Do jisté míry lze rozumět tomu, že Národní galerie v Praze už nikoho nezajímá a její osud začíná být lhostejný nejen veřejnosti, ale také odborníkům. Od odvolání Jiřího Fajta z pozice jejího generálního ředitele uplynuly čtyři roky, v jejím čele vystřídala krizového manažera krizová manažerka a z výběrového řízení vyšel jasný kandidát, před nímž dal tehdejší ministr přednost muzikoložce a bývalé ředitelce Muzea v Katovicích v sousedním Polsku.
Národní galerie, o níž jde ale především, se za ty roky nikam neposunula, její ekonomická, organizační a personální kondice je tristní, programová nabídka, snad s výjimkou vzdělávacích aktivit, neuspokojivá. Stále není schválena koncepce jejího rozvoje, plány výstav horko těžko vedení galerie prezentuje na začátku každé sezóny, generální ředitelka stále není součástí zdejšího kulturního provozu a ve svých veřejných vystoupeních mlží úplně stejně jako současný ministr kultury Martin Baxa.
Ale vraťme se o krok zpět. Po dynamickém období s bombastickými vernisážemi a atraktivní výstavní nabídkou, které organizačně a ekonomicky nepřipravenou Národní galerii vyčerpalo, přišla doba normalizace a šetření. Kvůli vyhazovu ředitele Fajta byl odvolán ministr kultury Antonín Staněk.
Adept na dalšího ministra Michal Šmarda neprošel přes bývalého prezidenta Miloše Zemana. A tak řešení situace v Národní galerii spadlo na hlavu protřelého matadora z ČSSD Lubomíra Zaorálka. Řízením Národní galerie pověřil Anne-Marie Nedoma, manželku svého dlouholetého kamaráda Petra Nedomy, jinak též ředitele Galerie Rudolfinum. Jako alibi pro své další kroky ustavil garanční radu v čele s respektovaným architektem Josefem Pleskotem.
Získal čas k šalamounskému řešení situace
Takový orgán je přitom zcela mimo systém řízení příspěvkových organizací ministerstva. Zaorálek tak ovšem získal dostatek času, aby našel šalamounské řešení situace. Jak se ukázalo, šlo mu především o to, aby rozbouřené veřejné mínění nepřevrhlo jeho ministerskou židli. Zatímco pověřená ředitelka Nedoma úřadovala a postupně rozvrátila i to, co ještě fungovalo, garanční rada připravovala výběrové řízení. Z něho sice vyšlo jasné doporučení na nového ředitele, ale po dvou měsících úhybných manévrů ministr Zaorálek postavil do čela potápějící se instituce nezorientovanou kandidátku z Polska.
Jiřího Fajta, který se výběrového řízení rovněž zúčastnil, jmenovat nemohl. Marka Pokorného, kterého mu výběrový komise doporučila, jmenovat nechtěl, protože by tím pobouřil hlasité příznivce vyhozeného ředitele. Volbou neznámé osobnosti si tak Zaorálek zajistil klid do konce svého mandátu. Všem bylo totiž jasné, že generální ředitelka potřebuje čas, aby se vůbec zorientovala. Garanční rada se obměnila a formálně se scházela. Nikdo ale neví, o čem vlastně jednala.
Čtěte také: Národní galerie volá o pomoc
Tragickomické pokračování
Ve stejném duchu se nese i současné úřadování ministra Martina Baxy, který tragikomicky opakuje Zaorálkův scénář. Zatímco se ekonomicky, personálně a programově vyprázdněná Národní galerie hroutí. Iniciativy se chopila Baxova poradkyně Helena Musilová, hlavní kurátorka Galerie Hlavního města Prahy, ale také manželka ministrova přítele, dlouholetého – a dodejme úspěšného – ředitele Západočeské galerie v Plzni.
Musilová, jejíž zkušenosti s řízením muzeí a galerií jsou problematické, se dokonce nedávno stala předsedkyní garanční rady. Její ambice a možnost ovlivňovat rozhodnutí týkající se kulturních institucí tak ještě vzrostly. Těžko říct, jak se cítí generální ředitelka Knast, která musí čelit úkolování ze strany poradkyně ministra a nyní také předsedkyně garanční rady. Tedy orgánu, který by si určitě takový generální ředitel Národního muzea líbit nenechal.
Jako alibi však rada ministrovi slouží dokonale. Dokud mu rada něco nedoporučí, nemusí se zabývat ani odvoláním generální ředitelky. Zároveň se nemusí obávat tlaku, aby právě on zajistil přiměřené financování a rozhýbal rekonstrukci Veletržního paláce. Jistě, je to akce, u které už ministr Baxa nebude. Proč by se tím tedy zabýval? Koneckonců v odpovědi na poslaneckou interpelaci sám přiznal, že instituce je podfinancovaná i že v případě rekonstrukce „se nebavíme o řádu nízkých let“. K čemu je ale ministr, který něco takového ví, ale nekoná. Á – už to chápu: Čekáme, až garanční rada schválí střednědobou strategii Národní galerie.
Další roky čekání na rekonstrukci Veletržního paláce?
Bez depozitáře v Jinonicích, který se snad bude stavět, nelze rekonstrukci Veletržního paláce začít. Tyto akce jsou spolu provázány. Co bude, až se postaví depozitář a přestěhují se tam sbírky. Budeme další roky čekat na projekt a peníze na rekonstrukci Veletržního paláce? Do té doby bude zavřený kvůli havarijnímu stavu? Podfinancování se týká i běžného provozu, výstav, péči o sbírky, vědy a výzkumu, personálních nákladů a koneckonců i sbírkotvorné činnosti. O tom se nic nedozvíme ani od generální ředitelky, ani od ministra Baxy, ale ani od garanční rady.
Jak uvedl ve své reakci na interpelaci ministr Baxa: „Bude určitě jednou z významných priorit kteréhokoliv ministra kultury v budoucnosti tento stav zlepšit.“ Dodal sice: „snažím se o to i já“, ale odkaz na budoucí ministry signalizuje, že předem rezignoval. Pan ministr dává evidentně před řešením problémů v rezortu přednost kulturní turistice. Jeho spanilé cesty za uměleckými zážitky může veřejnost sledovat na FB a je to jízda. Všichni tak nějak chápeme, že zahajovat výstavu, navštívit premiéru, podívat se do muzea, přestřihnout pásku a nechat se vítat těmi, kdo od něj očekávají pochvalu (často za úspěchy, na nichž neměl žádný podíl) či pomoc (které se nedočkají), je veskrze příjemné. A poznávat nové věci je pro bývalého učitele určitě poučné.
Demotivace posledních aktivních zaměstnanců
Ale zpátky k Národní galerii. Při interpelacích pan ministr opomněl odpovědět na otázku, proč je Palác Kinských již dva roky zavřený. I na to, proč je na klíčových pozicích Národní galerie vysoká fluktuace pracovníků a zda ví že interní komunikace a způsob řízení demotivuje i poslední aktivní zaměstnance. Jistě není úkolem ministra hodnotit výstavní dramaturgii instituce, ale silné pochybnosti u veřejnosti i odborníků panují. Pozvánkou na výstavu Josefa Mánesa, mimochodem odloženou o tři roky, je ale odbýt nelze. Leda by pan ministr suploval neviditelný marketing Národní galerie, jejíž návštěvnost zaostává. Byla to ale poradkyně Musilová, která nedávno bagatelizovala úspěch Muchovy expozice ve Valdštejnské jízdárně Senátu Parlamentu ČR a tvrdila, jak Mánesem Národní galerie všem vytře zrak. Jak poznamenal výtvarný kritik Jan H. Vitvar: „atraktivita programu odpovídá ještě horší situaci, než která v té Národní galerii je“.
Protiargumenty ministra Baxy i generální ředitelky Knast jsou čistým tvrzením proti tvrzení, což je dost málo. Pokud se na otázku po poloprázdném Veletržním paláci argumentuje výstavou Evy Koťátkové ve Velké dvoraně, chystanou dlouhodobou expozicí umění po roce 1938 (která měla být otevřena už loni a začala se chystat za Jiřího Fajta) či reprízou uměleckého projektu pro české předsednictví v Bruselu, zapomíná se na to, že celý objekt má pět výstavních pater a rok dvanáct měsíců. Neschopnost je z vlastních zdrojů naplnit svědčí o hluboké rezignaci či neschopnosti.
Ředitelka v šachu
Jaká je tedy prognóza? V reakci na interpelaci ve sněmovně ministr Baxa šermoval rekonstrukcí garanční rady, z níž se – zaplaťbůh – stal pouhý poradní orgán ministra. Nicméně její složení je smutné. Lubomír Zaorálek projevil alespoň prozíravost v širokém zastoupení profesních sdružení a institucí, jakož i nezpochybnitelných osobností. Baxova rekonstruovaná garanční rada je postavena na úřednících ministerstva, představitelích organizace ICOM a Rady galerie bez většího respektu odborné veřejnosti, dvou významných historicích umění, kteří působí na jednom akademickém pracovišti, slovakistovi, jehož přítomnost je opravdová záhada ať googluji jak googluji a generální ředitelce Slovenské národní galerie, která v sestavě působí trochu jako zjevení, takže pochybuji že tu vydrží dlouho.
Jako by si radu sestavila poradkyně Musilová tak, aby v ní prosadila všechno, co se jí bude líbit. S touto garanční radou nelze dospět k ničemu. Pod vedením Musilové bude generální ředitelka držena v šachu a nucena k tomu, aby si obstarala šéfkurátora (uvnitř galerie ho nikdo nechce a kvalitní člověk se tam nepohrne). Ministr bude mít krytá záda a po odchodu z vlády slavnostně předá problém někomu jinému. Jiná děsivá, skoro by se dalo říci zaorálkovská varianta je odvolání generální ředitelky a pověření předsedkyně rady vedením Národní galerie a její následné potvrzení ve funkci.
Z Národní galerie se tak definitivně stalo rukojmí alibistů a kariéristů, takže se mi skoro chce na éru Milana Knížáka v jejím čele vzpomínat se slzou v oku. Osud nejvýznamnějšího českého muzea umění je nyní v rukou nečitelné generální ředitelky, ambiciózní předsedkyně garanční rady a ministra, za jehož působení v Plzni a Plzeňském kraji se na nevhodném místě postavilo předražené divadlo, jehož provozní problémy a funkčnost jsou pověstné. Ministra, pod jehož vedením Plzeň promrhala titul města kultury. Ministra, který nedokázal prosadit realizaci již vyprojektované novostavby pro Západočeskou galerii, aby nové vedení kraje a města rychle nalezly dokonce snad vhodnější řešení. A ministra vlády deklarující potřebu štíhlého státu, který neváhá pochválit nejproblematičtější organizaci svého rezortu, Národní informační a poradenské středisko pro kulturu s pětapadesáti zaměstnanci.
Jan Večerek
