Nový občanský zákoník platí dva roky a vystavuje nemocnice obrovskému riziku stran odškodnění případných pochybení. Neexistuje „tabulka“ stanovující finanční meze za konkrétní poškození zdraví.
V roce 2007 vyplatila prostějovská nemocnice 16 milionů korun jako odškodné rodičům za smrt dítěte při banální laparoskopické operaci. V témže roce obdržela 18 milionů ochrnutá pacientka po zákroku v sokolovské nemocnici. Doposud rekordní částku 20 milionů odškodného zaplatila Fakultní nemocnice Královské Vinohrady za závažná pochybení lékaře při porodu. Nový občanský zákoník, který začal platit před dvěma roky, přitom vystavuje nemocnice ještě podstatně většímu riziku. Chybí v něm vymezení, kolik se má za konkrétní poškození zdraví platit a tak záleží jen na umění právníka poškozeného a přístupu soudu.
Většina případů sporů o odškodné přitom „před porotu“ ani nedojde a zdravotnická zařízení se s poškozenými raději dohodnou mimosoudně. Trend je zřejmý, soudci přiznávají mnohem vyšší odškodné za újmu na zdraví než v minulosti. Vyplácení odškodného přitom může trvat i 30-40 let. Nový občanský zákoník navíc rozšířil škálu nároků i subjektů, které mohou o kompenzace žádat. „Když například lékař provede špatně operaci profesionálnímu fotbalistovi, mohou mít na odškodnění teoreticky nárok i ostatní hráči z týmu. Jeho vyřazení totiž mohlo snížit jejich výkonnost a uvést je do psychicky nekomfortní situace,“ uvedla pro týdeník Ekonom Marcela Máchová z České asociace pojišťoven.
Děkan 3. lékařské fakulty UK Michal Anděl se domnívá, že řada lékařů v menších nemocnicích již proto nehodlá dělat komplikovanější operace a raději pacienty přesouvají do větších, zejména fakultních nemocnic. „I kvalitní endoskopické pracoviště má 1 perforaci tlustého střeva na 10.000 operací. Netřeba zdůrazňovat, že to může skončit úmrtím. Nebo například operace štítné žlázy – v malinkém procentu může být poškozen vratný nerv a člověk nemůže mluvit tak dobře jako dříve. Pakliže je to zpěvák, herec, nebo moderátor, je to velký problém. Ale i u člověka, který se hlasem neživí, jde o snížení společenského uplatnění a za to všechno nese nemocnice odpovědnost,“ řekl Anděl. „Není tedy divu, že některé nemocnice se bojí složitých výkonů a přesouvají se do velkých nemocnic. Těm se mohou na úkor toho zdražit pojistky,“ dodal.
Přeložíme pacienta na plicní?
„Náš obor je vysoce rizikový a představuje nejvyšší počet žalob, protože celá řada pacientek sahá k tomu nejbrutálnějšímu ohodnocení naší práce a neváhá ihned použít trestní oznámení, které, pokud je tam nějaká chyba, znamená zdrcující vliv na osobní i profesní život lékaře a ekonomickou stránku zdravotnického pracoviště. Rozsudek o nutnosti zaplatit 30 milionů za špatně vedený porod v jedné velké nemocnici a řada dalších procesů, kde jsou ve hře 20 milionové a vyšší částky, jsou jedním z velkých důvodů, proč nám mladí kolegové řeknou, že jde o velmi zajímavý a uspokojující obor, ale riziko je pro ně neakceptovatelné,“ řekl na nedávné tiskové konferenci České lékařské komory šéf gynekologicko-porodnické společnosti Jaroslav Feyereisl.
Jak už uvedl Zdravotnický deník, zatímco u nás se obavy ze žalob podepisují hlavně na porodnictví a gynekologii (60 až 70 procent soudních posudků je právě na tomto poli), v USA je spektrum vážně postižených oborů širší. Podle studie publikované v únoru v časopise New England Journal of Medicine jsou opakovanými žádostmi o odškodné sužováni také chirurgové, plastičtí chirurgové, neurochirurgové či ortopedičtí chirurgové. Vysoké riziko stížností postihuje také kardiology a kardiochirurgy, kterých je kvůli riziku a tím pádem vysokému pojistnému v některých státech nedostatek.
Že by obdobná situace mohla nastat i v Česku, se obává Jana Petrenko z pacientské organizace Koalice pro zdraví. „Dnes ve Spojených státech nikdo nechce dělat kardiochirurgii a porodnictví, protože je to riskantní a pojištění je příliš vysoké. Já bych byla nerada, abychom tu dospěli do stejné situace, že pacienti budou chodit od doktora k doktorovi, protože ten nebude chtít riskovat, případně se uchýlí k postupu, který sice moc nepomůže, ale neublíží,“ zdůrazňuje Petrenko.
Podle odborníků z pojišťovnictví je obava, že by česká situace mohla dosáhnout amerických rozměrů, nepravděpodobná. Nároky a výše pojistného však budou v budoucnu stoupat. Budeme se blížit standardu západoevropských zemí, které nekopírují americký extrém, ale za újmu na zdraví odškodňují vyššími částkami, než bývalo zvykem ve východoevropském regionu. S tím se podle pojišťovacích expertů budou muset české nemocnice naučit pracovat. Platí to především pro velké nemocnice s mnoha náročnými a komplikovanými výkony. Zejména v těchto případech může ve velkém počtu zákroků dojít k chybě s fatálními následky. V ambulantním sektoru cena profesního pojištění odpovědnosti neroste. Náhrady a riziko jsou zde totiž nesouměřitelně nižší.
České nemocnice nejsou dostatečně pojištěny
Týdeník Ekonom oslovil před nedávnem 50 nemocnic s dotazem na jejich pojistné limity pojištění profesní odpovědnosti za škodu. „Z nemocnic, které týdeníku Ekonom odtajnily své pojistné smlouvy, je na očekávaný nárůst vysouzených částek dobře připravena Krajská nemocnice Liberec, jejíž roční pojistný limit dosahuje 70 milionů korun. Většina ostatních nemocnic je ovšem výrazně podpojištěná, když jejich roční limit dosahuje sotva 20 milionů.“ Jelikož je dnes naprosto běžné, že odškodnění u závažných poškození zdraví (např. novorozenců u porodů) je na úrovni 10 – 20 mil. Kč, mohou kapacity takového pojištění vyčerpat pouhá jedna nebo dvě škody ročně.
„Při nastavení pojistného se zohledňuje typ a velikost nemocnice, jaká má pracoviště, některá jsou rizikovější, jiná méně, výše ročních příjmů nebo počet lékařů a odborného zdravotnického personálu. Rozhodující roli hraje rozsah pojištění, které si klient přeje sjednat, výše limitu, spoluúčast, sjednaná připojištění a výše sublimitů těchto rizik. A významnou měrou se v pojištění odpovědnosti nemocnic zohledňuje i škodní historie zdravotnického zařízení,“ popisuje rozhodující kritéria při sjednávání pojištění Petr Bačovský, vedoucí Oddělení pojištění odpovědnosti pro korporátní klientelu v pojišťovně Kooperativa.
Pojišťovny přitom nezohledňují pouze skutečně vyplacená plnění, ale i rezervy na nahlášené škody, které nebyly doposud vyplacené. Má-li například velká fakultní nemocnice 4 škody v roce s plněním 877 tisíc korun, na rezervách musí být další desítky milionů korun. V závislosti na soudních sporech musí pojišťovny počítat s vyplacením odškodnění i do 30 – 40 leté budoucnosti. „Pojišťovna sice může v aktuálním roce vyplatit jen určitou část škod, ale je současně povinna tvořit RNBS rezervy na všechny vznesené nároky (vypořádané soudně či mimosoudně) a ty jsou právě příčinou špatných výsledků pojišťoven. Tvořené rezervy se v účetnictví při tvorbě projevují v kapitole pasiv a zhoršují profitabilitu pojišťoven. Nehovořme tedy pouze o vyplacených škodách, ale dejme čestně na stůl i tunu vznesených nároků čekajících na verdikt – tzn. v drtivé míře na výplatu. Navíc se pojistné smlouvy uzavírají s mnohaletou retroaktivitou,“ popisuje situaci na blogu idnes.cz Robert Kareš, ředitel Pojišťovny VZP.
Upozorňuje tak na skutečnost, že „pojištění profesní odpovědnosti nemocnic je jedním z nejrizikovějších produktů, obtížně hledající zajištění u mezinárodních zajistitelů, které v Česku provozuje jen omezený počet pojistitelů, navíc se špatnými technickými výsledky v tomto segmentu. Oči některých zahraničních matek se již neúprosně dívají na zhoršující se výsledky a apetit příslušných hráčů se v tomto pojištění bude snižovat.“
Jde o obdobný mechanismus jako u povinného ručení. Pojišťovny, které odškodnění za zdravotní újmu hradí z povinného ručení, hlásí v souvislosti s novým občanským zákoníkem růst pojistných plnění. „V roce 2013 činila celková výše závazků z povinného ručení za škody na zdraví 4,1 miliardy korun, loni byl závazek 6,5 miliardy,“ vysvětluje Aleš Povr, mluvčí České kanceláře pojistitelů pro Idnes.cz. „Jde o rezervy, které si pojišťovny dělají v době likvidace nehody. Část odškodnění se totiž vyplácí i řadu let poté v podobě renty,“ dodává zpravodajský portál.
Jiří Reichl a redakce Ekonomického deníku
