Evropská komise má velké plány, co se týká energetiky a klimatu. Již do konce desetiletí chce po členských zemích snížit emise skleníkových plynů o 55 procent, zároveň chce v celoevropském průměru vyrábět v roce 2030 nejméně 38 procent energie z obnovitelných zdrojů. Proto nebude na škodu podívat se na aktuální situaci v jednotlivých zemích – z čeho vyrábějí elektrickou energii a kolik emisí při tom vypouštějí.
Problémem je obecně dostupnost aktuálních dat. Mezeru na informačním trhu nedávno zaplnila mezinárodní analyticko-aktivistická organizace Ember (dříve Sandbag), která přináší aktuální a detailní pohled na výrobu elektrické energie v jednotlivých zemích Evropské unie. Grafy ukazují podíl různých zdrojů na celkové výrobě až do května letošního roku. Ukazují ale i to, jak jsou evropské země různorodé, co se výroby elektrické energie týká. Lze je (s trochou víkendového nadhledu) rozčlenit do šesti skupin:
1. Lídři alternativní energetiky
Evropským lídrem ve větrné energetice je bezesporu Dánsko, které v příznivých měsících vyrábí až dvě třetiny elektrické energie díky větrným elektrárnám. Dánsko se může pochlubit také unikátním rozsahem výroby energie z biomasy a bioplynu, dosahujícím až 18 procent z celkové produkce. V jeho stopách se vydalo Irsko, které loni z větrné energie vyrobilo 38 procent elektřiny; v rekordním únoru letošního roku to bylo již 61 procent.
2. Zelené energie doplněné plynem
Vyprodukuj co můžeš z obnovitelných zdrojů, zbytek pokryj elektrárnami na zemní plyn. Výsledkem je ekologicky přijatelná elektřina s poměrně nízkou produkcí skleníkových plynů. Takový přístup si mohou dovolit hlavně země s vhodnými podmínkami pro vodní energetiku. Typickým příkladem je Rakousko, ale do této skupiny patří také Portugalsko, Chorvatsko, Litva a Lotyšsko. Díky boomu stavby větrných parků a solárních panelů se k nim zařazují také Nizozemsko, Itálie a Řecko.
3. Pestobarevná energetika
Patří sem spíš větší země, které (aspoň prozatím) dávají prostor při výrobě elektřiny různým zdrojům včetně jaderných. Tedy hlavně Německo, Španělsko, Rumunsko a Finsko. Díky boomu větrné a solární energetiky se do této skupiny zařazuje také Belgie, dříve spoléhající na jaderné a plynové elektrárny. Němci se ovšem chystají udělat vše proto, aby co nejdřív jaderné a uhelné bloky z energetického mixu škrtli. Pokud podzimní volby do Bundestagu vyhraje strana Zelených, může to být docela živelný proces.
4. Nízkoemisní klasika: jádro a voda
Francie zůstává věrná jaderné energetice, která v zemi stále zajišťuje okolo 70 procent výroby elektrické energie. Druhá v pořadí je vodní energetika, ale rychle roste podíl větrné a solární energie. Naopak fosilní zdroje mají v zemi dlouhodobě jen okrajový význam. Na francouzský model jádro plus voda, jen v jiném poměru, vsadilo také Švédsko a (členství v EU odmítající) Švýcarsko. Slovensko a Slovinsko jsou na pomezí této skupiny a skupiny následující níže.
5. Jádro plus fosilní paliva
Do této skupiny patří hlavně země bývalého východního bloku, které s transformací energetiky po roce 1989 příliš nepokročily. Česká republika a Bulharsko dál spoléhají hlavně na jaderné a uhelné bloky, v maďarském případě se jedná spíš o kombinaci jádro – plyn. Díky masivním investicím z Modernizačního fondu a dalších evropských peněz mohou jmenované země za pár let přestoupit do jiné, méně „fosilní“ skupiny – tak jako se to v nedávné době podařilo Belgičanům a Nizozemcům.
6. Fosilní dinosauři
Druhá, ještě méně lichotivá kategorie pro země bývalého východního bloku. Polsko i přes přibývající plynové a větrné elektrárny stále vyrábí 72 až 80 procent elektrické energie z uhlí. Podobným příkladem je Estonsko, kde víc než polovinu elektřiny vyrábějí ekologicky těžko přijatelné bloky spalující lokálně těžené hořlavé břidlice. Plánované investice do offshore větrných parků a jaderných reaktorů mají oběma zemím pomoct zbavit se závislosti na fosilních palivech.
David Tramba
