Ve víně je pravda: Nelze ubránit dojmu, že stát se vydává cestou, kdy to, co není schopen kontrolovat, by nejraději zakázal.
V první polovině letošního února se na veřejnost dostala zpráva o tom, že ministerstvo zemědělství chystá za zavřenými dveřmi novelu zákona o vinařství a vinohradnictví, jejímž cílem má být eliminace prodeje pančovaného sudového vína a klamavého vydávání sudového vína z dovozu za víno tuzemské.
Původní návrh byl velmi restriktivní. Podle něj by se zahraniční sudové víno nesmělo na českém trhu vůbec prodávat. Jediná legální možnost, jak by si domácí spotřebitelé mohli opatřit zahraniční „sudovku“, byla, že by se prodávala již nalahvována. Buď v PET lahvích, nebo ve skle. Naproti tomu tuzemské sudové mělo být k dostání pouze u vinařů.
Takový zákon by jednak zlikvidoval mnoho vinotékařů a drobných vinařů, kteří nemají šanci své víno dostat do nabídky obchodních řetězců a vinotéky jim tak zajišťují nemalou část odbytu, jednak by vytvořil poměrně nebezpečný precedens pro ostatní odvětví. Když lze v zájmu spotřebitele nařídit, aby se sudové víno prodávalo jen u vinaře, proč to nelze udělat i v případě prodeje masa, mléka a mléčných výrobků, oděvů, obuvi, elektroniky a mnoha dalších druhů výrobků a služeb. V zájmu spotřebitele však je, aby jakýkoli zákon, který omezuje obchod, neprošel. Obchodníci nejsou nic jiného, než zprostředkovatelé, kteří výrazně snižují transakční náklady. No jen si představme, jak by naše nakupování vypadalo, kdybychom museli vše nakupovat přímo u výrobců. Stálo by nás to spoustu času a spoustu peněz, než bychom všechny ty výrobce objeli. Obchodníci všechny ty výrobce „objíždějí“ za nás a na jednom místě jsou nám schopni nabídnout nepřeberné množství zboží ze všech možných koutů naší země, ale i zahraničí. Za to si samozřejmě účtují poplatky ve formě marží, tedy přirážek k ceně, za kterou zboží nakoupili u výrobce. Marže však nebudou vyšší než náklady konečných spotřebitelů v případě, že by se za výrobci vypravili sami.
Ale zpět k sudovému vínu. Příčina, proč se víno v tak hojné míře pančuje, leží zcela někde jinde, než u oněch nepoctivých vinotékařů. Značná část českých spotřebitelů zkrátka slyší na cenu a často se řídí heslem, co je levné, to je dobré. A víno není výjimkou. Českému spotřebiteli v oblasti vína a vším, co s vínem souvisí, zoufale chybí vzdělání. Není divu. Vzpomeňme na doby, kdy jsme si mohli vybrat tak maximálně mezi bílým a červeným Dačického pohárem, Ostravským kahanem, či Pražským sklepmistrem. Že existuje něco jako odrůdová vína, o tom snad věděli jen ti vinaři, kteří si obhospodařovávali svůj vinohrad a produkovali víno tak maximálně pro svou potřebu. Nemůžeme se tedy příliš podivovat nad tím, že objeví-li se někde sudová Pálava za 60 korun za litr, mnoho lidí si libuje, jaký skvělý kauf udělali. Už si však neuvědomí, že snad žádný vinař by takový klenot, jakým Pálava beze sporu je, neprodal jako sudové víno, a to ještě za tak nízkou cenu, aby na ní vydělal koncový prodejce, zaplatil obsluhu vinotéky a nájem prostor, ve kterém vinotéku provozuje. Přitom stačí jednoduchá poučka: na 1 litr vína je zapotřebí přibližně 2 kilogramů hroznů (záleží na konkrétní odrůdě), jejichž cena se na trhu pohybuje v rozmezí 15 – 30 korun za kilogram. Samozřejmě platí, že veltlín, kterého se pěstuje všude hodně, bude levnější než například hibernal, který patří k méně rozšířeným odrůdám. V případě Pálavy se cena blíží těm 30 korunám. Litr Pálavy tak jen v ceně hroznů vyjde na 60 korun. A to jsme ještě hrozny nerozemleli, nevylisovali, nenechali vinný mošt uzrát, nestočili do sudů a nepřepravili ke koncovému prodejci. Čili i z ekonomického hlediska je nesmysl, aby byly atraktivní odrůdy deklarovány jako moravské a zároveň nás vyšly na pár korun.
Aktuální návrh novely vinařského zákona je tedy takový, že dovozové sudové víno se bude moci prodávat pouze v obalech, které nelze opakovaně naplnit, což nejlépe splňují známé „bag-in-boxy“.
Tuzemské sudové víno se bude moci prodávat tak zvaně „pod víchou“, což znamená, buď přímo u vinaře, nebo ve vinotéce, která bude mít s příslušným vinařem smluvní vztah. Prodej sudovky tedy bude mít podobu jakési „polofrančízy“. Kromě toho budou kapacitně posíleny kontrolní orgány, tedy zejména Státní zemědělská a potravinářská inspekce a Celní správa. Ty budou provádět častější kontroly vína ve vinotékách prodávaného.
Pokud novela vinařského zákona projde v aktuálním znění, dá se to považovat za poměrně rozumný kompromis. Přesto se však nelze ubránit dojmu, že stát se vydává cestou, kdy to, co není schopen kontrolovat, by nejraději zakázal. Tak či tak, zdražení vína se od příštího roku zřejmě nevyhneme.
