Přinejmenším po dvě století byl růst globální ekonomiky spojen se spalováním fosilních paliv a nárůstem emisí skleníkových plynů, především oxidu uhličitého. Nyní se zdá, že tato korelace přestává platit.
Průmyslová revoluce na přelomu 18. a 19. století dala lidstvu dvě věci. Do té doby nevídaný technologický pokrok a s tím spojený, neméně nevídaný, hospodářský rozvoj, ale také nárůst znečištění životního prostředí. Později si tak ekonomický růst vysloužil nálepku ničitele naší planety, a málem hlavního viníka nevyhnutelného vyhubení lidstva.
Kuznětsova křivka ožívá
Nic na tom nezměnil ani koncept Kuznětsovy environmentální křivky, podle kterého znečištění životního prostředí narůstá jen do určité úrovně HDP na osobu. Po jejím překročení se stav prostředí začne zlepšovat. Nyní se ukazuje, že některé ekonomiky tento bod obratu už mají za sebou a ekonomický růst jde ruku v ruce s poklesem emisí skleníkových plynů.
Studie Mezinárodní energetické agentury (IEA – International Engergy Agency) přináší poznatek, že poprvé po 40 letech, kdy jsou emise CO2 zaznamenávány, jejich úroveň stagnuje, a to navzdory tomu, že globální ekonomika roste. Děje se tak od roku 2014. Ekonomové jsou nadšeni, i když si dobře uvědomují, že se může jednat pouze o mimořádný a krátkodobý výkyv. Rok 2015 ale trend zatím potvrzuje.
Ze studie Nathaniela Adena, výzkumného pracovníka washingtonského think tanku World Resources Institute, vyplývá ještě optimističtější závěr. Od začátku 21. století dokázalo 21 zemí včetně Spojených států svůj hospodářský rozvoj od emisí CO2 odpoutat. Hrubý domácí produkt se v nich během posledních 15 let zvyšoval, zatímco emise CO2 klesaly. „Je to úžasné a naznačuje to, že některé země dokázaly prolomit historickou vazbu mezi hospodářským růstem a emisemi skleníkových plynů,“ řekl Aden pro New York Times.
Přehnaný optimismus není na místě
Současně je ale třeba optimismus trochu krotit. 21 zemí hospodářsky roste a současně snižuje emise CO2, ale dalších 170 zemí světa to zatím nedokáže. Jejich růst bude i nadále po nějaký čas spojen s růstem emisí skleníkových plynů. Patří k nim i několik největších světových znečišťovatelů, jako Čína, Indie, Brazílie nebo Indonésie.
Jednadvacet zemí stále není dostatečné množství k tomu, aby se podařilo zachovat naši planetu ve stavu, v jakém ji známe dnes. Nathaniel Aden zjistil, že země, odpoutané od uhlíkového růstu, snížily své emise o 1 miliardu tun, ale během stejného období se globální emise skleníkových plynu zvýšily o 10 miliard tun.
Otázkou tak zůstává, zda se zkušenost 21 zemí může stát modelem pro zbytek světa. Téměř všechny jsou totiž evropské, ale zároveň ne všechny patří do skupiny 20 nejvyspělejších zemí světa G20. Paradoxně mezi nimi najdeme i Bulharsko, Rumunsko nebo Uzbekistán.
Závěry prosincového klimatického summitu v Paříži zavázaly většinu zemí světa k přijetí potřebných kroků v boji proti klimatickým změnám. Jejich intenzita se má navíc v budoucích dekádách zvyšovat. Jenže vlády nebudou ochotny nějaká razantní opatření přijímat, pokud by to mělo znamenat ohrožení ekonomického rozvoje. Snižování emisí uhlíku ve Spojených státech bylo taženo především růstem využívání domácích zásob zemního plynu, u něhož jsou emise CO2 zhruba poloviční v porovnání s uhlím. V tomto případě se tedy politika ochrany klimatu na hospodářském růstu vlastně ani neměla šanci nějak negativně projevit.
Na druhé straně lze pozitivně vnímat fakt, že ke snižování emisí skleníkových plynů v USA přispěl nemalou měrou průmyslový sektor. Mezi lety 2000 a 2014 se podle Adenovy studie průmyslové emise snížily o 16 %, zatímco ekonomická aktivita vzrostla téměř o desetinu.
Snížení emisí má své náklady
Snižování emisí není zadarmo. V americkém průmyslu vedlo využívání energeticky efektivnějších technologií k poklesu pracovních míst v sektoru o 21 %. V menších ekonomikách mohou být náklady dekarbonizace přece jen o něco menší. Například Švédsko zaznamenalo v posledních 15 letech zvýšení HDP téměř o třetinu, zatímco emise klesly o 8 procent. Podle Adena je to výsledek uhlíkových daní, které Švédsko zavedlo v roce 1991. Dnes země tří korunek pokrývá svou spotřebu elektřiny z 50 % jadrnými elektrárnami a z více než třetiny obnovitelnými zdroji.
Na druhé straně ve velkých průmyslových zemích nastoluje redukce emisí řadu otázek. Například, zda se znečištění pouze nepřesune jinam. Ve Velké Británii se ve sledovaném období emise snížily o pětinu, zatímco HDP vzrostl o 27 %. Bezesporu se jedná o impozantní výsledek v zemi, která dala světu průmysl. Má to však i svou stinnou stránku. Británie sice dokázala změnit strukturu své ekonomiky tak, že vyrostly sektory finančních a jiných služeb na úkor těžby uhlí a průmyslové výroby. Ale současně se některá odvětví přesunula do Číny, ze které se stal největší světový znečišťovatel.
Čínská ekonomika od roku 2000 vzrostla o 270 % a její uhlíkové emise o 178 %. Ale Čína ukazuje, že je schopna s tím něco dělat. Dva britští výzkumníci v březnu publikovali článek, v němž vysvětlují, že Čína zřejmě dosáhla svého emisního vrcholu v roce 2014 a od té doby produkci skleníkových plynů mírně snižuje. V tuto chvíli ale není možné říci, zda je to jen důsledek zpomalení ekonomického růstu, nebo zda se už i Čína nachází na klesající části Kuznětsovy environmentální křivky. Ukáže to až čas.
Podle amerického senátora za Louisianu Billa Cassidyho s sebou snižování emisí nese i jiný problém. „Země, které redukují emise, se také deindustrializují. To vede k nárůstu příjmové nerovnosti,“ tvrdí. „Jedna z věcí, která doposud nebyla zkoumána, je dopad na pracovní místa a domácnosti,“ upozorňuje politik.
Na druhé straně to někteří levicoví ekonomové chápou jako nezbytnou oběť na cestě k záchraně planety. „Neříkám, že je nemožné odpoutat růst ekonomiky od růstu emisí, ale musíme být opatrní,“ řekl portálu New York Times ekonom z barcelonské univerzity a spoluautor monografie „Degrowth“ Giorgos Kallis. „Nevěřím, že ekonomika poháněná obnovitelnou energií, je schopna udržet stejnou úroveň růstu. Jestliže myslíme redukci emisí skleníkových plynů vážně, nemůžeme se spoléhat na to, že se hrubý domácí produkt bude zdvojnásobovat každých 35 let. Musíme se tedy ptát, zda dokážeme žít bez růstu,“ uzavírá Kallis.
Nathaniel Aden zůstává optimistický: „Možná jsme jen na cestě ke stavu, kde emise a hospodářský růst spolu nesouvisí.“
-usi-
