Novela zákona o řízení ve věcech soudců, státních zástupců a exekutorů, která mimo jiné zavádí prvostupňové kárné senáty na vrchních soudech a odvolací na soudech nejvyšších, rozděluje justici. Část soudců nesouhlasí s tím, aby v prvostupňových kárných senátech zasedali i soudci z obou nejvyšších soudů. Kritiku sklidil návrh i za údajné posílení role ministerstva spravedlnosti (MSp).
Nechceme, aby na nás dohlížela justiční vrchnost z Nejvyššího soudu (NS) a Nejvyššího správního soudu (NSS). Tak lze v kostce shrnout nejčastější výhradu, která zazněla na semináři k novele zákona o řízení ve věcech soudců, státních zástupců a exekutorů, který minulý týden proběhl na Vrchním soudu v Praze (VS).
Novelu „kárného zákona“ nyní projednává Poslanecká sněmovna (PS). Jako oficiální hlavní důvod jejího předložení do legislativního procesu bylo ministerstvem uváděno zavedení dvojinstančního kárného řízení. Současná úprava, která byla zavedena v roce 2009, ustavila totiž pouze jednoinstanční řízení, kdy kárné žaloby projednávají a rozhodují o nich smíšené šestičlenné kárné senáty při NSS.
A jak na semináři připomněli někteří vystupující, například předsedkyně Krajského soudu v Ústí nad Labem (KS) Lenka Ceplová, byla změna před šestnácti lety ministerstvem odůvodňována potřebou zpřísnění kárné praxe, kdy tehdejší odvolací senát NS prvostupňová rozhodnutí kárných senátů vrchních soudů nijak nezpochybňoval a pouze je zmírňoval.
Baxův „únos“
Co ovšem na semináři nezaznělo je, že aktuální návrh je výsledkem aktivity uvnitř justice samé, jejíž část využila rozhodnutí ESLP v případu Grosam jako záminku k návratu k původnímu modelu dvoustupňového řízení, a především k návratu kárné agendy na NS.
A to přestože Ústavní soud opakovaně neshledal v jednoinstančním modelu problém. Část justice se totiž nikdy nesmířila s tím, že tato agenda byla v roce 2009 „unesena“ Josefem Baxou na NSS, kterému tehdy předsedal.
Soudci NSS zase pochopitelně odmítají, že by o ní přišli zcela. A to i z důvodů ryze racionálních: nikdo totiž nezpochybňuje, včetně kritiků současného modelu, že kárné senáty, kterým soudci NSS předsedají, vykonávají svoji činnost dobře a jejich kárná judikatura je velmi kvalitní. To, koneckonců, na semináři zaznělo překvapivě i z úst jednoho z někdejších předsedů kárných senátů při VS, soudce Pavla Zelenky.
Návrh novely je tudíž křehkým kompromisem, který se zrodil mezi představiteli NS a NSS, čemuž odpovídá i navržené složení kárných senátů na prvním a druhém stupni.
Průběh semináře na VS v Praze ovšem odhalil, že podpora pro tento model schází nejen na vrchních soudech, ale pravděpodobně i na některých nižších stupních soustavy.
Rozhořčení v Olomouci
Ostře se proti návrhu vyslovil hned po úvodních slovech předsedy VS v Praze Luboše Dörfla a předsedy NS Petra Angyalossyho Václav Čapka, předseda VS v Olomouci.
Podle Čapky panuje na VS v Olomouci velké rozhořčení nad tím, aby v kárných senátech při vrchních soudech zasedali soudci NS a NSS. „Mají nás snad soudci z nejvyšších soudů hlídat?“ ptal se řečnicky Čapka. A připomněl, že VS v Olomouci uplatnil připomínku, aby prvostupňové kárné senáty byly pětičlenné, bez účasti soudců nejvyšších soudů a advokátů.
„Myslím si, že problémem pro to, aby se senát dokázal sejít, je účast advokátů. Vytvořili jsme zde monstrózní těleso o počtu sedmi osob, přitom v trestních věcech o nejzávažnějších zločinech rozhodují tři lidé. Kárné řízení je v podstatě pracovní spor, tak proč vytváříme tak těžko ovladatelné těleso?“ pokračoval Čapka, který se vyslovil i proti možnosti odtajnit protokol o hlasování.
Ke kritice účasti soudců nejvyšších soudů v kárných senátech se připojili i místopředsedové VS v Praze František Kučera a Robert Fremr.
„Prvostupňová dřina“
Podle Fremra je důvodem, proč se nenaplnilo očekávání ohledně přísnějšího trestání v kárném řízení, právě smíšené složení kárných senátů. Přitom kární žalobci před kárné senáty předstupovali podle názoru Fremra v drtivé většině s odůvodněnými návrhy a se znalostí osobností kárně žalovaných.
„Řada sankcí se jevila mírná, návrhům kárných žalobců nebylo často vyhověno. Opodstatněnost návrhů na odvolání z funkce spatřuji v tom, že ty soudce dobře znali. A oni spíše perspektivu té nápravy, na rozdíl od kárných senátů, neviděli,“ popsal svůj pohled Fremr.
Podle Fremra je konstrukce sedmičlenných smíšených senátů složitá, navíc je „prvostupňová dřina“ se skutkovým objasňováním soudcům nejvyšších soudů podle Fremra vzdálená. Fremr nechápe ani to, proč je potřeba mít smíšené i odvolací senáty.
Fremr nesouhlasí ani s tím, aby se pro účely kárného řízení zpřístupňoval protokol o hlasování trestních senátů. Podle Fremra je totiž tato úprava motivována pravděpodobně jediným případem, přitom v aplikační praxi se princip vázanosti soudu nižšího názorem soudu vyššího často zneužívá k tomu, aby odvolací soudy nutily ty nalézací k jinému hodnocení důkazů. A vyslovil obavu, že by to mohlo působit negativně na rozhodovací činnost soudců.
Systém „soudci sobě“?
Předseda NSS Karel Šimka v reakci na kritiku smíšených kárných senátů varoval před návratem systému „soudci sobě“. Připomněl, že v současném modelu se nejedná o kárné senáty NSS, neboť ten je pouze jejich organizátorem. Smyslem smíšených zvláštních kárných senátů je to, aby za kárná řízení nesla odpovědnost celá právnická obec, což přispívá k jejich vyšší legitimitě.
Mimochodem, Šimka ve svém úvodním vystoupením na semináři představil souhrnnou statistiku rozhodovací praxe kárných senátů při NSS. Z té vyplynulo mimo jiné to, že mnoho soudců a státních zástupců rezignovalo ještě předtím, než byla podaná kárná žaloba vůbec projednána, což relativizuje námitku o ukládání mírných opatření.
Na obhajobu novely vystoupil také místopředseda NS Petr Šuk, podle něhož posledních 16 let přineslo velký posun k lepšímu. I podle Šuka jsou smíšené kárné senáty lepším řešením než uzavřená, ryze stavovská tělesa. Účastí soudců nejvyšších soudů v prvoinstančních kárných senátech se podle Šuka zajistí kontinuita a přenos zkušenosti.
Místopředseda NS se také vyslovil pro možnost odtajnění protokolu z hlasování senátu, respektive proti principu tajnosti hlasování vůbec. „Jsem přesvědčen, že není žádný důvod, aby se soudci schovávali za tajnost hlasování. Nevidím v tom problém a nevím, jak by to mohlo ohrožovat nezávislost soudců,“ uvedl Šuk. Většina předsedů krajských soudů to přitom odmítá.
Ke kritikům novely se ovšem přidali i další řečníci (v sále nebyl bohužel přítomen ani jediný stávající či bývalý předseda kárných senátů při NSS).
Etický soud
Soudce VS v Praze Pavel Zelenka vzpomínal, že když se předávala agenda kárných řízení na NSS, nikdo z předchozích členů kárných senátů se do těch nových nevnucoval. Podle Zelenky by soudci z odvolacího stupně, s rizikem systémové podjatosti, neměli vstupovat do rozhodovací činnosti soudců prvního stupně a říkat jim, jak mají rozhodovat.
Podle předsedkyně KS v Ústí nad Labem Lenky Ceplové je kárné řízení etickým soudem, který v podstatě rozhoduje o tom, zda soudce má morální kredit, aby soudil jiné. „Jak k tomu hodnotovému soudu přispěje sedmičlenný kárný senát? A stále se mi nedostalo odpovědi, proč v prvním stupni mají rozhodovat soudci Nejvyššího soudu a Nejvyššího správního soudu. Jako bychom snad tento etický soud nemohli rozhodnout bez justiční vrchnosti,“ konstatovala Ceplová. Ta spatřuje problém i v posílení pravomocí ministerstva.
Ke kritikům předlohy se pro mnohé překvapivě přidal i prezident Soudcovské unie (SU) Libor Vávra. Vávra se vyslovil proti účastí soudců NS a NSS v prvostupňových kárných senátech, proti prodloužení subjektivní lhůty, která podle něj zvyšuje pouze nejistotu u kárně řešených soudců a také odmítl koncept regresivní úhrady, kterou je podmíněna dohoda o kárném provinění a opatření a nově by ho mohla zakládat i uložená výtka.
V tom se s Vávrou shodl i člen vedení Unie státních zástupců, státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství a někdejší člen kárného senátu ve věcech státních zástupců Michal Basík. Podle Basíka totiž nová konstrukce výtky, která má být podkladem pro regresivní úhradu, otevírá to prostor pro nátlak ministerstva a mělo by se tedy zvážit, zda by ministerstvo mělo mít vůbec pravomoc výtku ukládat, když bude zároveň na straně poškozené i v roli kárného žalobce.
Petr Dimun
