Na průměrného Evropana připadne asi šestnáct kilogramů vyhozeného textilu ročně. Drtivá většina putuje na skládky a výsledkem jsou mimo jiné i nechvalně známé haldy oblečení v Africe či Jižní Americe. Zlepšit situaci by měl návrh Evropské komise, který uvaluje větší míru zodpovědnosti na prodejce oblečení.

Na výrobu jediného bavlněného trička padne asi 2700 litrů vody. To by průměrnému člověku vydrželo na pití asi 2,5 roku. Textilní sektor byl v roce 2020 třetím největším znečišťovatelem vody a půdy. Na výrobu oblečení a obuvi pro průměrného Evropana bylo zapotřebí devět kubických metrů vody, 400 čtverečních metrů půdy a 391 kilogramů surovin. To vše vyprodukovalo asi 270 kilogramů oxidu uhličitého na každého z nás.

To jsou jen některé statistiky dopadu textilního průmyslu na životní prostředí. Přesto se neustále snižuje číslo znázorňující, kolikrát si kus oblečení vezmeme na sebe, než jej vyhodíme. A když se tak stane, jen asi jedno procento vyhozeného oblečení se dočká recyklace.

I proto se na problematiku textilního odpadu upíná čím dál více pozornosti. Již od začátku příštího roku začne platit povinnost, podle které musí obce povinně zřizovat místo, na kterých mohou občané nepotřebný textil a obuv odložit. A další pravidla jsou v přípravě.

Mohlo by vás zajímat

Svůj podíl odpovědnosti mají nést i firmy

Nová pravidla, která mají snížit environmentální zátěž módního průmyslu, jsou nyní předmětem vyjednávání mezi Evropskou komisí, Parlamentem a národními státy. Až budou schválena, měla by zavést takzvaný systém rozšířené odpovědnosti výrobce (EPR). To v praxi znamená, že výrobce nese odpovědnost za vyrobený produkt až do konce jeho životnosti a podílí se na financování za jeho další nakládání.

To již dnes v některých členských zemích na individuální bázi funguje. Třeba ve Francii. Poplatek za jeden kus prodaného oblečení je tam zhruba jedna koruna, což při prodaném množství cca 288 milionů kusů textilu znamená asi 288 milionů korun ročně. Tyto finanční prostředky jsou obcím přerozděleny podle počtu obyvatel.

Evropská legislativa počítá s tím, že by ne každá značka musela platit stejné poplatky. „Výše bude založena na míře cirkularity a environmentálních vlastnostech textilních výrobků (tzv. ekologická modulace). Protože prevence vzniku odpadu je nejlepší možností, obecný přístup umožňuje členským státům požadovat vyšší poplatky od společností, které se řídí průmyslovými a obchodními praktikami ‚rychlé módy‘,“ uvádí Rada EU. To by mělo výrobce motivovat, aby vyráběli textilie, které jsou snadněji recyklovatelné nebo mají delší životnost.

Dalšími kroky by měla být podpora rozvoje recyklačních zařízení, která jsou schopna rozkládat textilie na jejich základní materiály a umožnit jejich opětovné využití, ale také osvěty. Aby lidé uvažovali o oblečení udržitelněji, více využívali second-hand obchody a nakupovali dražší, ale kvalitnější módu. Mimo to Komise uvádí, že do konce roku 2028 zváží nastavení specifických cílů pro předcházení vytváření odpadu, jeho sběr a recyklaci textilu.

Sběr textilu přímo v obchodech

České ministerstvo životního prostředí, pod které problematika spadá, letos v červenci vytvořilo strategii rozšiřování systémů rozšířené odpovědnosti výrobců v České republice. Právě textil je podle ní jedna z oblastí, kde dává zavádění EPR systému největší smysl, i kdyby zemi do toho netlačila evropská legislativa.

Strategie počítá s vytvořením takzvaného operátora systému, který by měl na starost jeho chod a kontrolu. Konkrétně by měl zajišťovat správnou recyklaci, eliminaci neudržitelných výrobků, stanovení výše poplatků, monitoring trhu a předcházení zneužívání a také osvětu veřejnosti. Roli by měli hrát i prodejci. „Maloobchodní prodejci informují zákazníky o možnostech vrácení starých textilních výrobků a obuvi do sběrných míst nebo kontejnerů umístěných v obchodech nebo provozovaných obchodníky,“ uvádí strategie.

Jako inspirace by pak měl sloužit právě systém, který funguje ve Francii. Ten funguje od roku 2009 a provozuje jej operátor systému nazvaný Refashion. A podle analýzy zavádí i řadu zajímavých prvků. Jde třeba o podporu ekomodulace. „Finanční vyplácení bonusů výrobcům, kteří zavádějí do svých výrobků udržitelné koncepty nebo při designu předcházejí vzniku odpadů,“ stojí ve strategii. Dále jde třeba o zřízení fondu pro podporu oprav nebo pro podporu opětovného využití. Tedy nastavení finanční podpory pro projekty, které mají pomoci změnit přístup k módě.

(knn)

Článek původně vyšel na zpravodajském portálu Česká justice, který stejně jako Ekonomický deník patří pod vydavatelství Media Network s.r.o.