Rakouské lékárenství se od toho českého liší v mnoha ohledech – od regulace trhu přes systém odměňování až po způsob kontroly. Petr Los vystudoval farmaceutickou fakultu v Hradci Králové, přičemž nasbíral zkušenosti v nezávislé i nemocniční lékárně. Následně se však rozhodl odejít pracovat za hranice. V rozhovoru pro Zdravotnický deník popisuje svou cestu k nové profesní dráze, důvody, proč zůstává v Rakousku, i klíčové rozdíly mezi oběma systémy. Jaké změny by podle něj mohly českému lékárenství prospět? A co by poradil mladým farmaceutům, kteří zvažují kariéru v zahraničí?

Co vás přimělo odejít pracovat jako lékárník do zahraničí? Plánoval jste odchod od začátku?

Neplánoval jsem to. Jednoho dne nám do lékárny zavolala nejmenovaná HR agentura, najatá rakouskou lékárnickou komorou, s tím, zdali zde pracují nějací německy hovořící lékárníci, kteří by měli zájem o práci v Rakousku. Tak jsem se přihlásil.

Co následovalo?

Mohlo by vás zajímat

Přibližně půl roku trvalo, než se mi podařilo vyřídit všechny potřebné dokumenty. Výhodou bylo, že v roce 2012 ještě nebylo nutné dokládat znalost jazyka. I tak těch dokumentů, které bylo třeba doložit, bylo mnoho – mezi nimi například uznání akademického titulu či bezúhonnost, tedy čistý rejstřík trestů. Podařilo se mi vyjednat i uznání odpracovaných let v Česku, takže jsem nemusel začínat v nejnižší platové třídě.

Plánoval jste zůstat v Rakousku dlouhodobě, anebo jste chtěl akorát získat zkušenost z ciziny a potom se vrátit do Česka?

Já jsem se vlastně ani nepřestěhoval. Bydleli jsme tou dobou v Hustopečích u Brna a podařilo se mi najít práci v Poysdorfu – zhruba 35 minut autem, tak se to obešlo bez stěhování. Po dvou letech jsme se přesunuli blíže ke státní hranici do Mikulova, takže nyní to mám do práce zhruba čtvrt hodinky cesty autem.

Pracujete v řetězcové nebo nezávislé lékárně?

V té lékárně, kde pracuji, jsem již od roku 2012 a jedná se o středně velkou nezávislou lékárnu. V Rakousku ani řetězcové lékárny nejsou.

Jakto?

Platí tu totiž zákon, že lékárnu může vlastnit pouze lékárník a navíc pouze jednu, což existenci lékárenských řetězců vylučuje.

Považujete to za přínosné?

Určitě. Když v Česku zavedli, že si ke zřízení lékárny stačí založit s.r.o. a k tomu mít odborného zástupce, tak se jednalo o první velkou, a podle mě hlavně špatnou, liberalizaci trhu. Od té doby jde české lékárenství – z toho, jak ho vnímám já – z kopce.

Jak byste ze své zkušenosti popsal největší rozdíly mezi lékárenstvím v Česku a v zahraničí, například pokud jde o míru regulace a dohledu?

Pocitově je tu regulace rozhodně menší, respektive nemám pocit, že tu za mnou pořád někdo stojí a čeká, až udělám chybu.

Když jsem ještě pracoval v Česku, tedy kolem roku 2012, zažil jsem dvě kontroly Státního ústavu pro kontrolu léčiv (SÚKL), a vždy šlo o neohlášené návštěvy, přičemž kontroloři zpravidla ani nebrali ohled na množství pacientů, které bylo třeba v tu chvíli obsloužit. Hlavně ale hledali tak dlouho, dokud nějaký nedostatek nenašli, aby alespoň něco mohli dát do zápisu.

Rozumím tedy tomu tak, že v Rakousku je kontrola lékovým ústavem předem nahlášená?

Ano, kontrola je nahlášena dopředu minimálně čtyři týdny a provádí ji členové lékárnické komory společně s „Amtsärztin“, což je velmi volně přeloženo okresní lékařka.

To hlavní ale je, že kontroloři mají asi 15stránkový seznam bodů, podle kterého postupují, a pokud shledají, že všechny vytyčené aspekty jsou v pořádku, kontrola je tímto uzavřena.

Vy tento seznam sledovaných parametrů znáte dopředu?

Ano, známe ho dopředu, takže si před kontrolou z AGES můžeme zkontrolovat, zdali máme vše v pořádku.

Čeští lékárníci si často stěžují, že nejsou ze zákona sjednocené doplatky a ekonomicky silnější subjekty – zpravidla řetězcové lékárny – si pak mohou dovolit lákat pacienty na nižší doplatky. Jak toto funguje v Rakousku?

U regulovaných léků jsou ceny všude stejné, neboť je u nich stanovena maximální cena. V zásadě to tu funguje tak, že zdravotní pojišťovna buďto lék hradí, anebo nehradí, a v případě, že ho hradí a je napsaný na recept, tak klient na místě platí pouze poplatek za výdej léku, což je pro letošní rok 7,55 eur (v přepočtu kolem 190 korun, pozn. red.), přičemž tento poplatek se každý rok o 15 až 20 centů zvyšuje. Poplatek se platí za každé jednotlivé balení vydávané na recept, nicméně pokud je balení levnější, klient platí pouze prodejní cenu, ne poplatek v plné výši. Pokud zdravotní pojišťovna lék nehradí, tak klient zaplatí celou cenu léku.

Poplatek za výdej léku je určitá forma spoluúčasti ke zdravotnímu pojištění, přičemž zároveň platí ochranný limit ve výši přibližně 2 procent čistého ročního příjmu v předchozím roce, po jehož dosažení již pacient do konce běžného kalendářního roku poplatek neplatí.

Je nutné také říct, že tento poplatek je majetkem zdravotní pojišťovny, takže i když ho nevybereme, tak to pro nás není ztráta na marži.

Jaké jsou platové podmínky lékárníků v Rakousku?

Základní rozdíl v platech lékárníků mezi Rakouskem a Českem je ten, že rakouského lékárníka neplatí majitel-zřizovatel lékárny, ale lékárnická komora. Majitel lékárny platí komoře paušál, který je pro všechny lékárníky, nezávisle na počtu odpracovaných let, nastaven stejně. Každé dva roky se lékárník přesune do vyšší platové třídy – zaměstnavatel ale za něj platí pořád stejný paušál. Starší lékárníci tak stojí lékárnu stejně jako mladí lékárníci čerstvě po studiu, což je velký rozdíl oproti poměrům v České republice. Tento systém funguje v Rakousku již od roku 1908.

Vy tedy díky tomu můžete celkem dobře predikovat, jaký budete mít v budoucnu plat, je to tak?

Pokud zůstanu ve stejné výši úvazku, tak víceméně ano. Navíc je s tím spojený další jev, a to, že v Rakousku neexistuje „pay gap“ (rozdíl v platech, pozn. red.) mezi mužskými a ženskými lékárníky.

Další z častých výtek českých lékárníků míří na absenci regulace ohledně sítě lékáren. Na jednom místě se jich může otevřít několik a ty menší potom ekonomicky strádají. Je toto v Rakousku nějak ošetřeno?

V Rakousku je v provozu 1423 lékáren, přičemž obyvatel zde žije lehce přes 9 milionů. V Česku žije téměř 11 milionů obyvatel a lékáren je tam podle aktuálních údajů 2735, tedy téměř dvojnásobek při přibližně patnáctiprocentním nárůstu obyvatel.

Důvodem toho je jednak již zmíněné opatření, že lékárnu může vlastnit pouze lékárník, a navíc jen jednu, a jednak platné omezení, že nová lékárna nesmí vyrůst v okruhu 500 metrů od již existující. Druhé omezení je demografické – je potřeba minimálně 5500 osob na otevření další lékárny, což znamená, že například pro tři lékárny v jednom městě musí město mít minimálně 11 000 obyvatel.

A tyto regulace v Česku jednoduše chybí. Není divu, že potom lékárníci nemohou být tak dobře zaplacení, protože zisk se rozdrobí mezi více lékáren.

Řekl byste, že všechna tato pravidla a regulace rakouskému lékárenství prospívají a stálo by za to je adoptovat i v Česku?

Určitě ano. Věřím, že zavedení jakékoliv regulace – ať už demografické, distanční či jeden lékárník = jedna lékárna, pomůže trošku srovnat velmi pokřivený trh, ale zároveň je mi jasné, že jakýkoliv krok tímto směrem bude více než obtížný, ne-li nemožný.

Možná zbytečná otázka, ale za jakých podmínek byste se vrátil do Čech?

V momentální situaci nemám jediný důvod vracet se do Čech. Za těch více než deset let se mi podařilo vybudovat si ve zdejší lékárně takovou pozici a důvěru vedoucího lékárníka, že nemám důvod odcházet. Nyní mám dostatek zodpovědnosti i kompetencí a vyhovuje mi to. Jsem maximálně spokojený.

Co byste poradil mladým českým lékárníkům, kteří uvažují o kariéře v cizině?

Učte se jazyk a ideálně si ho nechejte potvrdit mezinárodně platným certifikátem – například v Rakousku na uznání titulu požadují buďto pětiletou praxi v německy mluvící zemi na obdobné pozici, anebo úroveň jazyka na úrovni C1, případně maturitu v němčině, nikoliv pouze z němčiny. Jinými slovy, bez dostatečných znalostí němčiny je v Rakousku téměř nemožné v lékárně získat práci.