Nejvyšší soud odmítl dovolání města Postoloprty, které se domáhalo u soudů odškodnění 5 milionů korun za nezákonné trestní stíhání jeho zastupitelů. Důvodem odmítnutí bylo podle Nejvyššího soudu primárně „mimořádně nekvalitně“ zpracované dovolání, které postrádalo zákonné náležitosti.
Město Postoloprty se žalobou na ministerstvo spravedlnosti domáhá odškodnění za nemajetkovou újmu způsobenou mu zásahem do dobré pověsti města nezákonným trestním stíháním jeho zastupitelů.
Ti byli stíháni a posléze obžalováni lounskou státní zástupkyní Radkou Pavlišovou za údajně nevýhodný prodej domu v majetku města. Ačkoliv od počátku trestního řízení zastupitelé upozorňovali na chyby v posudku, na kterém orgány činné v trestním řízení v podstatě celé trestní řízení postavily, byly jejich argumenty setrvale ignorovány. K pravomocnému zproštění obžaloby soudem došlo v roce 2019. Někteří nezákonně stíhaní již na státu odškodnění vysoudili.
O odškodnění usilovalo i samotné město Postoloprty. Jeho žalobu ovšem zamítl v září 2020 Obvodní soud pro Prahu 2 a jeho rozhodnutí pak potvrdil i Městský soud v Praze.
Dovolání města pak odmítl v prosinci minulého roku Nejvyšší soud. Podle dovolacího soudu totiž dovolání postrádalo základní zákonné náležitosti, kdy nebyly vymezeny ani podmínky přípustnosti dovolání.
„U otázek, zda měl žalobce procesní postavení poškozeného v posuzovaném trestním řízení, zda lze považovat osobu starosty a místostarosty za totožnou s žalobcem a zda lze žalobci přiznat náhradu nemajetkové újmy z titulu zásahu do pověsti právnické osoby, postrádá dovolání, které je sepsáno mimořádně nekvalitně, zákonem vyžadované náležitosti v podobě vymezení podmínek přípustnosti. Okolnosti uváděné žalobcem (že „má zájem podrobit dané rozhodnutí přezkumu u Nejvyššího soudu“, nebo že „považuje tuto věc za hodnu pozornosti Nejvyššího soudu“) nepředstavují zákonný důvod přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř.,“ konstatuje se v odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu.
Nejvyšší soud přitom naznačil, že by bylo lze v podání možné dovolací důvody spatřovat, pokud by v něm ovšem byly náležitě specifikovány.
„Otázka, pro kterou žalobce vymezuje přípustnost tak, že dosud nebyla v judikatuře Nejvyššího soudu řešena, a to „zda právnická osoba, zde konkrétně jednotka územní samosprávy, má rovněž právo na odškodnění na své pověsti, když její představitelé byli nezákonně stíháni, a název města se tedy tři roky objevoval v médiích z toho důvodu v negativních souvislostech“, není právní otázkou ve smyslu § 237 o. s. ř., na jejímž vyřešení by rozhodnutí odvolacího soudu spočívalo. Daná otázka je otázkou v gramatickém slova smyslu, přičemž k jejímu zodpovězení je třeba odpovědět na několik samostatných právních otázek. V této věci šlo mimo jiné o otázku výkladu § 7 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), a totožnosti žalobce s jeho starostou a místostarostou, kterou žalobce kvalifikovaně dovoláním nenapadá a o otázku použitelnosti obecné úpravy nároků právnické osoby při zásahu do její pověsti v občanském zákoníku, ve vztahu ke speciální úpravě v zákoně č. 82/1998 Sb., kterou žalobce rovněž kvalifikovaně nenapadá,“ uvádí se k tomu v odůvodnění rozhodnutí.
Petr Dimun
Text původně vyšel na portálu Česká justice, který je stejně jako Ekonomický deník rovněž součástí vydavatelství Media Network.
