nahradit okruh zájemců oslovených Věstníkem veřejných zakázek, který je primární zdrojem informací o vypsaných veřejných zakázkách.
NSS rovněž potvrdil správnost posouzení nové právní úpravy ze strany krajského soudu v podobě zákona č. 134/2016 Sb., o zadávání veřejných zakázek, ve znění pozdějších předpisů (ZZVZ). I podle ZZVZ by postup zadavatele musel být posouzen jako ohrožovací správní delikt a opět odkazuje na možnost zadavatele rozdělit veřejnou zakázku v souladu se zákonem.
Jiří Reichl07
