Euroskeptický text Ester Kaplánkové jen mechanicky opakuje povrchní klausovské pozice, které tento klub už léta drží v politické irelevanci, píše Jakub Janda.
David Cameron skutečně zaznamenal značný úspěch v britských volbách, stejně jako se na evropské úrovni dostává z izolace. Rád bych jen autorce textu Rakousko rozhoduje o vystoupení z EU připomněl, že britský premiér veřejně hájí britské setrvání v EU. V poslední letech jeho lidé realizují rozsáhlý a hluboký proces jménem Competence of Balances Review. Pečliví britští úředníci připravují řadu studií a konzultují všechny důležité aktéry od businessu, přes malé podnikatele, nevládní sektor či evropské partnery Británie s jednoduchou otázkou – jsou kompetence mezi národní a evropskou úrovní dobře nastaveny tak, aby co nejvíce prospívaly Spojenému království?
Na výsledky se mohou Svobodní pečlivě podívat. Faktem zůstává, že ostrovní vládní analytiky nelze obvinit z eurohujerství – Cameronovým zájmem samozřejmě je, aby mu jeho lidé našli špatně nastavené podmínky, které by pak vítězoslavně mohl po Bruselu požadovat nazpět. Zatím mají na stole několik zajímavých návrhů, které jsou však v celém evropském obrázku spíše vylepšením aktuálního stavu, než utopické vize Svobodných o volném trhu z devatenáctého století.
Autorka hovoří o porušováním práv členských zemí. Stojí za zmínku, že existuje Soudní dvůr EU, u kterého se tyto spory rutinně řeší. Jde tedy o plácnutí do vody, které se nezakládá na realitě.
Pokud rakouský antieurotaliban na konkrétní příklad porušení práv přijde, existují standardní cesty jak s ním nakládat.
Rakouští přátelé Svobodných prý „sankce proti Rusku vnímají jako zásah do suverenity uzákoněné neutrality Rakouska“. To je milé, ovšem věřím, že jim čeští Svobodní připomenou, že právě jejich kancléř pro tyto sankce opakovaně na evropské úrovni hlasoval. Takže pláč a křik na EU je jistě v politické satiře zábavný, ovšem je dobré si nejdříve ujasnit, kdo je za co zodpovědný.
Zapáté, v Rakousku se prý bojí ohrožení míru. Z něhož přirozeně autorka obviňuje EU, nikoliv celým civilizovaným světem uznanou ruskou agresi vůči Ukrajině, která má dnes na kontě přes šest tisíc mrtvých. Tento akvárkový svět jen dokresluje opakované tleskání Svobodných a jejich evropských přátel Putinovi a směšné přebírání kremelských tezí o Ukrajině jako umělé zemi.
Autorka si přeje, aby byla EU zbavena nálepky „elitní klub“. Doporučuji to vzkázat na Ukrajině či v dalších zemích, které do tohoto společenství chtějí směřovat. Ale to v setrvačném džihádu proti Bruselu nedává smysl.
A konečně v očích autorky je evropská integrace zúžena na „regulaci žárovek, vysavačů, vydáváním igelitek, či povinným uváděním alergenů v jídelním lístku.“ Lépe shrnutý program, proč jsou čeští Svobodní na rozdíl od svých evropských partnerů politicky irelevantní, jsem v jedné větě dlouho nečetl.
Jakub Janda, zástupce ředitele think-tanku Evropské hodnoty
