Nový Akční plán ČR pro rozvoj ekologického zemědělství (EZ) si klade za cíl dosáhnout 22procentního podílu ekologických ploch na zemědělské půdě ČR, s výhledem 25 procent do roku 2030. To je ostatně i cíl stanovený Evropskou komisí pro celou EU. Dokument dále počítá s navýšením spotřeby biopotravin a jejich podílu na veřejném stravování. Pokud se ekozemědělství překlopí do většího mainstreamu, udělá to s ekonomikou divy, tvrdí Jiří Lehejček a Andrea Hrabalová z České technologické platformy pro ekologické zemědělství, kteří se na tvorbě plánu podíleli.
Je 22 procent zemědělské plochy v režimu ekologického zemědělství (EZ) v roce 2027 hodně, nebo málo?
JL: Akční plán v tomto konverguje k cíli EU, není tedy ani více ani méně ambiciózní. U nás je to nyní přes 15 procent, ale jde především o travnaté plochy. Potřebujeme zrychlit konverzi na orné půdě, kde jsme v mizivých jednotkách procent. Na druhou stranu je ČR státem s největším zorněním zemědělské půdy v EU. Takže i ty travní porosty mohou růst, zejména kvůli ochraně oblastí s přirozenou akumulací vod nebo ochranných pásem vodních zdrojů. Tam se bude zvyšovat tlak na omezení hospodaření na orné půdě. Domníváme se, že až se EZ překlopí do ještě většího mainstreamu a stane se součástí veřejného stravování, tak to s ekonomikou udělá takové divy, že se těmto cílům budeme v roce 2030 třeba i smát.
AH: Procenta podle mě nejsou tak důležitá jako ta strategie samotná. Akční plán vznikal přes rok a vycházelo se z předpokladu, že bude pokračovat již nastolený pozitivní trend. Jsme schopní toho dosáhnout. Strategie EU Farm to Fork (Od zemědělce ke spotřebiteli – pozn.red.) nám to jen usnadnila. A pokud se podaří víc procent, bude to skvělé.
Jak jsou na tom v jiných státech EU?
AH: Rozdíl v jednotlivých zemích je značný – od dvou tří procent až po 26 procent třeba v Rakousku. V průměru je to v EU 8,1 procenta a stále to roste. Podobně jako u nás, kdy do EZ vstoupily nejprve farmy zaměřené na pastevní chov mastného skotu, tomu bylo dříve v sousedním Německu či Rakousku. S růstem poptávky po biopotravinách společně s aplikací inovativních postupů a environmentálně šetrných agrotechnik se rozvoj EZ přesunul i do nížin a na ornou půdu.
Dokud se do ceny nepromítne hodnota, bez dotací to nepůjde
Vyplatí se EZ ekonomicky?
AH: EZ nejde dělat pouze z ekonomických důvodů a za účelem maximalizace zisku. Hospodaření musí být ekonomicky životaschopné, ale současně environmentálně šetrné. Smyslem je najít rovnováhu mezi produkcí zboží a poskytováním veřejných statků, ideálně bez přílišné závislosti na dotacích. Dokud se však do ceny produktů nepromítne hodnota, kterou EZ pro společnost přináší, jsou dotace nutností. Jsou také jedním z hlavních motivů k přechodu na EZ. I to, že u nás máme 15 procent zemědělské půdy v EZ a z toho 80 procent tvoří louky a pastviny, je důsledek politiky. Dotace na ornou půdu v EZ, při nejistotě odbytu a získání cenové prémie za bio v důsledku málo rozvinutého trhu biopotravin, u nás zatím nevykryjí intenzivní způsob hospodaření. Proto máme nízký podíl orné půdy v EZ.
JL: Já bych k tomu doplnil, že bez dotací by ekonomicky nevycházely ani intenzivní chovy masného či mléčného skotu. Přitom dostávají platby za něco, co z pohledu EZ není welfare. Celá zemědělská politika je politické rozhodnutí. To není a priori špatně. Nepovažujeme však za fér, že ten obrovský rozdíl mezi konvencí a EZ není vidět na pultech obchodů. Proto to ekonomicky vychází jinak. Když se člověk baví s ekonomy, tak říkají, že je třeba dotovat pouze takové věci, po nichž je společenská poptávka, mají společenský přínos a trh je nedokáže ocenit. Nejryzejším příkladem toho je právě životní prostředí.
Není výjimkou, že zemědělci svoji bioprodukci stále prodávají jako konvenční. Proč?
JL: Těch důvodů je víc. To, aby se potravina v biokvalitě dostala až ke spotřebiteli, vyžaduje určitou znalost a infrastrukturu. A pokud něco z toho v řetězci chybí, tak to tam i skončí. Infrastruktura a znalost je v konvenci na rozdíl od EZ dlouhodobě rozvíjená a dotovaná. Je proto nutné podpořit infrastrukturu, poradenství a sdružování, byť může mít trochu historickou pachuť.
AH: Pokud například pěstujete obilí v EZ, máte problém ho uskladnit. Konvenční zemědělec uloží produkci v jakémkoli ZZN (zemědělské zásobování a nákup – pozn.red.), které s tím pak obchoduje. Ale v EZ nemáte investice na vybudování posklizňových linek dodnes. Sypou to do různých hal či rukodělných sil, nejčastěji je ale úroda prodána hned z pole při sklizni, což není výhodné. Jde o malé objemy, někteří tak ani nenaplní kamión certifikovaného obchodníka, aby k němu zajel. To samé platí pro biomléko a biocisterny, zejména pokud nejste v dobrém svozovém místě. Nebo pro jatka, kterým se nevyplatí porážet v biu. V EZ jedou hlavně malé farmy, co zásobují své okolí. Jakmile překročíte určitou hranici velikosti nebo potřebujete zaměstnance nad rámec rodiny, je to krok do neznáma.
Jakou roli v tom hraje spotřebitel?
AH: Velmi důležitou. EZ je však stále velmi malý segment. Naprostá většina lidí nakupuje v supermarketech a ty zase ovlivňují cenu a to, co kupujeme. Nejsme uvědomělí, nepátráme po původu potraviny, nehledáme. Bohužel se to pak promítá v poptávce po domácích biosurovinách. Takováto odezva společnosti je pro ekologické zemědělce demotivující. Dost už se ale změnilo a věřím, že ještě změní. Pomáhají osvětové akce, semináře ve školách, exkurze na ekofarmy apod.
JL: Spotřebitel začíná čím dál víc slyšet na bioprodukci a EZ. To podle mne pomůže nakonec roztočit všechno to, o čem se teď bavíme. Jak bude EZ sílit, problémy začnou samy odpadat. Zajímavým doplňkem pro farmy může být prodej ze dvora nebo farmářské trhy, to může to její ekonomice velmi pomoci.
Srdcaři a investoři
Jak vypadá typický ekologický zemědělec? Co ho motivuje, že začne produkovat bio?
AH: Především je třeba říct, že typická ekofarma neexistuje. Zmínila bych dva hlavní motivy. Srdcaři – rodinné farmy s vlastní půdou, kterým EZ dává smysl, žijí tím a budují kvalitu svého majetku, tedy půdy. A pak ti velcí, s manažery a investičními zájmy, kteří si pomalu uvědomují, že s konvenčním zemědělstvím si nevystačíme, a současně vidí rychle rostoucí a perspektivní trh.
Také potravinářské společnosti a samotné řetězce již řeší, jak zcertifikovat své dodavatele a motivovat je do „nadstaveb“, například u mléka ke „GMO free“ produkci a tedy k vyloučení geneticky modifikovaných krmiv (vzdání se GMO sóji z dovozu). Nebo se snaží podporovat tzv. regenerativní zemědělství (hospodaření založené na obnově degradovaných půd zvyšováním jejich obsahu organického uhlíku – pozn.red.) tím, že u svých dodavatelů požadují dodržení stanovených zásad hospodaření. Tyhle trendy jsou v zahraničí již zcela zřejmé.
ČR je zemí s největší průměrnou velikostí zemědělského podniku v EU. Jak velké jsou „velké“ ekofarmy? A věnují se tedy spíše živočišné výrobě?
AH: Rozptyl ve velikosti je u nás veliký, od rodinných farem a zelinářů o pěti hektarech až po farmy s 2.000 hektary. Největší ekofarma v ČR má přes 6.000 hektarů. Například farma Otročín u Toužimi hospodařící na téměř 1.700 hektarech je jedna z vůbec největších evropských mléčných ekofarem. Pro někoho je 700 dojnic už konvenční velkochov, ale oni to opravdu dělají s velkým ohledem na přirozené podmínky chovaných zvířat. Jsou ale i ty s rostlinnou výrobou. A mají dobré výnosy, jedna například dodávala mrkev do dětské výživy HiPP s nízkým obsahem dusičnanů. Opět jedna z největších – 870 hektarů orné půdy.
A tyto velké farmy si tedy už dokázaly vytvořit svůj zpracovatelský a dodavatelský řetězec? Příklady dobré praxe tu tedy jsou.
AH: Určitě. Například v roce 2012 vzniklo družstvo České biomléko, které zajišťuje odbyt z ekofarem. Sdružuje zhruba polovinu české produkce biomléka a daří se jim dobře. Existují i certifikovaná jatka, která si umí poradit s masem v biokvalitě. Máme i několik biomlýnů. Není to ale jednoduché.
JL: K tomu je třeba říct, že pokud chceme opravdu změnu, tak drobní zpracovatelé to nevytrhnou. Ti mají v ekonomice své místo, ale ať chceme nebo ne, tak hybatelem skutečné změny je standardní prodej v řetězcích. Tam se prodá kolem 80 procent potravin.
Do jaké míry mají sami zemědělci chuť se sdružovat a vytvářet společná odbytová družstva?
AH: Opět se vrátím k tomu českému specifiku – velkým farmám. Pokud máte dvě, tři farmy, každou s 1.000 hektary, tak ekonomická motivace spolupracovat je logicky nižší než u farem malých. Nerozhoduje otec nebo syn, ale akcionáři. V Rakousku spustili s nadšením jeden projekt cílený na zlepšení kvality půdy, „Humus projekt“, podpořily ho tři obce. Říkala jsem, to je skvělé, kolik to dělá plochy? A oni že se domluvilo 30-40 farem a dohromady daly 800 hektarů. Ten náš kontext prostě nelze pomíjet. Kromě velikosti je u nás i problém to historické přerušení a negativní zkušenost s JZD. Určitě je proto nutné zlepšit sdílení informací a podpořit sdružování poradenstvím. Pokud farmy uvažují o sdružení, často neumí vyřešit, jak sdílet riziko neúspěchu, jak se společně pojistit apod. Těch bariér je tedy několik.
Na domácí bio nelze tlačit, jinak se začne dovážet
Funguje nějaká spolupráce s obchodními řetězci? Už jste zmínili, že české a bio potraviny začínají zákazníky táhnout a obchody si to uvědomují.
JL: Řetězce fungují tak, aby vydělávaly. Pokud uvidí, že jim rozvoj EZ zajistí vyšší marže a obraty, tak to pro ně může být motivace, ale spíš z dlouhodobého hlediska. Svaz obchodu a cestovního ruchu (SOCR) společně s Karlovou univerzitou teď ale třeba rozjíždí projekt, který by měl motivovat dodavatele produkovat udržitelným způsobem, ať již ve vztahu k půdě nebo chovu zvířat. Je to jedna z prvních vlaštovek.
AH: Zájem určitě roste. Tomáš Prouza, předseda SOCR, je jedním z členů komise soutěže Česká biopotravina. Dalším z jejích partnerů je Globus, obchody mají tedy možnost seznámit se s výrobci. Když Billa chtěla do regionálních poboček dostat místní výrobce, zrušila pro ně podmínku zásobovat všechny pobočky. Velký zájem o bio mají e-shopy jako Rohlík nebo Košík. Ty své dodavatele oslovují napřímo. Na druhou stranu řetězce mají své podmínky a na těch při vyjednávání trvají – objemy, cena, slevy, vratky. Nechce se jim dělat výjimky pro malé bio, a tak to pro hodně dodavatelů není reálné. E-shopy jsou v tom flexibilnější, i když mám i negativní odezvu, že se jedná spíš o nárazové než dlouhodobé vztahy. V Německu třeba obchody vyjednávají s nejsilnějším svazem Biolandem, ten má kolem 40.000 zemědělců. A to už je velká síla. Společně se domlouvají i na kampaních. Snad se něco podobného někdy rozvine i u nás.
Akční plán si mj. klade za cíl dosáhnout pětiprocentního podílu biopotravin ve veřejném stravování. Jsou tedy veřejné zakázky cestou, jak dostat víc bioprodukce na trh?
JL: Určitě. Chybí však znalosti a zkušenosti.
Čerstvě schválená novela o potravinách přímo hovoří o tom, že zadavatelé mohou upřednostňovat biopotraviny. Stačí ale takové doporučení? Nechtělo by to závazné procento?
AH: Jsme na začátku. My jsme rádi i za to, že si někdo uvědomil, že má smysl propagovat kvalitu potravin a není jen mléko od krávy jako takové, ale že i mezi různým mlékem může být rozdíl. To už vidím jako pokrok. A zase nemůžeme na bio příliš tlačit, aby se nezačalo dovážet, protože naši zemědělci na to ještě nejsou připraveni. Jsou to dvě tendence: dejme číslo, které se musí splnit, versus pojďme pomalu a dělejme osvětu, za pět let to můžeme zpřísnit. Prostor se určitě nabízí ve školních projektech Ovoce a zelenina do škol a Mléko do škol, který nyní již z větší části financuje nikoli EU, ale stát (EU zhruba 120 mil. Kč ročně, stát zhruba 500 mil. Kč ročně – pozn.red.). Dodavatelé v bio kvalitě by mohli požadovat vyšší refundaci, ale příliš se to nevyužívá.
Jak to změnit?
AH: Větší osvětou. Dodavatelů, škol i rodičů. Aby se zajímali o to, co jejich děti dostávají. Pokud je jogurt z Německa a sýr z Polska, tak je to špatně, když si to platí stát.
JL: Já jsem spíš zastáncem toho postupného navyšování procent. Pokud se nastaví harmonogram, který je dlouho dopředu znám, tak se trh přizpůsobí. Větší ambice by neškodila. Ale je to taková noha ve dveřích, která zabrání tomu, aby se zabouchly. Jako klíčový problém vnímám to, jak se ve veřejném stravování vůbec vaří. Jestli se jako základ na omáčku použije pětikilová piksla z Vitany nebo základní suroviny.
Opět – jak to změnit?
JL: Uvedu příklad z Dánska, kde investovali do osvěty a školení. Postavili týmy, které jezdily po školních jídelnách a učili je, jak vařit z biopotravin, jak mít méně zbytků, aby to bylo pestré s menším množstvím masa. A tím pádem levnější a děti to dojídaly. Bylo to náročné, ale výsledek je, že obědy jsou dobré a nejsou dražší. Však i školní jídelna může být jedním z důvodů, proč se rodič rozhodne dát dítě do určité školy.
Na dotace nemáte nárok jen proto, že jste zemědělec
V Bruselu právě vrcholí jednání o reformě společné zemědělské politiky EU. Jak hodnotíte její podobu a přípravu národního strategického plánu pro rozdělování dotací z pohledu EZ?
JL: Čistě z pohledu sektoru EZ je dobré, že příprava strategického plánu neznamená konec EZ v ČR. Ale celkově je podle mne tento plán i celá reforma tragickým selháním. Ať chceme nebo ne, společná zemědělská politika je klíčovým nástrojem pro naplnění zemědělských cílů evropské Zelené dohody. Je to ekonomická páka k tomu, aby se to mohlo stát. Ty stovky miliard eur rozhodují o tom, jak se bude zemědělství vyvíjet. Evropský parlament byl v tom vždy velmi ambiciózní, ale teď zklamal, vyklidil pole.
Takže nová dotační pravidla toho podle Vás mnoho nezmění?
JL: Pořád tam je velký manévrovací prostor pro to, abychom peníze dali do krajiny a veřejných statků, a nikoli do produkce, která je pak zobchodovatelná v regálech. Ta podmíněnost v prvním pilíři je velmi důležité téma, na kterém se dá stavět. Ale diskuse o strategickém plánu probíhá pouze na oko a průběžné výsledky jsou spíše ukázkou kabinetní politiky. Z pohledu péče o kvalitní a odolnou krajinu si ale myslím, že nás to nikam neposune. Na druhou stranu jednání již teď nabralo velké zpoždění a zemědělci potřebují jistotu a kontinuitu. Jsme mezi dvěma mlýnskými kameny a ten výsledek tomu zatím bohužel odpovídá, na evropské i české straně.
Nemáte obavy z toho, že environmentální závazky povedou k nižší a dražší produkci a levnému, méně kvalitnímu dovozu ze třetích zemí, jak shodně tvrdí Agrární komora ČR a Zemědělský svaz?
JL: To je taková standardní argumentační mantra agrolobbistů. V okamžiku, kdy má Evropa nadprodukci potravin, značná část inovací směřuje ke snižování vstupů nebo přímo na přírodní preparáty a současně je tam velká ambice ke konverzi k EZ, tak bych se toho neobával.
AH: Kdybychom všichni teď přešli na eko, tak bude hodně zklamání a neúspěchů. Příliš by to bolelo. Ale když začneme postupně, tak to půjde. Začneme se zamýšlet nad tím, že okolí vod spíše zatravníme a na orné půdě budeme lépe hospodařit. Musí se ale změnit celá společnost. Budeme se snažit jíst domácí potraviny a produkovat méně odpadů. Máme příklady z Francie nebo Itálie, kdy se dvě nebo tři obce spojily, aby si udrželi svého zemědělce. Ten kvůli tomu změnil hospodaření, aby to společnosti dávalo smysl. To jsme ale někde v budoucnosti. Nemůžete teď zemědělcům nakázat, aby půdu, kde mají pšenici, zatravnili a pořídili si ovce.
JL: Každý zemědělský subjekt, včetně zemědělců, se musí pohybovat v mantinelech vymezených zákonem a je na státu, jak to nastaví. Zemědělské dotace jsou druhá věc. Ty jsou něčím podmíněné, neměly by být zadarmo. Pokud si zemědělec řekne, já tohle dělat nechci, mně to za ty peníze nestojí, tak se může dále pohybovat v zákonných mantinelech a dotace prostě nebrat. Tady je pořád ten pohled, že se musí dotace udělat tak, aby je dostali všichni. Ale to jsou veřejné peníze a veřejnost si stanovuje, co si bude platit. To je ten základní rozpor. Není to tak, že na to má někdo automaticky nárok, protože je zemědělec.
Helena Sedláčková
Česká technologická platforma pro ekologické zemědělství (ČTPEZ) vznikla v roce 2009 a sdružuje aktéry z oblasti vědy, výzkumu a vzdělávání, zemědělské a potravinářské produkce a obchodu a oborových nevládních organizací. Jejím cílem je vybudování a rozvoj znalostní platformy v oblasti ekologického zemědělství a produkce biopotravin. Spolu s PRO-BIO svazem ekologických zemědělců je členem Mezinárodní federace hnutí ekologického zemědělství (IFOAM).
