Německá kampaň jako bezpečnostní riziko? Rozhodne se o směřování země i Evropy, veřejná debata ale chybí

Žádná jiná země neovlivňuje tuzemskou ekonomiku tak jako sousední Německo. S jejím hospodářstvím je to české spojené doslova pupeční šňůrou a (nejen) proto je vývoj v Berlíně klíčový i pro Prahu. 

Tento měsíc čekají Německo klíčové spolkové volby, které určí směřování země – a tím i do značné míry i Evropy – na další období. A například britský týdeník The Economist v této souvislosti upozorňuje, že předvolební kampaň u našich sousedů představuje značné bezpečnostní riziko. A tamní voliči nejsou připraveni na obtížná rozhodnutí, která je čekají. 

Pro pochopení situace je ale nutné se vrátit o tři roky zpátky, tedy ke konci února 2022. Tehdy – tři dny po plnohodnotné invazi Vladimira Putina na Ukrajinu – přednesl německý kancléř Olaf Scholz zásadní projev, ve kterém oznámil mimo jiné zásadní změny v německé zahraniční a bezpečnostní politice. 

Scholz v Bundestagu tehdy představil termin „Zeitenwende”, tedy jakýsi bod zlomu, který se měl týkat nejen diplomacie a bezpečnost, ale také energetické strategie Německa – od dlouhodobého závazku plnit cíl dvou procent HDP na obranu až po posílení energetické bezpečnosti a nezávislosti Německo. „Svět po této události„už nebude stejný jako svět před ní,” připomíná The Economist tehdejší Scholzova slova. 

Mohlo by vás zajímat

Evropská komise rozhodla, stát může České poště vyplatit až 1,5 miliardy korun za rok

Nadcházející volby 23. února jeho vládu podle všeho ukončí. A nabízejí také dobrou příležitost k hodnocení oné přelomové doby. 

Týdeník uvádí, že po třech letech je skutečně mnoho věcí v německé politice jiných. Všechny hlavní strany se zavázaly k dosažení dvouprocentního cíle, některé dokonce požadují více – zejména s rostoucím tlakem Donalda Trumpa. A přestože je německá ekonomika v recesi a fiskální pravidla jsou přísná, úředníci vědí, že závazky vůči NATO je časem přinutí zvýšit výdaje na úroveň kolem tří procent. HDP. 

Příprava na válku 

Politici, kteří dlouhodobě tvrdili, že budování energetických vazeb s Ruskem pomáhá nejen německému průmyslu, ale i míru, byli odsunuti na vedlejší kolej, a země přešla na jiné zdroje plynu, jakkoliv tomu ruskému se podle posledních zpráv ani nadále nebrání. 

Německo je také největším evropským dodavatelem vojenské a humanitární pomoci Ukrajině, a to i přes časté Scholzovo váhání. A ministr obrany Boris Pistorius se stal nejpopulárnějším německým politikem, přestože otevřeně varuje, že země musí být do konce desetiletí „kriegstüchtig”, tedy připravené válku. A schopné ji vést. Něco takového bylo před rokem 2022 nepředstavitelné, upozorňuje The Economist. 

Na druhou stranu ale také připomíná, že Scholzlův projev obsahoval také slib, že Německo nejen že podpoří Ukrajinu, ale také že se zbaví své dlouholeté zahraničněpolitické zdrženlivosti. A například Stefan Meister z Německé rady pro zahraniční vztahy podle The Economist varuje, že v tomto ohledu „je sklenice napůl prázdná”.  

Ve stejném duchu se pak vyjádřili i další odborníci. „Jakmile se Rusové stáhli od Kyjeva a boj se omezil na východ Ukrajiny, vše se vrátilo do mírového režimu,“ cituje týdeník například profesora na Univerzitě Bundeswehru v Mnichově Carla Masalu. Jednotlivá dílčí rozhodnutí o výdajích, sankcích nebo o energetice totiž podle něj zatím nevedla k hlubšímu přehodnocení role Německa ve světě. „Pouze říkat, že Ukrajina nesmí prohrát a Rusko nesmí vyhrát, není strategie,“ argumentuje Masala.  

Podobné obavy mají i někteří představitelé armády. Splnění některých konkrétních závazku „Zeitenwende”,jako například zavedení určité formy branné povinnosti, bude podle nich velmi obtížné. Sám Pistorius sice loni navrhl mírně upravený model odvodů, připomíná The Economist, ale plán spadnul po listopadovém rozpadu Scholzovy vlády pod stůl. A reforma Bundeswehru a samotného ministerstva obrany je podle bývalého úředníka tohoto resortu Nico Langeho stále nedokončená, doplňuje týdeník.

A slábnoucí pocit naléhavosti také brzdí snahy o urychlení růstu obranného rozpočtu. Fond ve výši 100 miliard eur, vytvořený k dosažení cíle dvou procent HDP na obranu, se do dalšího volebního období čerpá, což podle The Economist vytvoří schodky přes 30 miliard eur v rozpočtu. A dnes už téměř všichni přiznávají, byť někteří nikoliv otevřeně, že zalepení této díry si vyžádá nové půjčky. To ale nepůjde bez dalšího mimorozpočtového fondu, nebo bez úpravy dosud platné ústavní dluhové brzdy. To by předpokládalo velmi náročné povolební vyjednávání, protože zapotřebí by byla dvoutřetinová většina v parlamentu, upozorňuje britský týdeník.

Ten také dodává, že všechny tyto otázky se stejně jako problém německé ekonomické závislosti na Číně a nutnost přizpůsobení tamního exportního modelu novým protekcionickickým podmínkám ve světě sice řeší v odborných kruzích, ale žádná z nich se vážně neprobírá ve volební kampani. „Naléhavě potřebujeme novou zahraniční politiku a nikdo s ní nekandiduje,“ říká podle The Economist Lange. „To je vážná chyba – dokonce bych to označil za bezpečnostní riziko.“ 

Tou vůbec nejaktuálnější výzvou přitom podle týdeníku bude reakce EU, ale i Berlína, na cla plánovaná novým americkým prezidentem Donaldem Trumpem. Ani toto téma přitom v kampani téměř nezaznělo. To je podle The Economist přinejmenším zarážející, protože Německo má s USA největší obchodní přebytek z celé EU. Cla v rozsahu, o kterém Trump hovoří, by tak mohla doslova zdecimovat německou ekonomiku, která je již dva roky v recesi, varuje týdeník.

Obavy z dohody Trumpa a Putina

A hned v závěsu přitom čeká další možná výzva. Totiž očekávaný požadavek Spojených států, aby se Evropa – a teda Německo na prvním místě – podílela na vymáhání budoucího příměří na Ukrajině. To podle listu v zákulisí německé politiky vyvolává doslova paniku a bezesné noci.    

Zatímco podpora Ukrajiny – včetně výcviku jejích vojáků a podpory jejího vstupu do EU – je v Berlíně široce sdílená, poslat německé vojáky do bojové zóny, je věc jiná, konstatuje The Economist. „Co bychom dělali, kdyby Rusko zabilo čtyři naše vojáky?“ cituje týdeník jednoho z vysoko postavených berlínských úředníků. „Bez odpovědi na tuto otázku nemůžeme učinit žádnou nabídku.“ Pokud by přitom další podpora Ukrajiny byla v rozporu s udržením jednoty NATO, Německo by dalo přednost alianci. „Bez váhání,” doplňuje The Economist.   

Ostatně mnoho německých představitelů vyjadřuje rozhořčení nad francouzským prezidentem Emmanuelem Macronem za prohlášení o možnosti nasazení evropských vojáků na Ukrajině jako „výstražné síly“. 

Berlínští technokraté se zároveň obávají, že Trump se může pokusit uzavřít dohodu s Putinem bez toho, aby do ní zapojil Evropu. Tyto obavy ale bohužel nijak nenahrazují chybějící seriózní bezpečnostní debatu v rámci předvolební kampaně, upozorňuje The Economist. 

„Místo čekání by bylo rozumné, kdyby Němci společně s Francouzi, Brity, Poláky a dalšími přišli s návrhem pro Američany, jak spravovat příměří, včetně žádosti o konkrétní podporu, jako je například protivzdušná obrana,“ říká podle týdeníku třeba Claudia Major z Německého institutu pro mezinárodní a bezpečnostní záležitosti.  

A komu připadne tato zodpovědnost? Podle všech dosavadních průzkumů to bude  předseda konzervativní Křesťanskodemokratické unie (CDU) Friedrich Merz. Zásadní otázkou ale podle týdeníků zůstává, zda chce Německo opravdu něco změnit, připomíná The Economist.

Merz jistota, ale s kým?

V této souvislosti je ale podstatné, že v podstatě nevyhnutelným vítězstvím Merze a jeho konzervativců příběh teprve začíná. Vzhledem k povaze německého politického systému je totiž téměř nevyhnutelná koalice několika stran. A naprosto klíčová tak bude jeho volba koaličního partnera, případně koaličních partnerů. 

Merzova středopravicová aliance, tedy CDU) a její bavorská sesterská strana Křesťansko-sociální unie (CSU), se aktuálně pohybuje v průzkumech kolem 30 procent hlasů, což je výrazně před ostatními stranami. Sociálnědemokratická strana (SPD) a Zelení mají podle očekávání získat přibližně 16 a 13 procent.  

Na druhém místě, s více než 20 procenty, je ale krajně pravicová Alternativa pro Německo (AfD). Všechny ostatní partaje nicméně spolupráci s ní předem vyloučily.  

Například přední evropský informační server Politico v této souvislosti uvádí, že podle politiků z Merzovy strany je jejich nejméně preferovaným výsledkem třístranná koalice, a to kvůli nevyhnutelným vnitřním sporům. Bouřlivá aliance by připomínala problémy poslední vlády vedené Scholzovou SPD spolu s liberálními Svobodnými demokraty (FDP) a Zelenými, která se v prosinci rozpadla kvůli sporům o rozpočtu a vedla tak právě k nadcházejícím předčasným volbám.  

Jaký model koalice nakonec vznikne, závisí na poměru hlasů jednotlivých stran. A stále je o co hrát, připomíná Politico.  

Jednou z možných variant je samozřejmě velká koalice konzervativců a SPD, tedy „GroKo” (zkratka pro „große Koalition”). Ta je jedním z tradičních modelů německého kabinetu a od roku 1949 byla v tato forma u moci čtyřikrát, z toho třikrát pod bývalou kancléřkou Angelou Merkelovou.  

Konzervativci se však pod Merzem posunuli výrazně doprava, což činí budoucí kompromisy se středolevicí složitějšími, upozorňuje bruselský list. „Po volbách to nebude snadné,“ řekl ostatně nedávno neurčitě Merz na otázku, zda by raději spolupracoval s SPD nebo se Zelenými.  

Následně ale zmínil premiéra Hesenska z CDU Borise Rheina, který po vítězství v regionálních volbách v roce 2023 takticky vyjednával s SPD i Zelenými, ale nakonec si vybral SPD jako kompromisního partnera.  

Merz v posledních týdnech často označoval Hesensko jako vzor. Na celostátní úrovni je také SPD považována za pružnějšího partnera — zejména pokud jde o zpřísnění migrační politiky, což je Merzův klíčový slib.  

Pokud by se koalice s CDU uskutečnila, v SPD by zřejmě došlo k přeskupení vedení. Končící kancléř Scholz už vyloučil možnost, že by sloužil ve vládě pod Merzem.

Koalice podle vlajek

Tři německé spolkové země jsou v současnosti řízeny koalicí konzervativců a Zelených — někdy označovanou jako „Kiwi koalice” — na celostátní úrovni by však taková varianta byla novinkou.  

Obě strany by se ale podle všeho dokázaly shodnout v zahraniční politice a v otázce výdajů na obranu. Obě totiž kritizují Scholze za nerozhodnost v podpoře Ukrajiny. V otázkách migrace se však jejich postoje značně liší. Merz slibuje uzavření hranic hned první den svého působení, zatímco Zelení považují takové plány za nelegální.  

Tento rozpor se prohloubil minulý týden, když Merz oznámil, že je ochoten podpořit parlamentní návrhy omezující migraci i s hlasy radikální AfD, čímž oslabil dosavadní německou „obrannou zeď“ proti krajní pravici.  

Vlivný lídr bavorské CSU Markus Söder navíc dlouhodobě jakoukoli koalici se Zelenými odmítá. Strana proto pravděpodobně poslouží spíše jako vyjednávací páka pro konzervativce při rozhovorech s SPD.  

Pokud ale ve volbách uspějí i malé strany, mohla by připadat v úvahu zmíněná třístranná koalice. Ačkoli Německo po válce nemělo s vícečlennými koalicemi mnoho zkušeností, politická fragmentace a úpadek dominance dvou hlavních stran mohou taková uspořádání do budoucna ustanovit jako nový standard.  

Třístranná koalice by mohla být nevyhnutelná, pokud by se do parlamentu vrátily dvě ze tří menších stran — Zelení, FDP a Levice, tedy Die Linke.

V tom případě jsou pak nejpravděpodobnější následující možnosti: „Německá koalice” složená z CDU/CSU, SPD a FDP a nebo „Keňská koalice” CDU/CSU, SPD a Zelených. Za je pojmenovaná podle stranických barev odpovídajících vlajce Keni.  

Napříč stranami ale panuje shoda, že takový scénář — ačkoli by mohl být nutný — je krajně nežádoucí, protože zásadní rozdíly mezi partnery by mohly vést k podobným sporům, které rozložily poslední vládu Olafa Schoze.