Informační portál Fakta o klimatu se stal oblíbeným zdrojem informací. Jeho materiály o klimatické změně a energetice používá ministerstvo životního prostředí, Česká národní banka, poradenské firmy i média. Současně však zaznívá i kritika. Fyzik Jan Horáček upozorňuje na několik slabin zmíněných modelů a varuje, že v zimním období budeme mít elektřiny nedostatek.
Jan Horáček je vědeckým pracovníkem Akademie věd ČR, zabývá se však také modelováním budoucí podoby energetiky. Spolu se svým spolupracovníkem Václavem Sedmidubským vytvořil webovou aplikaci app.energy-mix.cz. Ta z reálných dat z minulosti extrapoluje do budoucího mixu. Varuje, že například v roce 2033 (dle scénáře WAM3: odchod od uhlí, vyšší import plynu a čtyřnásobek současných solárních a větrných elektráren) bude Česko téměř každý zimní den ve výkonovém deficitu. V nejchladnější dny budou podle Horáčka chybět téměř 4 gigawatty (GW), tedy jedna třetina potřebného výkonu.
Dovoz tak vysokého množství energie z okolních zemí, které též budou zápasit ve stejnou chvíli s deficity, tak nebude pravděpodobně možný. To vše za konzervativního předpokladu zvýšené zimní spotřeby o pouhých 10 procent a při zákazu vytápění uhlím. Část domácností totiž nahradí dnešní topení uhlím elektrickým vytápěním nebo tepelnými čerpadly, takže spotřeba poroste, zatímco výkon řiditelných zdrojů energie dramaticky klesne.
Jak přežít zimu?
Analytik webu Fakta o klimatu Jan Krčál reaguje, že chybějící výkon v takovém rozsahu je „velmi podezřelý“. Kritici podle jeho slov nepočítají s importem elektřiny, s flexibilitou spotřeby ani s využitím vodíku jako paliva v zimní sezóně. Právě vodík by mohl do budoucna nahradit zemní plyn v roli záložního zdroje elektřiny, navíc už v té době bude fungovat mezinárodní obchod s tímto palivem.
Horáček podotýká, že ačkoliv se takto o vodíku diskutuje již mnohá desetiletí, stále je 99 procent vodíku světa vyráběno z fosilních paliv, hlavně ze zemního plynu.
Podle Jana Horáčka nastane kritické období v zimě, kdy bezvětrné a zamračené počasí může trvat i několik týdnů. Větrné ani solární elektrárny v celé střední Evropě pak nevyrobí téměř nic. Akumulace energie v přečerpávacích vodních elektrárnách a bateriích vystačí na několik hodin, ale ani zdaleka ne na celé dny či týdny.
„Budou se jízdní řády vlaků měnit podle předpovědi větrného nebo slunečného počasí? Nebo ředitel Škodovky nařídí 10 tisícům zaměstnanců volno při inverzi, aby pak mohli o slunečném víkendu vesele naběhnout ke strojům?,“ ptá se Horáček.
Německo jako odstrašující příklad
Jan Horáček také upozorňuje na „německý paradox“. Němci budují solární a větrné elektrárny s argumentem, že tyto zdroje dokážou vyrobit elektřinu nejlevněji. Navzdory tomu platí koncoví spotřebitelé, tedy německé podniky a domácnosti, jedny z nejvyšších cen elektřiny v Evropě. V situaci, kdy výkon větrných a solárních elektráren klesne k nule, tak se Německo musí spolehnout na import uhelné elektřiny z Polska a jaderné z Francie.
Podle reakce Jana Krčála prodražují cenu elektřiny hlavně vysoké náklady na dotování větrných a solárních elektráren postavených před více než deseti lety. „Zakládat na tomto faktu skepsi k větrné energetice je podobné, jako kdybychom skepsi k současné solární energetice zakládali na zpackaném solárním boomu okolo roku 2010,“ upozornil Krčál a dodal, že v současné době jsou výkupní ceny větrné a solární elektřiny, vysoutěžené v německých aukcích, nižší než tržní cena elektřiny.
Tady se oba citovaní experti shodli na tom, že cenu elektřiny v Německu zvýšilo předčasné odstavení jaderných elektráren z politických důvodů. Emise ze sektoru energetiky proto patří v Německu k nejvyšším v Evropské unii, pohybují se okolo 400 gramů CO2 na vyrobenou kilowatthodinu (kWh). Francie, která dál zůstává u jaderné energetiky, má emise osmkrát nižší: okolo 50 g/kWh.
Kde jsou náklady na sítě?
Další slabinou modelů, které prezentuje web Fakta o klimatu, je nezapočítání rostoucích nákladů na přenosovou a distribuční soustavu. Jen v letech 2024 až 2035 se bude jednat o zhruba 476 miliard korun (v cenách roku 2023), což představuje nárůst o 38 procent oproti období let 2010 až 2023. Náklady táhne nahoru hlavně rostoucí počet malých decentralizovaných zdrojů energie a zvyšující se podíl výkonově nestabilních solárních a větrných elektráren.
„To je pravda, je to přiznaná nedokonalost modelu. Náš model nemodeluje přenos a distribuci uvnitř jednotlivých zemí a proto nemůže tyto náklady zachycovat explicitně. Rozvoj české přenosové a distribuční soustavy bude stát spoustu peněz ve všech scénářích rozvoje – kvůli další elektrifikaci hospodářství. Nevím o hodnověrných datech či odhadech, jak tyto náklady rostou s rozvojem obnovitelných zdrojů energie,“ odpověděl analytik webu Fakta o klimatu Jan Krčál.
„Česká republika tedy musí brzy začít importovat mnohonásobně více plynu než doposud z nepříliš přátelských zemí, zároveň dramaticky přizpůsobovat počasí provoz dopravy, průmyslu a domácností, postavit více řiditelných bezemisních zdrojů (což je pouze jádro) a také doufat v zázrak ve vědecko-inženýrském pokroku levné akumulace elektřiny v gigantickém měřítku. Jiné varianty považuji za sci-fi,“ uzavřel Horáček.
(red)